Přiznám se, že jméno amerického romanopisce Hermana Wouka mi nic neříkalo, třebaže se jedná o slavného vypravěče příběhů z druhé světové války a generačního souputníka třeba Normana Mailera. Teď se v nabídce knihkupectví objevila jeho kniha Zákonodárce.
Příběh má velmi příjemnou, perlivou formu střídajících se deníkových záznamů samotného autora, dopisů, e-mailů, záznamů skypů nebo telefonátů a různých vzkazů. Skoro by se zdálo, že se tu vyřádila hravá mysl adolescenta, ale je to přesně naopak. Když jsem se v jednom z autorových dopisů dočetla, že je mu šestadevadesát let, myslela jsem, že si dělá legraci. Nedělal! Když knihu dopsal a vyšla, bylo mu už devadesát sedm. Její forma je tedy naopak produktem zralé mysli, která už se nezdržuje zbytečnostmi a krásně vystačí se zkratkovitým črtáním, lahodícím čtenáři svým jemným humorem.
Je to svižné, vtipné, rychlé, ironické – všechno namícháno v přesném koktejlu tak, aby to člověka bavilo. Sledujete, jak se rodí hollywoodský velkofilm o Mojžíšovi – celý proces je spletencem střetů finančních zájmů i pošetilých rozmarů, šťastných i absurdních náhod a poutavých osobních příběhů a osudů. Musím tedy přiznat, že jsem se poněkud začala ztrácet v tom, kdo je který producent, boháč či magnát, který všechno financuje, majitel firmy na výrobu benzínu pomocí řas, důležitý právník, úplná nula, která na všem jen parazituje, a podobně, ale duševně čilejší čtenář by se jistě zorientoval a mně to vlastně nevadilo. Vychutnávala jsem si groteskně zpodobené hollywoodské praktiky, kdy se kvůli úplným malichernostem létá soukromými tryskáči sem a tam po zeměkouli, všechno musí být hned (nejpozději včera), bubliny fám se nafukují, praskají a znovu rostou, producenti a novináři vyšilují a vytčených cílů se nejlépe dosáhne vytrvalým otravováním, které nahlodá i naprosto nekompromisně zavřené dveře.
Jenže tahle kniha není zdaleka jen o tom, jak to chodí v Hollywoodu. Jako mohutná spodní vlna se v ní zvedá a vším pohybuje autorův hluboký vztah k židovství, ke Starému zákonu a k ortodoxní podobě víry vlastních předků, což všechno v příběhu neřeší on sám, ale mladá scénáristka a režisérka Margot Soloveiová, postava vytvořená se zjevnou náklonností a láskou, ve které se autor vidí. Tady v Čechách jsme zvyklí na židovství velmi civilní, ve stylu Karla Poláčka a Hugo Haase, nebo na roztomilé americké neurotiky typu Woodyho Allena či Philipa Rotha, ale tohle je něco docela jiného. Spíš si představte fascinaci tradicí a vlastními kořeny, které v sobě člověk postupně odkrývá, asi ve stylu Devíti bran od Jiřího Langera. Všechno jen ve zkratce a náznaku, a přece v tom cítíte velkou sílu, gravitační přitažlivost desítek či stovek generací předků.
Atmosféru laskavě ironického dojetí kniha nabírá hlavně v závěru – snad mohu prozradit, aniž potenciálnímu čtenáři způsobím frustraci, že všechno končí dvojitým happyendem, svatbou hlavní hrdinky a jejím usmířením s ultraortodoxním otcem. Tyhle pasáže mi v něčem připomněly shovívavou náklonnost nás Čechů k Sokolu, baráčníkům a různým dalším buditelsko-kondelíkovským tradicím. - No dobře, přiznávám, že je to analogie trochu vzdálená, ale možná vám to bude připadat taky tak.
Knihu si vychutnáte také zásluhou výborného překladu Petra Eliáše, kde po celou dobu nic nezaskřípe a nezatahá vás za uši.
