Nemá smysl to vyjadřovat nějak eufemisticky, nebo to přecházet mlčením – momentálně nedokážu skoro na nic jiného myslet: u mé maminky velmi prudce a náhle propukla stařecká demence. Jak stojí v lékařské zprávě, má „smíšenou etiologii“, což znamená, že nejde o „čistý“ alzheimer nebo o „čistou“ sklerózu. Přístup lékařů k téhle nemoci mě hodně zaskočil.
Maminka se těšila z nemocnice (viz minulý blog) domů a já jsem doufala, že se v domácím prostředí zklidní: že už nebude tak rozrušeně křičet, chrlit bez ustání své spiklenecké teorie (podle nichž se na jejím mentálním stavu, který si bohužel uvědomuje, podílí střídavě Václav Havel, Lenka Bradáčová, Miloš Zeman, členové naší rodiny a další lidé), že nebude tak hekticky a posedle neustále hledat východisko, jak z toho ven, jak si v hlavě znovu „rozsvítit“, což prováděla všemi dostupnými prostředky, například tím, že si strhávala všechno oblečení, nebo že hltavě snědla velký oběd a snažila se ho vyzvracet.
Hned první den jsem ke svému překvapení zjistila, že starat se o ležícího pacienta zvládám v pohodě - hygiena, krmení, transport k televizi, občasné trpělivé naslouchání a podobně nepředstavují problém. Je to hodně podobné péči o malé dítě, což je asi povzbudivé vědět, pokud jste na tom podobně jako před pár dny já a z péče o ležícího pacienta máte obavy. Musím pochválit agenturu Home Senior, která mi den před Štědrým dnem (kdy mi žádná jiná “homecarová” služba nebyla schopná narychlo pomoci) poslala výbornou slečnu Lenku a ta mě zaučila do základních věcí kolem pohybu s maminkou po bytě a hygieny.
Obrovský problém ale nastal s psychickou nebo mentální stránkou věci.
Matka se v domácím prostředí vůbec neuklidnila a necítila se spokojeněji. Naopak ji zklamalo, že pobyt doma nepomáhá a v hlavě se jí pořád nerozsvěcí. Stále a stále hyperaktivně vykřikovala, volala o pomoc, nutila mě, abych taky křičela “Help! Help!”, zvonila zvonkem, který jsme jí dali na mé přivolávání, i když jsem byla přímo u ní, donekonečna měnila své požadavky, co zrovna chce nebo potřebuje, popoháněla mě ke spěchu „Honem! Už bude pozdě!“ a všechno prokládala zlostnými výkřiky „K čertu! Sakra!“ A pořád dokola opakovala, že jsme se proti ní spikli. Ať jsem řekla cokoli, odpověď zněla „Jedete v tom taky! To je právě důkaz!“ a podobně. Nezajímala ji televize, časopisy, rádio, hudba, kterou tak milovala… zkrátka vůbec nic kromě nalezení způsobu, jak se dostat z té hrozné duševní pasti. Na Štědrý večer seděla se svou rodinou u stolu, ale vůbec si to neužila, její nespokojené výkřiky pokračovaly úplně stejně.
To všechno je zvlášť drásající, protože maminčina povaha byla úplně opačná, tichá, spíš neprůrazná, vždycky se chovala ohleduplně a nesobecky, možná až moc, nechtěla být nikomu na obtíž. Tohle působilo, jako by ji posedl nějaký zlý démon.
Dopadlo to tak, že po necelém týdnu pobytu doma se ve tři ráno matka vrhla po hlavě z postele. Byl to jeden z mnoha způsobů, jak zkoušela uniknout svému stavu zatemnění mysli – udělala to záměrně, napřed musela tiše odstranit deku stočenou na kraji postele, která jí bránila v pádu. Rozbila si hlavu a sanitka ji opět odvezla do střešovické nemocnice. Tady zjistili, že kromě roztržené kůže jí nic není, ránu jí sešili a chtěli mi ji dát znovu domů. Řekla jsem, že si ji vezmu jedině se silnými tlumícími přípravky. Blazeovaně působící neurolog-seladon, který měl právě službu, mi ale vysvětlil, že matku víc tlumit nemohou a nehodlají, jelikož by se tím její demence zhoršila.
Vysvětlila jsem mu zase svoje stanovisko. Mamince by ulevilo, kdyby si svůj stav přestala uvědomovat a bojovat s ním, takhle je krajně zoufalá a nešťastná. Seladon prohlásil, že to není pravda, matka spadla náhodou, její nešťastné pocity jsou jen moje představa (tedy že si bludy konstruuji já, nikoli moje matka), že staří lidé „si prostě takhle povídají“ – takže její hysterické výkřiky a neustálé vyšilování je „takové povídání“!!! – a že mají prohozenou noc a den, ale že jsou v zásadě spokojení. Takový ignorant! Tohle si mi s autoritativní přezíravostí dovolil vykládat poté, co jsem s matkou strávila týden ve dne I v noci a on ji viděl asi dvě minuty. Rozzuřilo mě to. Obvinila jsem ho, že takovéto nakládání s pacienty – protože matka navíc musí být v nemocnici na posteli přikurtovaná - je kruté a nelidské, ale trval na svém.
Dopadlo to tak, že nakonec si maminku v nemocnici nechali na stejném oddělení jako předtím. Tentokrát vedle ní leží úplně dementní paní, která se jen usmívá na neustále opakuje: „Ahoj! Alenko! Ahoj! Alenko! Ahoj! Alenko!“ – Podle mého názoru by bylo mnohem lepší, kdyby na tom moje matka byla takhle. Jenže ke své smůle zřejmě doplácí na svůj trénovaný, celoživotně intenzivně fungující mozek úspěšné vědkyně biochemičky, který se jen tak snadno nevzdává a stále svým scestným způsobem bojuje. Zdravotníky mate, jak bohatý má slovník a kolik si toho stále pamatuje, poznává a rozlišuje. Nechápou, že to jsou kamínky mozaiky, které se rozsypaly na hromadu a matka se je panicky snaží nazdařbůh skládat v naději, že tím zase obnoví původní smysluplné obrazy.
Hrozné je, že se matce plní právě ta nejhorší noční můra, které se celý život obávala. A není z toho úniku. Připomíná mi to fobii E. A. Poea z toho, že bude pohřben zaživa. I moje matka se teď vlastně ocitla – psychicky - v takové zatlučené rakvi dva metry pod zemí a marně tluče na víko. Přijde mi otřesné, že zdravotníci budou přikurtovanou matku znovu hydratovat a vyživovat uměle trubičkami, a tím jen posilovat a prodloužovat její stavy totální paniky a zděšení. Když bude vyvádět, asi je potěší, jak se má čile k světu...
Konečně jsem se po týdnu v noci vyspala a zvolna se vzpamatovávám. Když přijdu do bytu v prvním patře, kde jsem se o matku starala, mám halucinace a stále slyším její neustálé chraptivé, zpanikařené výkřiky: “Evo, Evo, Evóóóó!!!”
Nepochybuju o tom, že někteří lidé trpící senilní demencí se skutečně cítí spokojení a třeba si to i užívají. Šokuje mě ale, že zdravotnický systém zařazuje všechny pacienty do téhle škatulky a je naprosto slepý k lidskému neštěstí. Svého alzheimera či sklerózu si zkrátka musíte vychutnat do poslední kapky, ať se vám to líbí nebo ne.
