Ještě teď se můžete v tomhle městě ohřát, vychutnat si koupání v moři a vysedávání venku na terasách kavárniček, zpomalit tempo do jižního rytmu s odpoledními siestami a k tomu se potěšit úžasnými kombinacemi výtvarna a výstředně ulítlé architektury.
K výletu do Barcelony jsem se dostala trochu jako slepý k houslím, náhodou, protože poblíž se konalo setkání ekologů – permakulturistů, na které jsem chtěla jet. A jelikož jsem ve Španělsku ještě nikdy nebyla, napadlo mě si výlet rozšířit o pár dní čiré turistiky. Což jsme se dvěma kamarádkami taky zrealizovaly.
Začnu místním životním stylem, který je oproti tomu mému úplně převrácený naruby, ale myslím, že přispívá k pocitu pohody a neuspěchanosti. Přestože jsem se mentálně posunula o dvě hodiny a vstávala jsem tudíž v osm ráno, stejně to pořád bylo příšerně brzo. Ulice ožívají tak k polednímu a veškeré dění stále houstne a nabývá na hlasitosti řekněme tak do dvou tří ráno, pak ruch možná pomalu opadává (ale vlastně nevím, protože jsem dávno spala se špunty v uších). Místní lidé si určitě část hodin spánku uhrazují během siesty, která pak na tom mém ekologickém setkání zabírala každé odpoledne dvě hodiny. Spěchat nemá smysl ani při jídle – pořádnou paellu vám připravují půl hodiny a mezi jednotlivými chody menu jsou důkladné pauzy.
Z charakteristických místních mňamek jsem ochutnala horchatu, kterou mají na hlavní promenádě zvané Rambla ve stáncích se zmrzlinou (jinak na ni úplně běžně nenarazíte). Je to nápoj vyrobený z chufy, což je nějaký druh oříšků, ale chutná to svěže a nakysle, spíš jako ovocný smoothie. Úžasná je obrovská tržnice, do které vejdete přímo z Rambly a kde se můžete najíst mezi místními lidmi přímo u pultů s mořskými potvorami, sýry a dalšími mňamkami, které sem trhovci donesli a připravují je tady. Je tu ovšem dost hlučno a tlačenice, takže jsme si na to úplně netroufly – museli byste všechny přeřvat a umět vyjádřit španělsky, co chcete.
Předem jsem dostala několikrát důrazných varování před zloději, ale můj dojem je, že to s nimi asi není horší než v Praze. Nejdřív jsem vyrazila do ulic opásaná ledvinkou, jelikož k taštičce zavěšené na krku a tvořící hnusný hrbol pod tričkem jsem se přece jenom nechtěla snížit, ale bylo to zbytečné a záhy jsem ledvinku odložila. Za pět dní jsme nezpozorovaly ani žádné kapsáře v akci, ani projevy nějaké zvláštní opatrnosti u mísťňáků či turistů.
Úplně geniální je, že pláž s koupáním v moři najdete přímo v centru města, ve čtvrti Barcelonetta. Kromě toho si můžete městskou dopravou vyjet po pobřeží východním směrem do Badalony, kde je koupání ještě příjemnější. Bydlení jsme měly přímo ve starém centru uprostřed spleti středomořsky úzkých uliček s balkony s tepaným zábradlím, převislými rostlinami, sušícím se prádlem, pitoreskními obchůdky a kavárničkami, které večer a v noci praskají ve švech místními lidmi a těžko v nich hledáte místo… to vše prostřídáno občasnými kostely a náměstíčky s platany. Měly jsme to štěstí, že ve městě právě probíhal festival Mercè, což znamenalo různá – zřejmě spíše amatérská – hudební a taneční vystoupení na veřejných prostranstvích po celém městě, ochutnávání mňamek a vín přímo v ulicích a po večerech různé pitoreskní pochody ulicemi a ohňostroje. Viděly jsme třeba průvod draků s doprovodem bubeníků v ďábelských či čertovských kostýmech, nebo umělce hrajícího velmi hezky na staré zábradlí, které později vyměnil za cosi jako utrženou sprchu. Náhodou jsme také byly na náměstí před radnicí svědky toho, jak se (zřejmě) starosta pokoušel festival zahájit, ale byl nemilosrdně vypískán temperamentními občany města.
V Barceloně ale samozřejmě musíte vidět hlavně výtvarná muzea a stavby od Gaudího. Z výtvarna se mi nejvíc líbila Fundació Joan Miró na kopci Montjuïc, odkud jsou navíc úžasné vyhlídky na město, ale především tu mají obrovské množství Miróových nezaměnitelně hravých děl. Zajímavé je i Picassovo muzeum, umístěné v krásném starém paláci, kde uvidíte Picassovy nejranější obrazy – třeba z jeho čtrnácti let – a jeho úžasné parafráze Velázquezových Les Ménines. No a Gaudí je samozřejmě fascinující, absolvovaly jsme jeho dům La Pedrera a Parc Güell, a vzhledem ke strašným frontám jsme jen zvenčí okoukly rozestavěnou katedrálu Sagrada Familia. Gaudího zvláštnost a tajemnost v podstatě spočívá v čerpání z přírody, a to daleko radikálnějším způsobem, než to architektura obvykle dělá, ale docela chápu, že měl tak málo pokračovatelů (napadá mě snad Hundertwasser). Styl, který vám vyplyne skoro jako jedině možný, pokud stavíte z autenticky pokroucených kmenů a ručně uplácané hlíny se slámou, je vlastně totálně nepřirozený, pokud byste měli vycházet z obvyklých postupů a běžné nabídky stavebnin, a připravili byste si tím mnohé horké chvíle a neobyčejné výdaje.
Pátý den se mé kamarádky vrátily do Prahy a já jsem zamířila severně od Barcelony do ekologického centra Mas Franch, ležícího ve šťavnatě zelených a neobyčejně malebných horách sopečného původu. Vypadalo to tam úplně jinak, než bych od Španělska čekala. A poslední den cestou na letiště jsem si už jen znovu připomněla, jak přehledná, výborně zorganizovaná a snadno pochopitelná je v Barceloně doprava. Už chápu, proč v pražském metru často vídám zoufale dezorientované Španěly – ačkoli je asi pětkrát menší a jednodušší než to barcelonské, orientace v něm představuje svého druhu kvíz.
