(aneb něco úvah na téma, jak se vyrovnat se šedesátými narozkami). - Nebudu se tvářit rozjuchaně a tvrdit, že pokročilejší věk má samé výhody. To bohužel nemá – člověk tráví pořád víc času obcházením lékařů, při ranním joggingu píchá v koleni, kopání krumpáčem vás unaví znatelně dřív... a taky knížka, obraz nebo hudba mě už nadchnou zřídkakdy, protože jsem tak nějak už všechno v té či oné podobě viděla, slyšela a někdy v životě vnímala. Cizí jazyky lezou do hlavy znatelně hůř. Inu, jak zpívá R. A. Dvorský, do duše podzim se již vkrádá...
Ale lamentovat je snadné a právě proto, že nevýhody vyššího věku jsou tak očividné, bude dobře se přece jen podívat na ty výhody.
Tak například když mě někdo pustí sednout v tramvaji, už se nemusím cítit dotčená a přemýšlet, proč asi dnes vypadám jako troska.
Co je důležité: věk je alibi. Mám právo na lenost, můžu si zjednodušit život a nemusím mít pořád ten uštvaný pocit, že „nestíhám“ - tedy to jsem nemusela nikdy, ale teď mám dobré alibi i sama před sebou a před těmi vnitřními běsy, které mě neustále vhánějí do nových a nových činností.
Mám nárok na zapomnětlivost - konečně! - Tím myslím třeba situace, kdy jsem v zamyšlení odjela metrem opačným směrem, nebo kdy jsem šla pro něco do sklepa a zapomněla jsem, pro co... to se mi stávalo vlastně úplně vždycky a tak značná roztržitost byla na pováženou, ale teď si můžu říkat, že je v pořádku a že na tom ještě nejsem tak špatně.
Mám mnohem větší právo na vrtošivost a prostořekost, vlastně se může volněji projevit můj vnitřní puberťák a mohu třeba říkat lidem impertinence, k čemuž jsem vždycky měla přirozené sklony. Teď je to mnohem společensky přijatelnější, protože každý ví, co se dá od energických důchodkyň očekávat. Mimochodem, můj přítel vypozoroval, že v Čechách máme oproti jiným zemím zvláštní kategorii starších žen, kterou označuje jako „zuřivé babičky“.
U toho bych se zastavila, protože větší ráznost stařenek je prosím dána nejen sociálně, ale i biologicky. Mladé ženy potřebují spoustu mírnosti a trpělivosti, protože jinak by asi zlobícím dětem hrozily strašné věci, a zlobícím mužům možná zrovna tak. Ženské hormony, kterých jsme v mládí plné, nás vybavují poddajností a trpělivostí. Starší ženy jsou na tom zásadně jinak. Evolučně to má svůj smysl, jejich kmen či rod v nich má pracovní síly, které bychom mohli přirovnat ke včelám dělnicím nebo mravenčím vojákům. Tomu se přizpůsobuje i naše tělo, rovnováha našich hormonů se posouvá ve prospěch testosteronu, dokonce nám začínají růst fousy a jsme mnohem ráznější a nedáme si už všechno líbit. Takže i já si v rámci toho mohu daleko volněji – jak se říká – pouštět hubu na špacír!
Druhou množinu výhod bych označila jako upřímné a opravdové vnitřní zklidnění. Mluvila jsem o vnitřních běsech, které vás ženou do nových a nových aktivit a jejich věčného nestíhání. Nyní tito běsové skutečně vyklízejí pole a člověk začíná všechno brát relaxovaněji, ležérněji a s nadhledem. Tak nějak ví, že na všech těch výkonech zas tolik nesejde. Dostane se do stavu jakéhosi „zenového spočinutí“, například zahrádkářského, ale v mém případě i samozásobitelského.
Dřív mi šlo hrozně na nervy, když se měly sklízet a zpracovávat nějaké plody ze zahrádky. Samozřejmě že mým hlavním hobby je propagace soběstačnosti, permakultury a samozásobitelství, ale něco jiného jsem kázala a něco jiného doopravdy dělala... pořád mi hořely nějaké termíny překladů, musela jsem řešit krize v naší organizaci a tak dále, tak pro mě byl opravdu problém se zklidnit a třeba trpělivě obírat z keřů kuličky rybízu…
Jenže loni jsme měli na zahradě rybízu spoustu a moje maminka přestala zvládat zavařování, a tak jsem se do toho se zaťatými a skřípajícími zuby (taková ztráta času!) pustila. Postupně jsem se do té práce vžila a začala mě bavit. Zabralo mi to celé odpoledne, svedla jsem boj s odšťavňovačem, pak jsem stála nad hrncem, kde se vařila směs šťávy a želírovacího cukru, sbírala pěnu... zklidnila jsem se u toho a pochopila jsem, jaké to má půvaby. Zasnila jsem se a představovala jsem si, že neexistují supermarkety, kde si mohu rybízový džem koupit za sumu, kterou si vydělám za stokrát kratší čas, než strávím výrobou tohohle domácího džemu. Všímala jsem si, že každá rudě průsvitná kulička je vlastně malé umělecké dílo. Olizovala jsem si z prstů hustou kyselou šťávu, kochala jsem se pohledem do naplněných rubínově prosvítajících skleniček… v podstatě byl tenhle zážitek velká krása.
Na závěr sem ještě vsunu povzbudivé etnické okénko.
Před časem jsem byla ve vietnamské restauraci a přes její práh se právě belhala ven shrbená stařenka o holi. Moje první reakce byla netrpělivost: stařenka zdržovala a blokovala vchod nám ostatním, kteří jsme spěchali něco zhltnout. - Pak jsem si všimla, jak s ní jedná vietnamský personál. Jeho dva nebo tři členové se hrnuli za ní a vyprovázeli ji s nesmírnou uctivostí, s tisíci úsměvů a úklon, drželi jí dveře a přáli hezký den... zkrátka se mohli přetrhnout.
Pochopila jsem, že takhle to v jejich kultuře se vztahy ke starým lidem prostě chodí. Takže s postupným etnickým proměňováním naší společnosti se možná budou stařenky a staříci těšit stále většímu společenskému uznání!
