Sofinčiny zuby aneb Proč milujeme zvířátka

Naší třináctileté kočce Sofince vytrhali skoro všechny zuby. Znovu jsem si připomněla, proč máme tak rádi zvířátka: jsou dojemným obrazem našeho naivnějšího já.

Sofinka (u veterináře jsem ji zbaběle nahlásila jako Žofku, protože její skutečné jméno Sofja Semjonovna je příliš výstřední) trpěla už několik let zánětem dásní a bez vytrvalé veterinární péče by už dávno nežila. Jasně, stálo nás to hodně peněz, ale jak prohlásily moje děti, když nám kdysi alergolog zakazoval mít doma kočky: „Pan doktor nechápe, že kočička je taky člověk.“ Sofinka je člověk, tedy kočka vážná, přísná, zároveň obyčejná a velmi hezká, s obličejem připomínajícím sůvičku. Našli jsme ji u nás v sousedství jako malé kotě vyhozené na ulici, které nás s mňoukáním pronásledovalo tak dlouho, až jsme se ho ujali.

No a dnes tedy její zdravotní stav dospěl k tomu, že jí bylo třeba odstranit všechny zuby až na špičáky. Před týdnem jsem musela se Sofinkou jet na předoperační odběr krve, což pro ni představovalo dvanáctihodinové hladovění a pak nedůstojné nacpání do přepravky. Teď, když jsme měli jet na samotnou operaci, tedy Sofinka velmi dobře věděla, že když nedostane najíst, věští to něco nedobrého. Zavřeli jsme ji v obýváku, aby nám neutekla na zahradu, a ona nás zdrtila svým přísným pohledem a zalezla do nejbezpečnějšího úkrytu, jaký zná – za knihy do knihovny, kde není vůbec vidět a kde bych ji určitě nenašla, kdybych o její skrýši už dávno nevěděla. Zbývaly ale ještě asi čtyři hodiny, a tak po dvou hodinách vylezla a zkoušela mňoukat u dveří, zda ji nepustím ven. Pak si chvíli rezignovaně zdřímla na gauči, a zase se připlížila ke dveřím a tichoučce čekala na svoji příležitost. Bylo mi jí hrozně líto, ale nedalo se nic dělat. Přinesla jsem přepravku a začala jsem ji lovit. Sofinka velmi nedůstojně zalezla pod velký bufet, odkud jsem ji musela vyšťourat smetákem. Konečně jsme se mohly vypravit na zákrok…

V pozdním odpoledni nám ji vrátili ještě celou obluzenou a motající se, ale vyhladovělou, takže se hned vrhla na jídlo a vzápětí se pozvracela. Tak jídlo pro ten večer vzdala, uchýlila se ke mně na gauč a s předením se ke mně tulila – jak jí bylo špatně, asi mi všechno odpustila a hledala u mě útěchu. No a druhý den už byla zase čilá a chovala se úplně normálně.

Ani nevypadá jako bezzubá stařenka. Snad si bude ještě dlouho užívat života…