Než se německý spisovatel s maďarskými kořeny Timur Vermes pustil do psaní beletrie, pracoval jako novinář a ghostwriter a na jeho knize Už je tady zas je to znát. Základní nápad příběhu je geniálně jednoduchý: nechat Hitlera procitnout v dnešním Německu a podívat se, co se bude dít.
Příliš jsem nevěřila, že by mě kniha o Hitlerovi mohla zaujmout, konečně o nacismu a druhé světové válce jsem toho přežvýkala už docela hodně. Tahle knížka mě ale překvapila, protože efekt je nejen groteskní a báječně poťouchle ironický – takže jsem se skoro neustále popadala smíchy za břicho – ale právě díky „ghostwriterství“ autora se do Hitlerova podivně pokrouceného a zároveň populisticky přitažlivého způsobu myšlení rychle vžijete. Všechno umocňuje vyprávění v ich-formě. Konečně jsem pochopila věc, která mi odjakživa vrtala hlavou: jak je možné, že Němci mohli hromadně naletět tak zrůdné, šílené a primitivní propagandě? – Autorovi přitom nemohlo stačit, že určitě velmi pečlivě nastudoval Hitlerův způsob vyjadřování a myšlení. Mein Kampf jsem se pokoušela číst marně, a pokud jsem někdy slyšela kousek nějakého Hitlerova projevu, bylo to k nevydržení – nuda, jednotvárnost, podivně zamotaná větná stavba a vykloubená logika. Timur Vermes ale dokázal vydestilovat Vůdcovy řízné, demagogické, kýčovité, mnohdy bezostyšně krvežíznivé a šílené myšlenky tak, že při střetech se současnou německou realitou jiskří a čtou se báječně.
Neodolatelný je také pohled na současná média a sociální sítě, díky kterým se Hitler brzy ocitne na výsluní pozornosti. A nikdo mu jeho vystoupení nezatrhne, jelikož přece jde o svobodu uměleckého projevu. Mrazivé je, že si člověk uvědomí, jaký magnetismus to může mít řekněme pro jednodušší povahy, které netouží uvažovat samostatně a nezávisle: tady se nabízí „silný jedinec“, který vám slibuje, že se o vás postará ve vašem nejlepším zájmu. Že se z toho vyklube smrt v ruských zákopech, to hned nerozpoznáte, jelikož mluví hlavně o míru, pořádku a o spravedlivé rozhořčenosti obyčejných lidí, jako jste vy.
Úchvatné jsou také detaily pohledu na současné Německo očima člověka, který prospal přibližně pětašedesát let : pomatené ženy sbírající hovínka svých psích miláčků, místo aby rodily nové vojáky, urážlivě rozbředlý televizní program sestávající z přihlouplých seriálů a pořadů o vaření, nebo obliba mussli tyčinek, které zřejmě musí být projevem nedostatku dobrého poctivého německého chleba, asi kvůli britské blokádě. A tak dále.
Nejvíc si Hitler zařádí v centrále NPD, kde najde jen (ze svého pohledu) zdegenerovaného mladíčka. Úryvek textu:
„Jste vy sám hbitý jako chrt? Jste tvrdý jako Kruppova ocel?“
„Já…“
„Nejste. Jste pomalý jako šnek, slabý jako kosti starého muže a měkký jako máslo. Za frontou, kterou byste bránil, by bylo třeba okamžitě evakuovat všechny ženy a děti. Až se příště uvidíme, budete vypadat jinak! Odchod!“
Nebo o chvíli později, když dorazí sám předseda NPD:
Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila rozbředlá postava. „Jaká čest,“ pravila udýchaně a natáhla ke mně obtloustlou ruku, „pan Hitler. Já se jmenuji Apfel, Holger Apfel. Předseda Nacionálně socialistické strany Německa. Sleduji váš pořad s velkým zájmem.“
Krátce jsem si to bizarní zjevení prohlédl. Rozbombardovaný Berlín nemohl vypadat smutněji. Ten chlapík mluvil, jako by měl v ústech housku se salámem, a v konečném důsledku tak i vypadal. Ignoroval jsem jeho ruku a otázal se: „Neumíte pozdravit jako slušný Němec?“
Vrhl na mě podrážděný pohled, jako pes, který dostal dva povely najednou.
„Sedněte si,“ vyzval jsem ho. „Musíme si promluvit.“
Timur Vermes, Už je tady zas, vydalo Argo, 2013
