Pořád mi vrtají hlavou ty biologické či přirozené rozdíly mezi muži a ženami – přeceňované, nafukované, popírané, zatracované… a narazila jsem na jejich zajímavou interpretaci. Americký psycholog David Deida nabízí pojetí mužské a ženské polarity, s tím, že mužství i ženství má svou odlišnou „esenci“ a žádná není horší či lepší. Ostatně na mužském pólu nemusí stát vždycky muž a na ženském pólu žena.
Přiznávám, že před nějakým časem jsem vystupovala jako zapálená feministka, a to prostě proto, že patriarchální předsudky, které v naší společnosti pořád přetrvávaly, omezovaly moji svobodu. Nesnášela jsem, když mě někdo začal poučovat, že jako žena bych neměla dělat tohleto a naopak měla dělat támhleto. Proti tomu jsem se musela bouřit!
Pak mě feminismus přestal bavit, mimo jiné proto, že jsem s feministickými názory občas vůbec nemohla souhlasit. Tak třeba názor, že se vůbec nesluší mluvit o jakýchkoli biologicky podmíněných psychických rozdílech mezi muži a ženami – je to potenciálně nebezpečné, co kdyby to někdo zneužil! Jenomže já jsem nechtěla říkat, že se úplně všichni muži liší úplně a zásadně od všech žen. Jako v mnoha jiných záležitostech se i tady věci nesmyslně dualisticky vyhrocují a musí to být buď černé, nebo bílé. Muži a ženy se buď liší zásadně už od embryí, anebo zase vůbec ne a úplně všechny rozdíly jsou jen sociální konstrukt. Jenže ono existuje (jak dobře víme ze seznamu bestsellerů) mnoho odstínů šedi.
Pravda je podle mě i v tomto případě (jako bývá ostatně většinou) někde mezi oběma krajnostmi. Například je podle mě holý nesmysl, že by testosteron nehrál vůbec žádnou roli a mužská soutěživost, vyšší agresivita a zaměření na výkony byly jen otázkou výchovy. (Tak kupříkladu loni jsme dali kastrovat kocoura a dopadlo to podle očekávání – macho bojovník vyrážející na několikadenní životu nebezpečné mise se změnil v mazlivého gaučového povaleče. Jasně, kocour mohl vycítit naše očekávání… ale nezdá se vám to trochu přitažené za vlasy?) Na druhou stranu nejsou biologické, přírodou dané rozdíly tak velké a tak vyhraněné, aby individuálním mužům či ženám bránily odvádět vynikající výkony v jakémkoli povolání, pro které mají vlohy. Tohle pojetí mi připadá docela jednoduché na pochopení, ale přesto ho většina lidí z obou táborů nějak není ochotna přijmout, nevím proč. Co je tak nesrozumitelného nebo nepřijatelného na představě, že většina žen bude možná vždycky poněkud víc zaměřena na vztahy a většina mužů na výkony, ale že pro žádného individuálního muže ani ženu to platit nemusí?
Tudíž se mi ani moc nelíbí, když se Evropská unie snaží o to, aby se zaměstnanost žen vyrovnala té mužské – proč by to tak mělo být? Není důležitější, co chtějí samy ženy? Opravdu je pro ně lepší, když budou chodit do práce a vydělávat peníze úplně stejně jako muži, i když některé z nich vůbec nemají ten vnitřní „drajv“ a radši by se věnovaly svým dětem? Přijde mi, že tady se ženám vnucuje mužský či technokratický model chování a že se už zase omezuje jejich svoboda.
Nemusíme být nutně stejní, chce to jen stejné oceňování
A teď se už konečně dostávám k americkému psychologovi Davidu Deidovi a k tomu, co hlásá.
Totiž: další věc, ve které jsem vždycky měla pochybnosti o úplné rovnosti či stejnosti, je oblast erotična a sexuálna. Proč ženy sice chtějí hodné muže, kteří se s nimi podělí o domácí práce a nebudou machisticky machrovat, ale pak často zjistí, že pro ně vlastně nejsou přitažliví, a utečou jim přesně za takovým týpkem, proti kterému vlastně původně brojily? Proč jsou úspěšní muži tak přitažliví, zatímco úspěšné ženy (pokud to nejsou herečky či modelky, ale řekněme manažerky nebo vědkyně) tu auru přitažlivosti pro muže prostě nemají a možná je spíš trochu odrazují? – Intuitivně jsem cítila, že tady se naráží na jakousi biologickou bariéru a na záležitosti, které se možná časem vyrovnají částečně, ale nejspíš nikdy úplně a beze zbytku.
David Deida nabízí tvrzení, které tyhle otázky zdařile zodpovídají, a přitom nepůsobí protižensky nebo protiemancipačně – aspoň podle mých měřítek. Mluví o jakési sexuální esenci mužství a ženství, které vytvářejí polaritu a právě díky ní má partnerský vztah šťávu. Nositelé mužství a ženství klidně mohou být prohozeni – asi 20 % žen má podle něj „mužskou sexuální esenci“ a naopak. Mužská esence je zaměřena na získávání svobody (asi ve mně zapracovala, když jsem se stala feministkou), ženská esence na získávání lásky. Ženství svádí a láká (Deida je proti termínu „manipuluje“, jelikož vyznívá negativně a protižensky), mužství je rozhodné, určuje cestu a směr. Žena podle něj může být v práci jakkoli úspěšná a používat mužský modus chování, ale ve vztahu by měla přepnout na ženský modus, tedy pokud jí je vlastní právě ženská esence a pokud její partner je na opačném pólu.
Přiznávám, že u nás doma mám asi tu mužskou esenci spíš já – i když zase ne tak docela. Ještě bych Deidovy teorie vylepšila o to, že každý člověk je podle mě jakousi mozaikou: některé aspekty může mít spíše ženské a jiné spíše mužské. Tak kupříkladu bych se nikdy neztotožňovala s takovými těmi supermužnými muži, z nichž odkapává testosteron, neustále poměřují své ego s jinými egy a nedokáží empaticky naslouchat – a zejména ženský hlas jim zní jako komáří pištění – ne, ti jsou mi z duše protivní. Na druhé straně mě ale řešení různých pracovních a tvůrčích úkolů baví podstatně víc než řešení vztahů a toho, zda dostávám nebo nedostávám dost lásky – což by mělo být pro ženu s ženskou esencí naprosto prvořadé. Tady stojím na mužské straně barikády a přiznávám, že neustálé projevování lásky mi přijde až trochu nudné.
Deida také dobře osvětluje, jak je to s mužskou ješitností. Vždycky mi připadalo, že se trochu moc zdůrazňuje mužská ješitnost a podceňuje ta ženská – přitom lidé jsou závislí na chvále, obdivu a podpoře dost univerzálně. Deida upozorňuje, že rozdíl je v tom, na co jsme citliví a na co ne. Ženu s ženskou esencí smrtelně urazíte, když jí řeknete, že není krásná nebo řekněme šarmantní. Muže s mužskou esencí se to zvlášť nedotkne, ale naprosto ho zdeptáte, když mu řeknete, že je neschopný a neví si v nějaké situaci rady – což zase ženě s ženskou esencí nijak zvlášť nevadí.
Myslím si, že dokud budou typicky mužské činnosti pokládány za „lepší“ a podle toho i hodnoceny co do prestiže i finančně, bude přetrvávat tahle nevraživost proti všem, kdo budou tvrdit, že mužům jsou typicky mužské činnosti bližší než ženám, a naopak. Přitom jediná rozumná cesta, jak z toho ven, je začít pokládat typicky ženské činnosti za stejně prestižní a hodnotné jako ty mužské.
Z podobného důvodu před časem velmi narazil prezident Harvardské univerzity Larry Summers, když se vyjádřil, že ženy mají méně vrozených schopností pro přírodní vědy a matematiku než muži. Kdyby se to vztahovalo na každou individuální ženu a bylo by jim tudíž bráněno ve studiích, rozzuřilo by mě to taky. Pokud jde ale o to, že žen nemusí mezi matematiky a fyziky nutně být přesně 50 %, pak mi to nevadí. Proč bychom musely mít přesně stejné zaměření jako muži?
Novozélandský politolog a psycholog James Flynn, známý studiemi posunů IQ populace, kupříkladu říká, že dívky mají v průměru lepší studijní výsledky než stejně inteligentní chlapci. Důvodem ovšem je, že se lépe přizpůsobují požadavkům škol, a totéž platí o příslušnících žluté rasy. Myslí si, že žen je mezi vrcholnými matematiky výrazně méně než mužů ne proto, že by postrádaly příslušné schopnosti (logické myšlení) nebo jich měly méně, ale proto, že mají od přírody větší zájem o lidi a jejich vztahy.
Podobné vhledy určitě stojí za další zkoumání a neměly by se obcházet štítivým obloukem z obav, že jsou „politicky nekorektní“.
