Když jsem asi před rokem a půl přebírala zanedbanou zahrádku v naší místní kolonii na Praze 6, měla jsem v plánu vytvořit tam upravenou a napohled hezkou přírodní zahradu – jenže se ukázalo, že jsem si vzala moc velké sousto. Navíc jsem zjistila, že svým sousedům v kolonii bych se stejně nemohla zavděčit žádnou úpravou pozemku, která by si ještě zasloužila přívlastek „přírodní“.
První fáze mě strašně bavila - vyčistit pozemek od spousty náletových stromků, akátků a jasánků, a také od velmi rozrostlého zlatobýlu a ostružin, takže se z té džungle začaly vynořovat původní výsadby méně agresivních rostlin, třeba meduňky, jahody, pivoňky, chrpy a pryšce, i divoké rostliny, kterým „fandím“ a nechávala jsem je rozrůstat, hlavně kostival a plicník. Žádnou velkou revoluci jsem neplánovala, zahrádka je totiž na svahu a upravená do terásek, což by nebylo rozumné měnit.
Moji sousedé mi bodře radili, abych ze všeho nejdřív všechno plošně postříkala herbicidem a vyčištěný pozemek prostě osázela věci podle svého gusta. Nejdřív jsem si nebyla jistá, zda si nedělají legraci. Nedělali. Aby to člověk zjistil, stačí jediný pohled na jejich vlastní zahrádku - holé plochy dokonale vyčištěné půdy s jednotlivými osiřelými rostlinami srovnanými ve vojenských šicích, ostříhanými a nasprejovanými proti škůdcům… a jelikož majitelé cítí potřebu tuto úpravu přece jen oživit, sem tam zasadí nějaké sádrové či plastové zvířátko jako hlemýždě, žábu (v nadživotní velikosti) či srnce a labuť (v přibližně životní velikosti). Tak vypadá zdroj jejich estetického uspokojení: zhmotnělé vítězství člověka nad přírodou, která prohrála na celé čáře a je dokonale spoutaná a zdisciplinovaná. Půda, opakovaně týraná herbicidy, samozřejmě přišla o mikrobiální život a humus a je vyprahlá, zrnitá a připomíná spíše nějaký štěrkopísek nebo substrát na hydroponii – a podle toho také vyžaduje spousty zálivky a chemického hnojení.
Je pravda, že odhadem tak půlka zahrádkářů v kolonii má jiné, relaxovanější pojetí, ale ti nejsou slyšet ani moc vidět, nedocházejí na své pozemky každodenně a vůbec jsou laxní – jen občas se chabě brání kritice, jak jsem zaslechla, například slovy: „Prosím vás, vy byste chtěl, abychom tady měli ňáký Versaje!“ Vcelku ale spíše mlčí a snaží se nedráždit a neprovokovat militantní zastánce zahrádkářského vojenského pořádku.
Můj problém byl, že jsem neodhadla, kolik času a jak časté zásahy zahrádka reálně potřebuje. Mám také zahrádku u domu (tu, která byla nedávno certifikovaná ekologickým sdružením Veronica jako přírodní zahrada), která je už tak dobře zarostlá zapojenými (tedy souvislými) porosty trvalek, že když si jí třeba měsíc nevšimnu, nijak moc to nevadí. U zahrádky v kolonii to bylo jiné: vyčištěním od náletové džungle vznikla prázdná místa, která jsem sice osázela, ale stejně je zachvátila invaze flexibilních „rychlých“ plevelů, jako jsou pampelišky, pcháč, bršlice nebo mochna. V kombinaci s tím, že jsem občas jela do ciziny na nějaký literární pobyt či ekologický kurz, nebo jsem měla nějakou naléhavou práci, nebo bylo špatné počasí, to dopadalo tak, že v pravidelných intervalech se zahrádka zaplevelila a opravdu nevypadala dobře. Věřím, že tak po dvou nebo třech letech by se situace hodně zlepšila, protože by se rozrostlo všechno, co jsem na pozemku chtěla mít, a dosáhla bych kýženého bujně zarostlého vzhledu. Nicméně jsem pochopila, že mé militantní sousedy by i taková zahrádka provokovala a byl by to neustálý boj.
Teď v červnu jsem měla v péči o zahrádku několikatýdenní výpadek, a jelikož hodně pršelo, vznikla tam neoddiskutovatelná džungle plevelů. Pohár trpělivosti mých prozatím bodrých sousedů konečně přetekl a změnili se v běsnící fúrie. Seřvali mě takříkajíc na tři doby a vyčetli mi nejen to, že moje zahrádka dělá ostudu a že se z ní šíří plevely, ale projevili se jako opravdoví ignoranti bránící se novinkám a neobvyklým řešením, protože svoji zlobu zaměřili i na dřevo „pohřbené“ do zvýšených záhonků - což je inovace, kterou by se podle mě naopak měli inspirovat, jelikož to řeší věčný zahrádkářský problém, co s prořezanými větvemi. Hlubina této kulturní propasti je příliš nedozírná a ovzduší příliš otrávené. Rozhodla jsem se to vzdát, beztak jsem o tom uvažovala už předtím.
Aspoň jsem se tedy postarala, aby zahrádka přešla takříkajíc „do dobrých rukou“ – našla jsem lidi, kteří snad svou péči nezahájí oním plošným postříkáním herbicidem. Nicméně zpráva, že moje zahrádka bude k dispozici, se rychle rozšířila místními tamtamy. Moji militantní sousedé zavětřili příležitost a honem se mě ptali, zda bych zahrádku nepřenechala nějakým jejich kamarádům.
To ale mají smůlu! Pokud to vůbec bude v mých možnostech a silách, jejich kámošům ji určitě nepředám.
