Ubozí muži recenzenti to musí číst a nemohou a nemohou se tím prokousat! V příloze Orientace Lidových novin si na to postěžoval Jíří Peňás. Něco bych k tomu podotkla…
Milý pane Peňási!
Je pravda, že autorky mají oproti autorům - mužům v průměru větší sklon ke zpovědím, výlevovitosti, spontánnosti, lyričnosti až sentimentalitě, že svým psaním vlastně mapují své nitro. - To má podle mě nějaké historické a sociální důvody: ženám po stovce let právě stačilo naplno dojít, že se emancipovaly a nejsou už závislé na mužích, což znamená dost podstatné změny, takže mapovat své nitro prostě potřebují. Druhý důvod může být ženské vidění světa, které je proti mužskému jakoby rozptýlenější, síťovité a komplexní, zatímco pánové ke světu přistupují pomocí vytváření různých konstrukcí a her, víc stavějí na výkonu a kompetici, a jejich psaní má pak také charakter konstrukce nebo hry, s větším odstupem od zpracovávané látky. Tohle může být klidně biologicky dáno, ale hranice mezi ženami a muži nejsou nijak ostré a není důvod podezírat mužsky píšící ženu nebo žensky píšícího muže hned z toho, že byli přeoperováni, nebo mají nějakou vadu chromozomů.
Nicméně určitý rozdíl tu je a úplně nejlépe je vidět na literatuře nižších pater, tedy na harlequinkách versus nějakých akčních krvácích či thrillerech, které bývají genderově zacíleny zcela neomylně.
Jenomže: co je to literární nebo estetická hodnota? Má profesionální recenzent právo říct „tohle mě nebaví, nedokážu to číst, a tak to má horší kvalitu než to, co mě baví“? Neměl by spíš říct „tohle není můj vkus“ nebo „tohle není můj šálek čaje“? Tím spíš, že čtenářky u nás v současnosti masívně převažují nad muži čtenáři?
Ujišťuju vás, pane Peňási, že mě zase naopak nudí současní čeští mužští autoři, protože jejich psaní mi často připadá samoúčelné a nad jejich stránkami si bručím pod fousy „a co by mě na tom jako mělo zajímat?“ – Nebudu ty vesměs laskavé a hodné pány jmenovat, pokusím se jen zkratkovitě naznačit, co píší a proč mě to nebaví: nekonečné hospodské klábosení, jakýsi třetí odvar z Hrabala, mi přijde monotónní; fascinace světem byznysu a reklamek, kde cítíme testosteronové síláctví, ale nedovíme se, co postavy skutečně prožívají, mě po chvíli znaví a opravdu bych ocenila trochu té zpovědi nebo nějaký výlev; postmoderní hrátky s motivy, třeba lokálními nebo historickými, které jsou pro mě totálně emočně neutrální, mě uspávají. Jako čtenářka prostě potřebuju nějakou tu vztahovou složku, ona výlevovitost je onou červenou nití, která mě knihou provede a zanechá ve mně pocit uspokojení. Vztahové věci píší i muži a jsem si dost jistá, že tudy hranice mezi dobrou a špatnou literaturou nevede. Namátkou - myslím, že všichni beatnici taky psali výlevoidně, ale jelikož to byli muži, nikdo jim to nevyčítá. A zpověďoidně píší třeba Martin Vopěnka nebo Martin Rainer, a konečně i takový Petr Šabach. Na druhé straně taková Daniela Hodrová píše velmi „postmoderně-konstruktivistickým“ způsobem (dávám do uvozovek, protože je to moje laická terminologie), nemluvě třeba o Virginii Woolfové, nebo třeba Věře Linhartové. Nebo si vemte Dorotu Maslowskou – to je asi taky výlevoidní, ale skvělé.
Myslím, že literární či estetická hodnota a kvalita jdou napříč celého spektra žensky výlevoidního a zpověďovitého způsobu psaní, jakož i psaní mužsky konstruktivního, hravého a udržujícího od látky odstup.
Váš povzdech nad stavem současné české literatury jako celku chápu, ale bohužel vyznívá trochu ve smyslu „literatura ztratila prestiž, a tak nám ji zaplevelily ženy, co se dá dělat“. Recept na zlepšení jejího stavu určitě nespočívá v tom, že by se ubohé autorky začaly nutit do nějakého způsobu psaní, který jim není vlastní. Prostě nám chybí skvělí, strhující, originální autoři i autorky – a důvod je pravděpodobně v tom, že tohle řemeslo je po mnoha stránkách zoufale nevděčné.
