Před pár dny umřela nejstarší z našich koček Sofinka. Dožila se patnácti let a myslím, že to byla její biologicky předurčená hranice. Přesto na ni musím pořád myslet a nějak se s tím nemůžu vyrovnat...
Někdy na sklonku roku 1999 jsme s přítelem šli do pizzerie a mezi hanspaulskými zahrádkami se k nám připojilo koťátko. Mňoukalo, běželo za námi a vůbec nepomáhalo, když jsem ho vysadila na plot a nabádala, aby se vrátilo domů. Pořád nám bylo v patách a prosilo o pomoc.
Jelikož byla zima, odnesla jsem ho tedy domů, kde byly beztak připraveny misky s jídlem pro naše tehdejší dvě kočky, Grušenku a Trofima. Pak jsme pokračovali do pizzerie za přítelova brblání, že jdeme pozdě a všechny stoly budou obsazeny. Příští den jsem všude v okolních ulicích rozvěsila oznámení, že se našla mourovatá kočička – ale nikdo neprojevil zájem, nejspíš ji vyhodili na ulici schválně. Zato mému synkovi Jakubovi, který tehdy ještě bydlel s námi, kočička přirostla k srdci a stala se jeho vztahovou kočkou. Pojmenoval ji Sofja Semjonovna.
Museli jsme ji zbavit různých parazitů a postupně se vyvíjela v pomenší kočku s dosti obyčejným kožíškem, ale krásným obličejíkem. Povahově byla spíš divočejší, plachá a odtažitá, teprve s vyšším věkem začala být přítulnější a naopak se až posedle lísala ke všem návštěvám. Jelikož jsem chtěla aspoň jednou v životě zažít odchov koťátek, nedali jsme ji kastrovat a ona v rychlém sledu za sebou povila tři vrhy potomstva čítající celkem jedenáct kousků. V prvních dvou vrzích bylo vždy po třech mourovatých nebo černých koťátkách a jejich otcem byl zřejmě huňatý černý kocour, který se Sofince chodil dvořit k nám na zahradu. Pak ho zřejmě vyměnila za obrovského černobílého kocoura se zlýma žlutýma očima, který tady terorizoval všechny kočky v okolí a přezdívali jsme mu Hitler – ale bylo z toho pět strašně roztomilých černobílých nebo mourovatobílých koťátek. Celkem se nám je dařilo udávat a Sofinka se o ně starala – jako všechny kočky – opravdu svědomitě, ale coby zasloužilá matka vypadala hrozně orvaně, příroda jí nedopřála mezi jednotlivými vrhy žádnou pauzu. Jakmile jsme tedy rozdali poslední koťátka, hned jsme ji dali kastrovat a po pár týdnech začala působit odpočatě a blahobytně. Veškerá svá mateřství si odbyla zhruba do věku dvou let.
Kočka s charakterem
Na kočičí dámu byla Sofinka poměrně hodně teritoriální. Právě ona obvykle odvážně syčela na kočičí vetřelce a vyhazovala je ze zahrady, zatímco náš kocour byl někde na toulkách a ostatní kočičí holky (Grušenka a později Mokoška) nejevily o obranu svého území nejmenší zájem. Sofinka rozhodně neuznávala přátelství mezi kočkami, ke služebně starší Grušence se chovala odtažitě a nová koťátka – Černoboga a Mokoš – přijala jen s očividným odporem a pohoršením. Vyžadovala od nich uctivý odstup, jinak hned syčela. S přibývajícími lety hodně vyrostla, takže ji lidé pokládali za kocoura, a v jejím obličeji se usadil velmi přísný, důstojný a nesmlouvavý výraz. Když jsem něco kutila na zahrádce, vždycky na mě pečlivě dohlížela, jako by byla přesvědčená, že to bez dozoru neudělám pořádně.
Proti jiným kočkám hodně pila – ale žádné onemocnění ledvin u ní veterináři nenašli – a nebavilo ji pít z běžné kočičí mističky. V posledních měsících si osvojila roztomilý zvyk tropit hluk pomocí úderů packy a drápků do kovové konvičky na zalévání květin. Z té totiž zvlášť ráda pila a požadovala tak, abychom ji naplnili až po okraj: „Tak hospodo!!! Kde jste kdo? Kde mám tu čerstvou vodu?“
Předloni se u ní vyvinul silný zánět dásní, veterináři jí museli vytrhat zuby kromě špičáků a píchali jsme jí kortikoidy. Veškeré zásahy špatně snášela a bránila se jim (podat jí nějakou tabletku léku bylo vůbec nemožné), ale poslední dobou se obešla vůbec bez léků a zdála se v pořádku. Jenže před pár dny se zánět dásní vrátil s nečekanou silou a zřejmě se k němu přidaly další komplikace. Sofinka začala zalézat na neobvyklá místa – do umyvadla v koupelně, do kuchyňského dřezu, na rohožku na schody ke sklepu, kde pak dlouhé hodiny netečně seděla. Objednala jsem ji na veterinu, ale až za pár dní. Jak je to vážné, mi došlo teprve ve chvíli, kdy se jí u tlamky objevil silný krvavý výtok a začala tiše, kňouravě naříkat. Hned jsem ji odvezla k veterinářce, ale rozhodnutí bylo jasné: zbavit ji trápení a uspat ji.
Pár úvah o eutanazii
Musím říct, že ačkoli jsem v zásadě příznivkyní eutanazie, a to i u lidí (co bych sama dala za to, kdybych jednou v budoucnu měla tuhle možnost volby!), rozhodnutí o kočičí eutanazii mi pokaždé působí morální kocovinu. Udělala jsem to podruhé – poprvé šlo v roce 2004 o kocoura Trofima, také patnáctiletého, který náhle oslepl a zesenilněl, motal se po bytě, všechno znečišťoval a zoufale mňoukal. Také bylo určitě správné jeho trápení zkrátit – ale pak mi to dost dlouho tížilo svědomí a hlodalo to ve mně. - Takže úplně chápu lékaře, kteří se staví proti eutanazii u lidí, vykonávat něco takového musí být opravdu trauma. Přesto bych byla ráda, kdyby v sobě tu odvahu a sílu nalezli – aspoň jednou v mém případě. Ona totiž nemožnost rozhodovat o ukončení vlastního života je také dost velké trauma, víte?
