Nová kniha Terezie Dubinové Kořeny ženské spirituality by si podle mě zasloužila daleko větší pozornost, než jakou jí média věnují. Nepojednává jen o ženské spiritualitě, jak slibuje název, ale mnohem šířeji o probouzení nového paradigmatu – o tom, co se stane, až dokážeme zapomenout na patriarchát a přestaneme se k němu neustále ve všem svém konání a myšlení vztahovat a odkazovat. Pootevírá nám dveře k docela jinému světu…
Kniha shrnuje bádání, různé hypotézy i intuitivní představy o ženské spiritualitě v pravěku a starověku, ale i o tom, co skrývá naše nitro, a to jedinečným způsobem, který autorka nazývá „žensky fluidní“. Text působí jako harmonizující pohlazení na duši a zve čtenářky a čtenáře do světa, který funguje trochu jinak než ten náš, protože ženský a mužský duchovní princip jsou v něm v rovnováze. Autorka vychází nejen z archeologických nálezů a analýzy starověkých textů, ale také z moderní feministické literatury včetně poezie a beletrie, ze snů, vizí a z intuitivně tušených obrazů. Přitom se Terezie Dubinová zvlášť zaměřuje na to, co je její specializací – na judaismus, hebrejskou kulturu a analýzu jazyka Starého Zákona, takže se opakovaně dovídáme, že různé biblické výroky, které nám připadají silně patriarchální, byly v originále mnohoznačné a zahrnovaly i ženský spirituální princip nebo ženské duchovní síly a moc. Nejznámějším příkladem je zavržená a poté potlačená postava Lilit, Adamovy první partnerky, která netrvala na ničem horším než na rovnoprávnosti s mužem, v Bibli ale najdete téměř na každém kroku něco „ztraceného v překladu“ z původní hebrejské formulace. Pro ochutnávku toho, co Terezie Dubinová dělá, si zajděte na její web www.oheladom.cz.
Zraněny patriarchátem
Historické dominanci mužů se tu nespílá, jen se klidně konstatuje, o co jsme všichni včetně mužů přišli. Dozvíte se tu mnoho o polaritě Slunce a Luny, která je v naší kultuře stále silně vychýlena ve prospěch Slunce, a porozumíte kořenům toho, proč i v duších dnešních žen přetrvává hluboké zranění - když to zjednoduším, připravili nás o Bohyni, která by měla být přirozenou, logickou a hluboce potřebnou protiváhou mužského Boha. Také prolínání spirituality se sexualitou, radostnou smyslností a prožíváním přírodních cyklů bylo úplně zavrženo, na sexualitu se začalo pohlížet jako na něco nízkého a špinavého a stejně tak i na ženy – zejména na ty, které by se těšily stejné sexuální svobodě jako muži. Ženy, které byly akceptovány jako „čisté“ a „ctnostné“, musely ale také obětovat velkou část své duše. Při četbě si znovu a ostřeji uvědomíme, jak je to vlastně zvrácené, nepřirozené a jak nás to všechny poškozuje. Ocituju třeba tenhle úryvek: „Nestor tradiční biblistiky, protestantský archeolog a filolog William F. Albright, napsal o mytickém semitském náboženství: ,Ženské náboženství bylo přírodní, orgiastickou modloslužbou vyznávající smyslnou nahotu a sprostou mytologii. Ta byla nahrazena Izraelem s jeho pasteveckou jednoduchostí a čistotou života, s ušlechtilým monoteismem a přísnými etickými kodexy…’ Ptám se sama sebe, jestli ten pracovitý a vzdělaný muž četl stejnou Bibli jako já – popisující zabíjení domorodců a nekonečné války. Osobně bych spíše řekla, že uctívání jediného boha představovalo změnu formy v souladu se silnějšími kosmickými proudy. Patrně šlo o vesmírný experiment pozemské zkušenosti v používání moci výlučně mužské polarity. Jistě nám to přineslo něco dobrého – naučili jsme se používat levou hemisféru až extrémním způsobem a poznali jsme, kudy cesta nevede.“
Osobně velmi oceňuji i to, jak autorka vetkává do textu autobiografické výpovědi, ve kterých se aspoň zčásti najde snad každá čtenářka. I v naší společnosti je pro dívky stále hodně těžké se identifikovat s „druhým pohlavím“, se všemi často protichůdnými požadavky na ženský vzhled, tělesné i duševní vlastnosti, tlaky na to, abychom se chovaly „po mužsku“, ale když to děláme, ihned jsme za to trestány… to všechno nám brání v přirozeném sebepřijetí, v tom, abychom prostě byly samy sebou. Křiklavým příkladem, že tady něco nefunguje, je třeba častý výskyt anorexie a bulimie, zavrhování přirozené ženské tělesnosti je dobře vidět na přetrvávající tabuizaci menstruace, na snahách ji zcela zamaskovat a být stále stejně výkonná, nebo se jí zbavovat pomocí hormonů. To, co autorka popisuje jako vlastní zkušenost, obtíže s přijímáním vlastního těla a ženství, jsem sama během dospívání a mládí zažila v bleděmodrém, a jako žena jsem se začala cítit dobře myslím až díky mateřství, a ani to ne hned – spíše až ve středním věku, kdy mi různé tlaky okolí začaly být jedno, tedy asi kolem pětatřiceti let.
Přesto mi trochu dělá potíže se identifikovat s „ženským principem“, tak jak ho kniha popisuje – iracionálním, pasivním nebo zase ničivým a zhoubným, smyslným, citovým, nevypočitateným, podrobujícím mužský princip, tedy mužského partnera, zkouškám (hysterčení??), v nichž má obstát jako pevná skála. Kdykoli se ženskému principu a ženám připisuje těch emocí, iracionality, všeobjímající lásky, pečovatelství apod. až příliš, začnu mít pocit, že mě to až dusí: ne, tohle prosím pro mě neplatí! Proč by vůbec mělo jasné, logické myšlení být mužským aspektem? Proč by zakotvení v tělesnosti mělo být aspektem ženským? Copak nejsou muži svým způsobem v kontaktu se svou tělesností daleko víc (tíhnutí ke sportům, sklony k závislostem, k fyzickým střetům, násilí, rychlejší sexuální vzrušení atd.)?
Konečně i autorka sama přiznává, že má také dosti silného „vnitřního muže“, tedy jangovou stránku. V knize se objevuje i „solární ženství“ – archetyp Amazonek. Napadá mě, zda by nebylo lepší z této terminologie vůbec vypustit „mužství“ a „ženství“, protože se skutečnými muži a ženami souvisí tato polarita dosti volně. - Na druhé straně nějak souvisí určitě, tady se s vyhraněnými kulturními deterministy rozhodně neshodnu a cítím, že nějaké biologické rozdíly v mentalitě mužů a žen se v nás prostě ozývají. Jenomže ne tak dalece, aby se dalo předem říct, že když jste žena, budete mít vlastnosti A a B, zatímco když jste muž, vlastnosti C a D. Nehledě na to, že jak říká módní americký psycholog David Deida, tato polarita je důležitá pro vztah a sex – ale i podle něj asi ve 20 % vztahů zosobňují ten „mužský“ pól ženy a „ženský“ pól muži.
Radikální kosmické vize
Teď proberu věci, se kterými se opravdu nedokážu ztotožnit nebo je přijmout. Text se často odvolává ke „kosmickým vibracím“, o jejichž zvyšování či snižování se mluví s naprostou samozřejmostí, zmiňován je třeba „proces změny vědomí samotných planet“ – zkrátka se tu naznačuje, že za pozvolnými změnami paradigmatu stojí nějaké vesmírné síly. - Jak prosím? Jaké síly přesně? A proč by to propána dělaly? - Asi jsem nenapravitelná pozitivistka…
Zase budu citovat: „Po určitou dobu se patrně dařilo skrze ženy, jež si udržely vysokou vibraci svého vědomí, stahovat na Zemi energii celistvosti a harmonie. Znám několik žen, jež si pamatují na své poslání posvátné kněžky, kdy se milovaly s vysoce postavenými muži země – panovníky, vojevůdci, ekonomickými správci - aby se těmto mužům plně otevřela energetická centra a získali přístup k moudrosti Bohyně, k vědomí života jako sítě a chápání souvislostí, předvídání důsledků svých rozhodnutí.“
S tímhle se nějak identifikovat nedokážu… ale proč vlastně? Snad mě to dokonce morálně nepohoršuje? – Dovedu se vůbec vžít do toho, že by sexualita hrála takhle spirituální úlohu, a oprostit se od dnešního pohledu, že něco takového je vlastně prostituce? – Ne, nepohoršuje mě to, ale zůstává mi to úplně cizí. Spojení sexuality a spirituality dovedu pochopit v nějaké rovině symbolů, ale v této konkrétní fyzické rovině to přesahuje možnosti mého chápání a vciťování. Kdybych měla sama mít tuhle životní úlohu, cítila bych se omezovaná, dusilo by mě to. Radši bych prosím do těch důležitých záležitostí země mluvila a zasahovala přímo!
Nicméně nepochybuji o tom, že pro některé čtenářky a čtenáře nebudou ani tato místa knihy příliš radikální, a ať je to jak chce, kniha vás určitě uvede do světa, kde se vám otevřou nové obzory, kde je domyšleno, „dopředstaveno“ a dotvořeno to, co obvykle jen tušíme. A co je důležité, při četbě se budete cítit velmi uvolněně a příjemně, nevyostřují se tu totiž žádné spory, ničemu, ani patriarchátu, se tu nevyhlašuje boj, zraňující věci z minulosti se nechávají spíše odplouvat a jsou nahrazovány novými vizionářskými obrazy. Proto je to kniha velmi léčivá.
Terezie Dubinová, Kořeny ženské spirituality, Keltner Publishing 2013
