Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Milá maminko!

24. 04. 2014 9:17:29
Už je to tři měsíce, co pobýváš v domě seniorů v Kytíně u Mníšku pod Brdy. Všechno se zklidnilo a ustálilo, jezdíme za tebou nejmíň jednou týdně a povídáš si s námi skoro tak jako dřív... a mně se honí hlavou vzpomínky, nejrůznější myšlenky a taky pochybnosti. Dokázali bychom se o tebe starat nějak víc?

Domov Marie je hezký růžový domek, velký jen skoro jako rodinná vilka, nově zrekonstruovaný a svítící úpravností a čistotou. Všichni se mě ptají, jestli jsi tu spokojená. Vím, že tu máš výbornou péči, ale taky je znát, že bys radši měla víc samostatnosti a podnětů, které by tě bavily. A úplně nejradši bys byla doma mezi svými blízkými, i když to po nás nežádáš. Asi si sama uvědomuješ, že na to všechno přece jen nestačíš – a my taky ne.

Vůbec si nevzpomínáš, jakými stavy jsi procházela na počátku roku. Hodně ses zotavila, vrátila ses k celkem normálnímu fungování, ale tvoje paměť, myšlenky i orientace jsou takové útržkovité a trochu popletené. Někdy zmatkuješ a plašíš se kvůli úplným absurditám – ale to se ti konečně stávalo už řadu let. Vždycky, když za tebou přijdeme, nás s vervou vítáš, nedočkavostí skoro křičíš. Mám trochu výčitky, určitě bys kolem sebe radši měla známé tváře častěji. V domově jako by ses pořád trochu nudila, jenže se na nic nedokážeš soustředit: na oblíbené přílohy novin, časopisy, sudoku... odmítlas i rádio, které jsi předtím pořád poslouchala. Asi nejvíc tě baví vykládat nám pořád a pořád dokola své oblíbené hlášky. Třeba o tom, jak se ti nelíbí moderní inscenace oper, kde Carmen jezdí na motorce a Rusalka dělá šlapku v motorestu. Jelikož jsem to od tebe slyšela nejmíň popadesáté, nevydržela jsem to už naposledy s nervy a uťala jsem tě: „Když něčemu nerozumíš, tak to nemusíš hned odsuzovat, někomu se to třeba líbí.“ Omluvně ses usmála a načala jsi jiné podobné téma, stejně repetitivní. - Nebo řešíš své velmi dramatické problémy: v šitíčku není jehla s dost velkým ouškem... přivezla jsem ti dvě, ale zapomnělas na to a telefonuješ, že přece potřebuješ tu jehlu s velkým ouškem! V noci zřejmě špatně spíš, a tak hledáš pořád nějaké chyby na pyžamech: buď jsou z moc silné látky, nebo sice z tenké, ale pak ti zas vadí krátké rukávy... vymáháš si rozstřižení pásku, snad tě tlačí, ačkoli vážíš kolem čtyřiceti kilogramů a takhle bude hrozit, že z tebe kalhoty pyžama budou padat... pak zase chceš jinou ústní vodu, bojíš se, že ti dojdou oční kapky, a chceš další zásobní, nemůžeš najít ponožky, které sis položila vedle sebe... a tak to jde pořád dokola.

Přiznávám, že bych tě nedokázala mít doma a starat se o tebe. Vyžadovalo by to neustálou nesmírně trpělivou asistenci ve dne v noci. Nesmírně obdivuju lidi, kteří se o seniory starají profesionálně, ale sama na to nemám. Když se pokouším si sama sebe v té roli představit, hned začnu mít pocit, že se mi špatně dýchá a že se dusím.

Doma pomalu probírám přecpané skříně plné starých, rozedraných, omšelých, nebo zas vůbec nepoužitých věcí... nánosy několika desetiletí života. Nikdy předtím jsem byt rodičů nekontrolovala a neprocházela. Vánoční přání z šedesátých let v cizích jazycích... vzpomínám si, jak mě v dětství ty nevídané, třpytivé, různě protlačované a oslňující pohlednice a mnohdy kýčovité obrázky fascinovaly, rodiče udržovali zdvořilostní styky s jinými vědci ze spousty zemí světa, někdy vyjeli na vědecký kongres nebo stáž dokonce i na západ, což byla tehdy nesmírně vzácná a ceněná meta. A ještě hlubší vrstvy... alba fotek z první republiky, protektorátní pracovní knížka...

Vzpomínám, jaká vlastně moje maminka byla, když byla mladší. Určitě citově chladná a naprosto uzavřená, co se týče otevírání vlastního nitra, sdílení pocitů, schopnosti navázat nějaký vřelejší lidský vztah nebo stav porozumění. Ne že by tak moc nechtěla sdílet své pocity nebo projevovat empatii, spíš jako by to v ní všechno bylo zasuto příliš hluboko. Byla to ochránkyně správných postojů, jak by se věci měly dělat. Jejímu exaktnímu matematicko-vědeckému mozku chyběla fantazie, a také schopnost rozpoznat nadsázku nebo ironii – byla „přebornice ve skoku na špek“, jak říkal můj otec. Zárodečný autismus? Vybavují se mi její rozpaky a křečovitost, kdykoli šlo o něco choulostivého, jako třeba že bych měla začít nosit podprsenku, nebo se připravit, že dostanu menstruaci - v důsledku toho jsem měla pocit, že všechno související se sexem či dospělým ženským tělem je nesmírně trapné a hnusné. Měla jsem masivní a brutální pubertu, nemohla jsem se vyrovnat se svým ženstvím, rozvinout je. Na mé mamince to nebylo na první pohled vidět, ale chovala se naprosto bezpohlavně. Klamala tělem, vždycky byla droboučká a vypadala křehce žensky. Jenže já jsem byla vyčouhlé klátící se slonbidlo – a ve svém těle jsem trpěla. Od své maminky jsme se nikdy nedočkala ani špetky nějakého povzbuzení, porozumění, rady do života. Přitom nebyla příliš přísná, vlastně byla a je hrozně hodná, spíš nesmělá a neprůbojná, a citově chladná sucharka. Byla vlastně pravým opakem archetypu milé, vřelé, chápající maminky, ke které se utíkáte se svými bolístkami, od které přijímáte bezpodmínečnou lásku, která se o vás až trochu naivně a hloupě strachuje. Ne, takovou maminku bych rozhodně nechtěla, ta by mě dusila, a taky jsem později sama měla k takovému typu matky hodně daleko, asi až moc, což mi mé děti také vyčetly. Nevím, jestli je to výchovou – asi ano, ale vůbec nejsem pečovatelský typ.

Vybavila se mi možná charakteristická podrobnost. Jako dítě si prý moje maminka vůbec nekreslila – nebavilo ji to, nevěděla jak... a nejraději si rýsovala pěkně s tužkou a pravítkem rovné čáry a spořádané geometrické obrazce. Určitě to souviselo s tím, že její tatínek byl stavař a taky pořád něco rýsoval. Ale přece jen... to „nekreslení“ a „rýsování“ zůstalo mamince po celý život jako určující povahový rys.

Je zvláštní, jak maminku až v poslední době začaly nejvíc ze všeho zajímat lidské vztahy, a zvlášť ty v naší rodině. Přítelkyně mých synů, pravnoučátko, které se jí má brzy narodit... najednou se její svět kolem toho točí. Hodně to připomíná naši stařičkou kočku Sofinku – bývala velice plachá a chovala se k lidem odtažitě, ale na stará kolena – tedy na staré tlapičky –nejenže se s námi pořád mazlí, ale nevybíravě se vtírá i všem návštěvám. Ztratila ostych a zábrany a prostě potřebuje lidské teplo.

Autor: Eva Hauserová | čtvrtek 24.4.2014 9:17 | karma článku: 24.11 | přečteno: 1460x

Další články blogera

Eva Hauserová

Proč nejsem veganka

Přiznávám, že se vegankou asi nikdy nestanu, i když uznávám planetární prospěšnost veganství, a pokusím se vysvětlit své důvody.

13.10.2017 v 8:59 | Karma článku: 13.40 | Přečteno: 733 | Diskuse

Eva Hauserová

Ostrovy uprostřed civilizace

Jak tak jezdíme po různých permakulturních projektech, navštívili jsme i jeden ostrovní systém. To je dům naprosto nezávislý na okolí, co se týče inženýrských sítí, na jaké jsme z civilizace zvyklí.

5.9.2017 v 8:05 | Karma článku: 12.26 | Přečteno: 335 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 24.43 | Přečteno: 489 | Diskuse

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 322 | Diskuse

Další články z rubriky Ona

Ivana Lance

Přeměna

Nového manžela Rona si pani Jana přivedla tehdy, když už byla její dcera Katka vdaná za mého nevlastního syna. Ron byl naprostým opakem temperamentního kubánce, který byl Katky táta.

20.11.2017 v 18:18 | Karma článku: 9.20 | Přečteno: 286 | Diskuse

Daniela Bulířová

Proč je důležité mít se rád?

Mít se rád...něco tak prostého, přirozeného, chtěného, toužícího, radostného, vrozeného a přesto pro některé z nás tolik složité, zamotané, nemožné, neuskutečnitelné, zraňující.

20.11.2017 v 8:48 | Karma článku: 9.07 | Přečteno: 247 | Diskuse

Ivana Dianová

Krysa v mé ložnici

Zachraňuju. Každou chvíli někoho. Už od mala. Nevím, jak je to možné, ale potřebný mé péče se vždy objeví u mne, kdyby kolem stálo sto dalších lidí, potenciálních zachránců. A kdyby ne, najdu si ho sama. Možná je to nemoc?

18.11.2017 v 12:19 | Karma článku: 20.34 | Přečteno: 515 | Diskuse

Alena Suchopárová

A už jsme v hrsti Ďáblova oka.

Před lety do našeho domu uhodil blesk. Vyprávění o tom, jak jsme pojišťovně dokazovali, že udeřil do osmi předmětů najednou, je možná také dobrá historka pro blog, ale dnes to bude o něčem jiném.

17.11.2017 v 21:21 | Karma článku: 20.95 | Přečteno: 779 | Diskuse

Veronika Horáčková

Týden 45: 23 hodin ve Wroclawi

Minulý týden jsem se svým drahým podnikla dvoudenní výlet do polské Wroclawi. Musela jsem přitom překonat fobii z cestování autobusem a absolvovat pětihodinovou cestu tam a zase zpět.

17.11.2017 v 20:54 | Karma článku: 8.34 | Přečteno: 348 | Diskuse
VIP
Počet článků 285 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2529
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.