Co mají na výběr nesoběstační staří lidé, závislí na péči jiných? Co když se vám stane to co mé mamince a naráz ztratíte schopnost se o sebe postarat? Tenhle terén teď právě mapujeme…
V minulém blogu jsem popisovala hodně vyhrocenou situaci: zoufalou, panikařící seniorku, o kterou v podstatě nebylo možné pečovat doma, protože to bylo krajně vyčerpávající a nebyla tak o nic šťastnější, a zdravotníky, kterým pořád nějak nedocházelo, jak je ta situace neudržitelná.
Dnes je všechno mnohem klidnější. Poté, co maminka strávila na interně ve Střešovicích dohromady dva týdny, tamní lékaři usoudili, že je potřeba ji převézt na gerontopsychaitrii do Bohnic. To je podle mě místo, kam vzhledem ke svým problémům patřila od začátku, jen nechápu, proč zdravotnické mašinérii trvalo dva týdny, než se k tomu rozhoupala. Přitom jsem to vlastně celou dobu požadovala, ale můj hlas zřejmě nikdo nevnímal.
Už po několika dnech na gerontopsychiatrii se maminka zklidnila a začala se chovat skoro normálně, už neodmítá jídlo, neuráží nás, naopak se občas usměje a za všechno nám děkuje – prostě se jí vrátila její bývalá osobnost a je zase skoro ve své kůži. Není ale schopná třeba číst souvislý text, nepamatuje si, jak dlouho na tomhle místě už leží, a podobně – jasné myšlení a paměť se jí už zřejmě nevrátí. Ale stejně nás ten pokrok příjemně překvapil.
Horší je, že na psychiatrické nemocniční péči je dost bolestně znát nedostatek financí: zdravotní pojišťovna například proplácí jen jednu plenku denně (!) a na další plenky musí přispívat příbuzní pacientů. Netuším, co se děje s pacienty, kteří příbuzné nemají. Nikdo se nepokouší maminku třeba rozchodit, nějak ji rehabilitovat. Naštěstí už nemusí být přikurtovaná, stačí jí vysoké postranice u postele. Leží v sále, kde je celkem sedm pacientek, a pochopitelně chce pryč, na nějaké příjemnější místo.
Tak jsem tedy začala zkoumat terén. Z několika stran jsem si vyslechla varování, že čekací lhůty na domovy seniorů jsou velmi dlouhé, třeba několik let, a maminka navíc potřebuje domov se zvláštním režimem. Zjistila jsem ale, že je to spíš otázka peněz. K důchodu připočtěte příspěvek na péči (který ale seniorovi přiznají až po provedeném šetření za několik měsíců a pak proplatí zpětně), a pokud vám vyjde méně než zhruba pětadvacet tisíc korun, připravte se, že asi do této částky budete pobyt v seniorském domově doplácet. V tom případě máte naději seniora umístit hned a můžete si i vybírat. Jak je to ale se seniory, kteří nemají příbuzné, aby jim to vyběhali, nebo peníze na doplácení? To opět netuším a obávám se, že stát pak zajistí jen nějaké naprosté minimum, které může připomínat starobinec či chudobinec z devatenáctého století (tedy aspoň jak si ho představuji já). Chápu, že na víc nejsou peníze, ale na druhé straně všichni víme, kde se vyhazují stamiliardy…
No nic, vraťme se k mamince. Naše volba padla na velmi mile, rodinně a sympaticky působící Domov Marie v Kytíně u Mníšku pod Brdy, který je v krásném prostředí a dobře dostupný z Prahy i autobusem. Možná ji tady znovu rozchodí a najde si nějaké své drobné radosti. - Mohli bychom mít maminku doma? Díky tomu týdnu o Vánocích, kdy jsem to na vlastní kůži zkusila, už mám jasnější představu, co je zvládnutelné a co ne. Myslím, že základ je, aby senior většinu noci spal, nebo se možná nějak zabavil, ale aby vás prakticky neustále nepřivolával a nezaúkolovával. Spát každou noc jen dvě tři hodiny se prostě nedá vydržet trvale. Druhá důležitá věc je, aby se stařeček nebo stařenka něčím aspoň hodinu nebo dvě v kuse zabavili sami – třeba televizí nebo rádiem. To už se dá prostřídat nasloucháním jejich monologům, ale nedá se vydržet (aspoň já to nedokážu), aby vyžadovali vaši přítomnost a vaše naslouchání neustále, a jakmile se sebeméně vzdálíte, hned vás volali. Zatím se mi zdá, že tyhle dvě věci jsou nejdůležitější a to ostatní – třeba nonstop „hlídání“ jako u malého dítěte - už by se nějak vyřešilo.
Dohaduji se, že při domácí péči v konstelaci „jeden senior – jeden pečovatel“ asi vznikají docela ponorkové situace, a možná že stařík nebo stařenka je pak nevrlejší a znuděnější nežli v nějakém dobře vedeném seniorském domově, kde má přece jen víc podnětů, víc lidských tváří kolem sebe a odbornější péči typu nějaké rehabilitace a aktivace. Kdoví, možná je ideální kombinace obého.
Tak uvidíme…
