Žhavé trendy vizí lepšího světa

Dragon Dreaming neboli Dračí snění, Transition Movement neboli Hnutí přechodu, komunitní městské zahrady, Edible Cities aneb Jedlá města, alternativní měnové a peněžní systémy, chaordické fungování lidských skupin. To je jen pár příkladů myšlenek, modelů a aktivit, které by měly pomoci ve vytváření životního stylu pro budoucnost.

Evropská permakulturní konvergence (EUPC, Escherode u Kasselu 1. – 5. srpna 2012) představovala skvělý pramen nových podnětů, ať už si člověk myslí, že lidstvo má skutečně na kahánku a pomůže mu jen radikální změna hodnot a životního stylu, anebo prostě jen hledá něco přesahujícího jednotvárný a podle mě depresívní model „chodit do práce, vydělávat, utrácet, konzumovat – a to je tak všechno“. Kapku jsem si tady v předminulém blogu stěžovala na nedostatek soukromí, na překypující kolektivismus a posedlost sdílením – ale teď s odstupem si říkám, že to jsou moje osobní libůstky a že většina lidí je spíše založení extravertního a tyhle věci jim nevadí. Ostatně mi nic nebrání ve vymýšlení nějaké nové odnože ekoaktivismu pro poustevníky, že?

Takže jaké nové, radikální či „znovunalezené“ prvky mě na EUPC zaujaly.

Už organizace celé akce byla hodně založená na nadšených dobrovolnících z německé Letní akademie, kteří všechno chystali celý týden předem, a na zapojení samotných účastníků do provozu „tábořiště“. Opravdu to něčím připomínalo letní dětský tábor, protože ze dvou stovek účastníků se každodenně mělo přihlásit pětadvacet dobrovolníků pro pomoc v kuchyni a další pro úklid sprch, kompostových záchodů a podobně. Člověku je v takové situaci trapné se nepřihlásit, a tak jsem před konvergencí šila závěsy do kompostových záchodků a pomáhala stěhovat mobilní kuchyni, a během samotné akce jsem jednou dobrovolně chystala snídani a jednou oběd.

Areál luk, plácků a lesa kolem budov patřících komunitě Gastwerke vstřebal dvě stovky účastníků EUPC docela dobře – během týdne tu vyrostlo několik velkých stanů, z toho dva cirkusové, dva bary (jeden „plážový“ s navezeným pískem), ohniště s posezením a jídelna pod širým nebem se spoustou stolů a lavic, jaké známe ze zahradních restaurací. Ve stanech se konaly přednášky a workshopy, za deště se v nich i servírovalo jídlo, a další akce byly úplně terénní, jako třeba malý kurzík kosení, ukázky polní práce s koňmi, nebo hlubinně ekologické meditace a tance.

Zvláštní bylo, že v okolním lese rostly desítky a stovky klouzků a nikdo je nesbíral. Když jsem je přinesla do kuchyně, zeptalo se mě asi pět lidí, zda jsem si jistá, že tyto houby jsou jedlé, a obdivovali mé „zapomenuté tradiční umění rozpoznat jedlé houby“. (Ve skutečnosti se v houbách nevyznám ani za mák, ale klouzek se opravdu nedá s ničím zaměnit…)

Dračí snění

Na akci bylo několik velkých mezinárodních hvězd. Snad největší zájem přitahoval autor takzvaného Dragon Dreaming (dračího snění), Australan John Croft. Měl tu velkou přednášku a řadu workshopů, protože metoda Dragon Dreaming je propracovaný systém, který má své akreditované kurzy a lektory. Jelikož vždycky běželo několik programů najednou, zvládla jsem jen úvodní workshop, kde se vysvětlovalo, co tento nanejvýš módní pojem znamená.

V zásadě je to metoda, jak uskutečňovat své nápady, tužby, vize, úmysly a plány. V reálu se totiž většina z nich nedočká realizace a dříve či později se na něčem zasekne a uvízne. Prý je to tím, že své sny nesdílíme s jinými lidmi, a ani sami si nevyhradíme dostatečný prostor na samotné snění. Autralští Aboriginci připisují snění velký význam a John Croft se u nich inspiroval. V kostce řečeno tedy jde o realizaci aktivit v cyklech „Dreaming-Planning-Doing-Celebrating“, neboli „Snění-Plánování-Uskutečňování-Oslavování“, zatímco v našem běžném životě se omezujeme jen na úsek „Plánování-Uskutečňování“ a to nestačí, protože nedáváme prostor svému podvědomí, intuici a emocím.

Důležité je, že lidé ve skupině přinášejí své nápady v kruhu, nehierarchicky, oproti běžnému modelu „šéf či dominantní osoba do nás něco hustí a my si myslíme své“. Přitom nikdo nesmí říct o nějakém nápadu, že je nesmyslný nebo špatný. A když se nějaká akce či plán zdaří, je důležité se tím jaksepatří pokochat, což znamená to oslavit, a pak zahájit sněním další cyklus… jak jsem ale řekla, celý systém je velice propracovaný a můžete ho dlouho a důkladně studovat.

Hvězdy permakulturního nebe

Úvodní přednáška slavného zakladatele evropské permakultury Declana Kennedyho začala prohlášením, ať si jen nemyslíme, že tu budeme v klidu sedět: na jeho výzvu jsme povstali a zdravili živly rytmickými gesty a popěvováním „Hejaheja hejaheja…“, ale pak jsme přece jen spořádaně seděli. Declan vzpomínal na začátky permakultury v Evropě v roce 1982, líčil, jak se tenhle pojem rozšířil z původního “permanentního zemědělství“ či pěstování biozeleniny na celý životní styl, a mluvil o současném hnutí Occupy, se kterým my permakulturisté rozhodně sympatizujeme, ale taky vyjádřil myšlenku, že než proti něčemu pořád bojovat, je lépe rovnou uskutečňovat kýženou změnu tím, jak sami žijeme.

Declanova manželka Margrit Kennedy se zase zaměřuje na téma peněz a alternativních finančních systémů. Začali jsme workshopem, na kterém jsme v malém měřítku zkoumali, co pro nás znamenají peníze. Ve skupinkách po pěti jsme mezi sebou přesouvali vlastní pěti- a desetieurovky a zkoušeli si, jaké to je, když si vzájemně můžeme peníze dávat nebo brát – a když třetinu z nich jaksi sežerou úroky z kapitálu, což odpovídá realitě. Zjistila jsem, že je mi žinantní obohacovat se na úkor ostatních, ale zase rozhodně nechci, aby mě oni připravili o můj majetek – jsem spokojená, když mají všichni zhruba stejně a když mě přitom nikdo nešidí.

Margrit Kennedy pak navázala přednáškou o alternativních finančních systémech, kde nejdřív přesvědčivě ukázala, že za současnou krizi a zadlužování nemohou ani tak státy, jako soukromé banky a podmínky půjčování peněz (kdy každá suma peněz exponenciálně roste a vlastně se operuje s virtuálními, ničím reálným nepodloženými penězi, jak to vysvětluje i náš český Trust pro ekonomiku a společnost), a takový exponenciální růst je ze své podstaty naprosto neudržitelný. Peníze samy nepracují, vysvětlovala Margrit Kennedy, i když z žargonu bank a finančníků by se zdálo, že tomu tak je. Dále dokazovala, že stávající systém vede k tomu, že desetina lidí stále bohatne na úkor zbylých devíti desetin. V současnosti vydává knihu s názvem Occupy Money, ve které navrhuje alternativní finanční systém, a podobných návrhů prý existují desítky. Lobbing soukromých bank je ovšem nesmírně silný, a tak všechno zůstává při starém.

Další hvězdou konvergence byla Australanka Robyn Francis, známá permakulturní lektorka a designérka, která jednak představila australský systém permakulturního vzdělávání (je úžasný, permakultura se tam dá studovat na vysoké škole) a jednak přednášela na téma chaordických organizací. Pojem „chaordický“ je kombinací pojmů „chaotický“ a „organizovaný“ a vyjadřuje změny, které by měly ve společnosti proběhnout směrem od systému dominance, hierarchie a kompetice ke spolupráci, vzájemnému naslouchání a síťové struktuře. Robyn vlastně také potvrdila, jak důležité je snění, mluvila o vizích, „imagineeringu“ i o tom, jak je těžké vytvořit fungující komunitu. Obvyklé „diktátorství“ („dictatorship“) je třeba změnit v „leadership“ („vůdcovství“, což zní v češtině dosti špatně), kde jde právě o tu vizionářskou úlohu, inspirování a propojování ostatních. A mimochodem Robyn taky říkala, že zhruba 20 % lidí jsou sociopati neschopní empatie a že je třeba řešit, jak jim zabránit, aby se chopili vedení (zřejmě tak, že se budeme o dění ve své komunitě neustále zajímat a nikdy nenecháme nikoho nezdravě přebujet).

Třetí svět, aneb Kdo komu pomáhá

Na konvergenci proběhla i řada programů o permakultuře a Třetím světě. Záměrně se nemluví o „permakulturní pomoci Třetímu světu“, jde totiž o jiný typ spolupráce než rozvojové programy, ve kterých se točí spousty peněz a výsledky často nejsou úměrné vynaloženým sumám. Permakulturní přístup znamená naslouchat místním obyvatelům a pak navrhovat různá řešení na základě toho, co sami chtějí a dovedou, rozhodně žádné mentorování a poučování, konečně se od nich můžeme sami v mnohém poučit. Konkrétně šlo o oblasti Afriky, kde je populace decimována AIDS a je tu spousta sirotků – právě tady je třeba zakládat školy a starat se, aby lidé sami měli nástroje, jak v malém měřítku zlepšovat svoji situaci, pěstovat si vlastní jídlo v agrolesnických projektech a podobně.

Hlubinná ekologie

Dalším častým námětem programů byly workshopy, jejichž účastníci se snažili vyladit na okolní přírodu i na své vlastní podvědomí třeba pod vedením Britky Shelley Sacks. Tak například jsme se měli rozdělit do dvojic a vzájemně si říkat, co je v našem životě je právě v pohybu – neznámá německá dívka s dredy a s brejličkami a obličejem nápadně podobným Johnu Lennonovi se mi svěřovala (ovšem v obecné rovině) s tím, jak se její život proměňuje, a já jsem na oplátku nemluvila až tak optimisticky, ale přece jen jsem dospěla k tomu, že k lidem musím vždycky znovu přistupovat jako k velmi dobrým a skvělým bytostem (bez ohledu na to, že jsem s nimi předtím třeba měla méně než skvělé zkušenosti.) – Když jsme s tím skončili, šla jsem se podívat kolem a v jiném stanu jsem zahlédla dvojice lidí hledící si dlouze do očí - šlo myslím o workshop s tématem Elders, čili o nás postarších členů komunity. A konečně opodál na louce zase vzpínala velká skupina lidí pod vedením nějaké ženy s věncem ve vlasech ruce k zapadajícímu slunci… to už jsem se tedy na tomhle místě začala cítit trošku stísněně. Chápejte, ráda provozuju cosi jako meditaci v přírodě, ale spíš o samotě. Ale byly tu i jiné způsoby, jak trávit čas: šla jsem k baru na pivo a zapředla hovor s jedním Australanem na téma, že člověk může vyjít s málo penězi.

Společnost v přechodu

Velkým tématem, o kterém se tu mluvilo při každé příležitosti, je Transition – tedy přechod – myšleno tak, že až dojde nafta a až budou důsledky globálního oteplování drsnější než dnes, bude třeba změnit životní styl, tak proč se tím nezabývat už teď? Hnutí Transition Cities se účastní skupiny lidí v mnoha západních městech a nejde o depresívní čekání na Armageddon, ale spíše o společné zábavné činnosti jako pěstování zeleniny ve městských komunitních zahradách (Edible Cities neboli Jedlá města), obnovování společenského života v ulicích, zřizování cyklostezek místo aut a tak podobně. Příbuzné je hnutí Ecovillages, tedy ekologických vesniček, které jsou také založeny na soudržné komunitě, obnovují místní tradice, pěstují si své jídlo a usilují o trvalou udržitelnost.

Na tuhle permakulturní akci – kurz a konvergenci - jsem se dostala díky grantové podpoře z programu celoživotního vzdělávání Grundtvig s tím, že by se tak měly zvýšit mé šance na trhu práce. Vlastně ano – teď vím, jak se lidé v různých zemích živí vlastními výpěstky, jak vytvářejí fungující komunity a také jak to dělají, aby se s odpuštěním navzájem nepomlátili. Podobnou zkušenost můžu každému vřele doporučit.

V roce 2013 se koná světová permakulturní konvergence na Kubě, což je země, kde se lidé dali na permakulturu nedobrovolně, protože jim nezbývalo nic jiného, než se snažit uživit pěstováním jídla ve městech a vůbec se snažit o soběstačnost. Tím pádem Kuba dnes představuje úžasnou permakulturní laboratoř nebo výkladní skříň. A co je nejlepší - němečtí permakulturisté uvažují, že by tam jeli lodí! Úžasný nápad. Že bych se připojila?