Minulý víkend jsme měli v naší neziskovce valnou hromadu. Už potřetí jsem vyfasovala funkci předsedkyně, protože to nikdo jiný nechce dělat. Přitom mám buňky na něco docela jiného, nejsem zrovna typ na takzvanou práci s lidmi. A tak přemítám, jaký to má všechno smysl a co s tím…
Organizace mi zabírá spoustu času, je to možná poloviční úvazek, jenže dobrovolný. Potíž je v tom, že to sice nikdo nechce dělat, ale určitě si taky nepřejeme naši neziskovku zrušit. Asi proto, že hledání ekologičtější a udržitelnější životní alternativy, což je ve zkratce naše náplň, nám dává pocit aspoň nějaké životní volby a svéprávnosti. Neziskovka je nástroj, který nám usnadňuje ovlivňování aspoň našeho blízkého okolí. – Anebo ji nechceme zrušit proto, že za ta léta jsme na sebe už zvyklí, naše vztahy organicky prorostly do jakési tkáně a přes veškeré vzájemné výhrady se máme rádi. Jádro naší mrňavé neziskovky tvoří samé neopakovatelné osobnosti – řekla bych, že proti běžné populaci jsou ještě o něco výraznější: staří matadoři, kteří vědí o neziskovkách mnohem víc než já, vědci, až anarchisticky a drsně skromně žijící aktivisté, bodré lidové typy… prostě všehochuť. Ale všichni jsou ochotní věnovat aspoň nějaký čas a energii této idealistické až donkichotské činnosti. Kde jinde bych poznala takovou škálu lidí a mohla se s nimi skamarádit při společném úsilí o dosažení nějakých společných cílů?
Podstata věci mi nevadí, jenže na mně trvale zůstává příliš mnoho úkolů. Dělám tahounku všeho, co jaksi zbývá a nikdo se toho neujal. Co mi vlastně po ty dva uplynulé roky zabíralo tolik času? Nějaké výsledky jsou sice vidět, ale nepřipadají mi přiměřené vynaloženému úsilí. I když podstata věci je pěkná a smysluplná, nikdy bych si nepředstavila, kolik motanic, vztahových propletenců, úředních záležitostí, lejster, razítek a podobně je třeba řešit u tak malé skupinky lidí a její činnosti. V některých případech jsem vyplýtvala spoustu práce zbytečně, protože nějaký projekt nevyšel, nebo na žabomyší spory, jako s panem Válkoslavem. V jiných případech práce přinesla ovoce, a právě tehdy, když se daří vymýšlet a realizovat nové věci, zažívám okamžiky opravdového uspokojení.
Jenže se věčně nervuju, jak tohle dobrovolnictví skloubit s výdělečnou činností (tedy s překlady) i s tím, co mě baví nejvíc (psaní,cestování, zahradničení)… nějak nemohu a nemohu dospět do stavu harmonie. Když to rozebírám, vždycky mi vyjde, že problém je ve mně. Ten věčný pocit nestíhání a neurotičnost je pochopitelně stav mysli. Co se mi může stát nejhoršího? Že nestihnu v termínu nějaký překlad? To bych nebyla první ani poslední. – V tomhle vykazuju až zarážející podobnost se svou maminkou, která byla celý život až posedlá pedantickým plněním všech závazků a povinností, a tohle nervování kvůli malichernostem u ní teď, když jí mozek ve vysokém stáří selhává, nabylo groteskních forem. Nervuje se a skoro bych řekla vyšiluje úplně kvůli všemu – že nemá tužku, která by psala, ačkoli na dosah ruky má čtyři fungující propisovačky, kvůli tomu, že v důsledku fiktivní zdravotnické reformy nebude mít na zaplacení zubaře, a podobně. Každá maličkost jí působí velké starosti a úzkosti. Vidím, že směřuju k dost podobným stavům…
Peníze nejsou všechno - dokonce kazí výkony
Jenže lidská duše není zařízená na stagnaci a neziskovka mi zaručuje, že opravdu stagnovat nebudu. Právě jsem se dočetla o zajímavé, opakovaně zjišťované skutečnosti: vůbec neplatí, že by výše finanční odměny byla úměrná lidskému výkonu. Respektivě platí to jen u vyhraněně fyzické práce, jakmile se do nějaké činnosti zapojí mysl a kreativita, je vztah peněz a práce úplně jiný. Úměra, že větší výdělek znamená lepší výkon, platí jen na nejnižším stupni – než si vyděláme tolik, aby nám peníze už nedělaly velké starosti, zkrátka než se jakž takž zajistíme. Jakmile dostaneme ještě víc peněz a vyděláváme takříkajíc “na luxus”, naše duševní výkony a kreativita začnou klesat. A u nejvyšších výdělků se propadnou přímo katastrofálně. (Tady mě něco napadá na adresu našich politiků… určitě ani nemusím psát, co to je.)
No a s tou naší neziskovkou to je přesně ono, vadí mi, když se kvůli moři dobrovolné práce nemohu pořádně živit, ale nijak netoužím po tom, abych se díky své aktivistické činnosti válela v penězích. Zbohatnutí ani sláva zde určitě nehrozí. Jde prostě o ten dobrý vnitřní pocit, že člověk není jen pasivním kolečkem ve společenské mašinérii, ale že něco podniká a vytváří autonomně, na vlastní pěst. Takže nakonec palec nahoru – ano, chci to dělat, jen se nesmím tolik nervovat.
Uááá, kolik času že jsem zase strávila psaním tohohle blogu? Šmarjá, zase dnes nestihnu všechno, co mám poznamenáno na lístečku s úkoly…
