O vzájemné odtrženosti venkova a města
Na prezentaci s besedou přišla pětice skutečně zemitých venkovanů, kteří se už vzájemně dobře znali, halasně spolu žertovali a puzeni zjevným vnitřním přetlakem mohutně nadávali na své četné problémy s vedením obcí, úřady, sousedy, výkyvy klimatu, na politiku, dotace a mnohé další záležitosti, ze kterých se skládá jejich svět. Bylo v tom i dost skepse, špatných zkušeností až zatrpklosti, přesvědčení, že i kdyby člověk zkusil nějaký nový nápad či nové řešení, okamžitě mu to v zárodku překazí byrokracie, nesmyslné předpisy, nepochopení odpovědných úředníků, vedení obce, sousedů, ochranářů z KRNAPu a zkrátka kdekoho.
Uvědomila jsem si, jak je jejich svět strašně odlišný od mého světa městského člověka, od nás všech, kteří se nějakým způsobem chceme vracet k půdě, k přírodě, k jaksi základnějšímu, prostšímu, skromnějšímu způsobu života, ale už za sebou nemáme autentickou venkovsku zkušenost, naši rodiče už sami nebyli zemědělci a my jsme v tom prostředí nevyrůstali. Dokonce i zkušenost městských lidí, kteří přesídlili z města na venkov a žijí tam jako takzvaná náplava, bude hodně odlišná od zkušenosti těchto rodilých venkovanů. Je to jiný pohled na svět – my po fyzické práci toužíme podobně jako Lev Nikolajevič Tolstoj, který chodil v rubášce, idealizoval si mužiky a šil si sám boty, nebo dokonce jako Marie Antoinetta, která si dala pro potěchu v zámeckých zahradách zřídit ukázkový statek se zvířátky, zatímco opravdoví venkované před sebou vidí odvěkou dřinu a nikdy nekončící povinnosti. My jsme ochotni se snažit o domluvu s různými úředníky, nevlídnými starosty a podobně, analyzujeme si přitom zákonitosti lidské komunikace a snad nás to i baví, kdežto praví venkované jsou tím vším utahaní a otrávení. – Nevím, ale je možné, že pro nás je to všechno jakási hra, protože vždycky můžeme utéct zpátky do města a vrátit se k nějaké své intelektuální či technokratické obživě. Kdežto venkované jsou do toho přímo „namočení čumákem“, nemají úniku a tím pádem nemohou ani mít nadhled.
Bylo to skoro jako skleněná stěna – tito zemědělci mi moc nevěřili, že je možné pozvat na statek takzvané wwoofery (viz www.wwoof.cz), nadšené dobrovolníky, kteří pro ně budou šest hodin denně pracovat jen za skromné ubytování, stravu a za získané zkušenosti. Přišlo jim komické, že v Praze v posledním roce vznikají jako houby po dešti komunitní zahrady, protože městští lidé stále víc touží nejen po zdravém ovoci a zelenině, ale hlavně po manuální práci s půdou a rostlinami, kterou berou to jako nádhernou a smysluplnou relaxaci. Nebo že jsme ochotni platit třeba za to, že se naučíme kosit trávu, dělat kompost, že se přímo na statku dozvíme, jak chovat domácí krávu, a podobně. Zní jim jako sci-fi, že by mohli dělat kurzy těchto věcí a od účastníků chtít třeba tisícovku za den. Už předem se báli, že kdyby něco takového zkusili, určitě narazí na nějaké úřední bariéry a nepříjemnosti, takže se jim celá ta věc ve výsledku stejně nevyplatí – podle jejich zkušeností se vždycky najde nějaký důvod, proč to nepůjde.
V téhle souvislosti mě napadá, že dnes tak oblíbené farmářské trhy prý zemědělci také dlouho odmítali a s jejich organizováním začali jednoznačně lidé z měst. Nebo že jsem právě před týdnem byla na exkurzi v Camphillu České Kopisty, kde zapojují mentálně retardované lidi do pěstování biozeleniny, ale většinu práce na pětihektarových pozemcích tam přes léto odvádějí právě mladí dobrovolníci z ciziny, pro které je to úžasná zkušenost a velmi zajímavá forma charity spojené s prázdninami. A určitě to je legální, v souladu s předpisy a vyplatí se to…
Jilemnice je ale velmi krásné městečko, na náměstí se prý natáčel film Petrolejové lampy, a také místní dialekt je nesmírně půvabný: „Máme králící… my zas máme daňcí… já bych ty politicí všechny zavřela, až by zčernali…“
Eva Hauserová
Nebojme se mrtvých
Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
Eva Hauserová
Nerůst: jak by to šlo udělat?
Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?
Eva Hauserová
Vítejte v roce 2038
Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Eva Hauserová
Může za všechno kapitalismus?
Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?
Eva Hauserová
Dvě babičky na dovolené v Egyptě
Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.
Eva Hauserová
O indiánské spiritualitě
Kniha Opeřené slunce vás uvede do světa amerických prérijních indiánů, jejich spirituality a životního stylu, zcela neslučitelného s životním stylem „bílého muže“. Není to ale snadné čtení.
Eva Hauserová
Jak to chodí v tyrkysových firmách
Občas jsem slyšela někoho mluvit o tyrkysových firmách, ale měla jsem jen mlhavou představu, oč běží. Konečně jsem objevila knihu, která to důkladně objasňuje - Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe.
Eva Hauserová
Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce
Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.
Eva Hauserová
Zápisky infantilní babičky
Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Eva Hauserová
Půda očima permakultury
O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.
Eva Hauserová
Komunitní energetika může pomoci v krizi
Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Eva Hauserová
Co dělat proti konfliktům ve skupinách
V poslední době se objevuje trend nahrazovat tradiční hierarchické uspořádání lidských skupin společným rozhodováním na principu poradních kruhů, kde dostane hlas a je vyslyšen a respektován každý člen uskupení.
Eva Hauserová
Elektromobil do každé domácnosti!
Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.
Eva Hauserová
Temná ruská chapadla
Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...
Eva Hauserová
Z německého koncentráku do sovětského Ruska
Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.
Eva Hauserová
Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny
Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).
Eva Hauserová
Na nás si nepřijdou, máme svoji vlastní měnu!
Doplňkové měny – komplementární k těm oficiálním - mohou fungovat lokálně a pomáhat tak vyrovnávat otřesy ekonomiky. Patří mezi ně i kryptoměny, ale směna produktů může mít i mnoho jiných podob.
Eva Hauserová
Dubaj očima baťůžkářské turistky
Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce... pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.
Eva Hauserová
V Dubaji na EXPO 2020
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...
Eva Hauserová
Dokáží se lidé chovat nenásilně?
S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 380
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2104x
Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.