Ve čtvrtek jsem v podkrkonošské Jilemnici besedovala o permakultuře, tedy o různých nápadech na ekologický design krajiny a hospodářství, s místními biozemědělci. Zatímco mezi pražskými idealisty – abych tak řekla, „eko-pravdoláskaři“ – má permakultura úspěch, tady jako by se to poněkud míjelo s realitou. Čím to?
Na prezentaci s besedou přišla pětice skutečně zemitých venkovanů, kteří se už vzájemně dobře znali, halasně spolu žertovali a puzeni zjevným vnitřním přetlakem mohutně nadávali na své četné problémy s vedením obcí, úřady, sousedy, výkyvy klimatu, na politiku, dotace a mnohé další záležitosti, ze kterých se skládá jejich svět. Bylo v tom i dost skepse, špatných zkušeností až zatrpklosti, přesvědčení, že i kdyby člověk zkusil nějaký nový nápad či nové řešení, okamžitě mu to v zárodku překazí byrokracie, nesmyslné předpisy, nepochopení odpovědných úředníků, vedení obce, sousedů, ochranářů z KRNAPu a zkrátka kdekoho.
Uvědomila jsem si, jak je jejich svět strašně odlišný od mého světa městského člověka, od nás všech, kteří se nějakým způsobem chceme vracet k půdě, k přírodě, k jaksi základnějšímu, prostšímu, skromnějšímu způsobu života, ale už za sebou nemáme autentickou venkovsku zkušenost, naši rodiče už sami nebyli zemědělci a my jsme v tom prostředí nevyrůstali. Dokonce i zkušenost městských lidí, kteří přesídlili z města na venkov a žijí tam jako takzvaná náplava, bude hodně odlišná od zkušenosti těchto rodilých venkovanů. Je to jiný pohled na svět – my po fyzické práci toužíme podobně jako Lev Nikolajevič Tolstoj, který chodil v rubášce, idealizoval si mužiky a šil si sám boty, nebo dokonce jako Marie Antoinetta, která si dala pro potěchu v zámeckých zahradách zřídit ukázkový statek se zvířátky, zatímco opravdoví venkované před sebou vidí odvěkou dřinu a nikdy nekončící povinnosti. My jsme ochotni se snažit o domluvu s různými úředníky, nevlídnými starosty a podobně, analyzujeme si přitom zákonitosti lidské komunikace a snad nás to i baví, kdežto praví venkované jsou tím vším utahaní a otrávení. – Nevím, ale je možné, že pro nás je to všechno jakási hra, protože vždycky můžeme utéct zpátky do města a vrátit se k nějaké své intelektuální či technokratické obživě. Kdežto venkované jsou do toho přímo „namočení čumákem“, nemají úniku a tím pádem nemohou ani mít nadhled.
Bylo to skoro jako skleněná stěna – tito zemědělci mi moc nevěřili, že je možné pozvat na statek takzvané wwoofery (viz www.wwoof.cz), nadšené dobrovolníky, kteří pro ně budou šest hodin denně pracovat jen za skromné ubytování, stravu a za získané zkušenosti. Přišlo jim komické, že v Praze v posledním roce vznikají jako houby po dešti komunitní zahrady, protože městští lidé stále víc touží nejen po zdravém ovoci a zelenině, ale hlavně po manuální práci s půdou a rostlinami, kterou berou to jako nádhernou a smysluplnou relaxaci. Nebo že jsme ochotni platit třeba za to, že se naučíme kosit trávu, dělat kompost, že se přímo na statku dozvíme, jak chovat domácí krávu, a podobně. Zní jim jako sci-fi, že by mohli dělat kurzy těchto věcí a od účastníků chtít třeba tisícovku za den. Už předem se báli, že kdyby něco takového zkusili, určitě narazí na nějaké úřední bariéry a nepříjemnosti, takže se jim celá ta věc ve výsledku stejně nevyplatí – podle jejich zkušeností se vždycky najde nějaký důvod, proč to nepůjde.
V téhle souvislosti mě napadá, že dnes tak oblíbené farmářské trhy prý zemědělci také dlouho odmítali a s jejich organizováním začali jednoznačně lidé z měst. Nebo že jsem právě před týdnem byla na exkurzi v Camphillu České Kopisty, kde zapojují mentálně retardované lidi do pěstování biozeleniny, ale většinu práce na pětihektarových pozemcích tam přes léto odvádějí právě mladí dobrovolníci z ciziny, pro které je to úžasná zkušenost a velmi zajímavá forma charity spojené s prázdninami. A určitě to je legální, v souladu s předpisy a vyplatí se to…
Jilemnice je ale velmi krásné městečko, na náměstí se prý natáčel film Petrolejové lampy, a také místní dialekt je nesmírně půvabný: „Máme králící… my zas máme daňcí… já bych ty politicí všechny zavřela, až by zčernali…“
