Proč dnešní muži nepovstanou ze židle, když do místnosti vstoupí dáma? A co je horšího, proč vás leckdy ani nepozdraví a klidně vás ignorují?
U čerpací stanice chci umýt sklo auta, sahám po kbelíku se stěrkou, ale ouha! Mladík v kožené bundě je rychlejší, kbelík mi pod nosem ukořistí rychlým chňapnutím a jde si mýt svého teréňáka. Zůstanu na něj zírat. Mám za ním jít a vyjádřit politování, že využil mrštnosti svého atletického svalstva k tomu, aby předběhl ženu ve věku své matky? Nějak se mi do toho nechce. Mám takové tušení, že by vůbec nepochopil, vo co mi jako gou. Takže jen trpně čekám, až je hotov a kbelík je zase volný.
Nezbývá mi než doufat, že moji synové takové věci nedělají, i když přiznávám, že jsem jim výslovně nenatloukala do hlavy poučky typu „k ženě mějte úctu“ a „dámě dávejte vždy přednost“. Mlhavě tuším, že snad pouštějí ženy do dveří, občas jim pomohou do kabátu a vědí, že by je měli pozdravit jako první. Určitě ale nepovstanou ze židlí, když do místnosti vstoupí dáma. To už vůbec zažívám velmi zřídka, snad u některých tradičně vychovaných vzdělanců, tuším že konkrétně to dělá spisovatel Ivan Klíma. Dobře, to tedy nepožaduji.
Jenže nedávno se mi kupříkladu stalo, že jsem vstoupila do kanceláře jedné spisovatelské organizace, slušně jsem pozdravila, ale dva starší přítomní pánové, tuším literární kritici, mě zcela ignorovali a pokračovali úplně nerušeně v hovoru, jako bych tam vůbec nebyla. No, možná že je omlouvá vysoký věk, zhoršený zrak a nedoslýchavost. Ale jelikož jsem tam šla chystat pořad k MDŽ, zahlodalo ve mně podezření, že jsem si to možná vykoledovala tím svým feminismem. Ano, tak to my současné ženy máme častěji: když se k nám muži chovají hulvátsky, klademe si otázku, zda jsme si to náhodou nezpůsobily samy svou emancipovaností. Třeba muže od gentlemanství aktivně odrazujeme. Vzkazují muži svým chováním nám ženám, že tedy máme, co jsme chtěly, ale že si tedy máme tu emancipaci vyžrat se všemi důsledky? Samotní muži se často vymlouvají stylem “jo, já ti podržím dveře a ty mi vrazíš facku, jako to dělají ty bláznivé Američanky”, třebaže tohle podle mě patří do říše urbánních mýtů a v životě jsem neviděla Američanku, natož Češku, která by udělala něco podobného.
Můžu říct, že když už bych si musela vybrat, rozhodně bych nevyměnila svoji svobodu a rovnoprávnost za to, že mi muži budou poskytovat drobné úsluhy. Jenže otázkou je, zda skutečně máme na výběr jen z těchto dvou možností. Doufám, že ne! Milé pozornosti si můžeme prokazovat vzájemně, my na oplátku třeba můžeme nejen obdařit onoho muže úsměvem, ale třeba i uvařit kafíčko, pokud to nepovede ke stavu, kdy budeme v zaměstnání pouze vařit kafíčka a poskytovat další servis, zatímco pánové budou o důležitých věcech rozhodovat sami bez nás.
Pak je tu možnost, že ztráta gentlemanství s emancipací tak moc nesouvisí. Třeba za to může období totáče, které společenskou uhlazenost totálně vygumovalo. Jenže pravděpodobnější je, že se to netýká jen postkomunistických zemí a spíš jde o všeobecné rozvolnění veškerých pravidel, takže dnes už ani neexistuje jednotný návod, jak se správně chovat. Nevychovanost konečně bují úplně stejně u mužů jako u žen.
Dobře, ať je to jak chce, slevuji tedy k tomu nejzákladnějšímu a nejpodstatnějšímu. Stačí mi obyčejná lidská slušnost, které člověk nabývá intuitivně nebo empatií, nikoli studiem příruček a lekcemi společenské výchovy. Upřímně řečeno, pomáhání do kabátu stejně moc nezvládám, když mi ho někdo přidržuje, obvykle nemůžu najít rukávy, trapně se do něj zamotám a daleko šikovněji si ho navlíknu sama. Jsem ochotná přehlížet i takové detaily, jako kdo pozdraví první, hlavně že pozdraví vůbec. Buďme prostě ohleduplnými lidmi a na světě bude hned o něco líp.
