Valí se na nás kombinace globálního oteplování (což neznamená příjemné teplíčko, ale živelní katastrofy), ropného zlomu (to znamená, že dojde ropa) a populačního růstu (sice se zpomaluje, ale lidí pořád dosti rychle přibývá). Jak tohle může dopadnout?
Začala jsem obcházet permakulturníky a naslouchat jim, s úmyslem někdy časem napsat knížku o permakultuře v Čechách a na Slovensku. Pro vysvětlení - permakultura znamená v užším smyslu trvale udržitelný a soběstačný management zharady, pozemků, krajiny, v širším smyslu ekologický způsob života, šetrný k přírodě, životnímu prostředí a planetárním zdrojům. Čili permakulturníci se prakticky kryjí s kategorií „ekologů“ či „ekologistů“, s tím, že je obzvlášť zajímají praktické postupy a možnosti, jak žít a hospodařit se zdroji novým odpovědnějším způsobem, a logicky to zkoušejí v první linii sami na sobě. Pozoruju mezi nimi ohromný rozptyl přístupů, názorů na svět a život i intuitivních odhadů, jak by to mohlo s lidstvem dopadnout, kdyby si pod sebou tu větev fakt podřezalo – jako že podle některých už to dávno udělalo.
Takový Miroslav Jílek patří k těm pesimistictějším – ale kdo ví, třeba vidí budoucnost lidstva objektivně. Soustřeďuje se na zkoušení různých receptů na soběstačnost, od výroby dřevěného uhlí přes přípravu vlastního mýdla až po tavení a odlévání kovů (hodně postupů najdete na www.sobestacnost.cz). Nefilozofuje o tom, říká, že období filozofování má už za sebou. Ale je toho názoru, že pokud lidstvo nemá zaniknout na vlastní přemnožení a rozežranost (to je moje formulace, ne jeho), museli bychom všichni žít jako ti nejubožejší bezdomovci, a ani to by možná nestačilo. A jak na nás dolehnou následky ropného zlomu, naše civilizace se zhroutí jako domeček z karet.
Do úplně jiné kategorie patří Alenka Suchánková a Peťo Mravík, tedy moji školitelé z kurzu permakultury. Ani nevím, zda mají nějaké vize a představy, nakolik bychom se my lidé museli uskrovnit, abychom dlouhodobě přežili. Spíš ani ne, zdají se být spokojení se všemi drobnými krůčky, které kdo v tomto směru dělá – a hlavně se snaží vytvářet nějakou pozitivně laděnou síť přátel, spojených stejnými nebo podobnými zájmy a pocitem sounáležitosti.
Jenomže: nejsou ty naše drobné krůčky jen jakési odpustky, modlitbičky k Matce Zemi, které ze systémového hlediska nemají velký význam a spíš v nás jen vyvolávají falešné sebeuspokojení? Od třetí strany jsem se doslechla, že podle Mirka Jílka by se na naší planetě mohla uživit maximálně jedna miliarda lidí. Podle Peti Mravíka prý třicet miliard.
Mirek Jílek se vcelku shoduje s články v časopise New Scientist, tvrdícími, že do konce staletí nás čeká zvýšení průměrné teploty na zeměkouli o čtyři stupně, což bude znamenat, že Země uživí maximálně miliardu a půl lidí (například celá Afrika bude úplně neobyvatelná). Nabízí se analogie s předpověďmi Římského klubu ze 70. let, které byly také hodně pesimistické. V knize Meze růstu vycházely výsledky počítačových modelů růstu populace a omezených možností obživy docela hrozivě, brzy měl na Zemi nastat hladomor. Ukázalo se, že počet lidí přece jen neroste exponenciálně a že se vždycky najdou nějaké rezervy, okliky, nové metody a finty, jak se se situací vypořádat. I s globálním oteplováním? Budeme opravdu vystřelovat do vesmíru kusy hliníkové fólie, nebo zakopávat přebytečný uhlík do půdy? Nebo si vymyslíme něco úplně nového? V každém případě to připomíná dosti riskantní adrenalinový sport. A potom: není dobré se lacině utěšovat. Katastrofy, rány osudu, války a morové rány skutečně existují a občas někam dopadnou. Proč bychom zrovna my měli bý vůči nim imunní? Otrnulo nám, protože od druhé světové války nás nic až tak strašného nepostihlo (komunistický marasmus nepočítám)? Jsou současné výkyvy počasí a záplavy v normě, anebo je to předzvěst něčeho mnohem horšího a hrozivějšího?
Problém je v tom, že tyto záležitosti jsou příliš komplexní a nikdo, ani žádný počítačový model, je nedokáže skutečně předvídat. Můžete si sice vypočítat ekologickou stopu, ale ta vám řekne jen to, zda čerpáte větší podíl zdrojů Země než ten, který by vám spravedlivě náležel. Ale i kdyby všichni čerpali jen svůj spravedlivý podíl (což je samo o sobě utopie), stačilo by to? To právě nikdo neví.
Základní otázka, důležitá pro permakulturu i pro lidstvo, zní: z jaké rozlohy půdy se uživí rodina, kolik půdy jí umožní přežít? Někteří optimističtí permakulturisté jsou přesvědčení, že když do přírodních dějů nebudeme zasahovat technokraticky, nýbrž budeme s přírodou spolupracovat, rázem budeme žít v dostatku a dokonce v blahobytu. „Při intenzivním pěstování si člověk bez půdy může vypěstovat veškerou potravu pro celou svou rodinu i na ploché střeše, speciálně k tomu upravené,“ říká velký vizionář a optimista Jaroslav Svoboda v knize Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku. Základ diety by podle něj tvořily kromě ovoce a zeleniny např. dýně hokkaido, fazole, kukuřice. Jenomže… každé chované zvíře bude vyžadovat nějakou pastvinu nebo další produkční plochu, i slepicím musíte sypat nějaké zrní, a pak potřebujete dřevo na stavební materiál a hlavně na otop – to je zase pěkných pár hektarů navíc. Mirek Jílek má asi dvanáct hektarů a neví, zda by na této ploše mohla být rodina soběstačná.
Snažím se o nějakou představu budoucnosti ve stylu svých sci-fi povídek. Populace může přestat růst, tak jako přestala růst v ekonomicky vyspělých zemích: lidé si nebudou přát mnoho dětí, dají přednost kvalitě života a tedy menším rodinám, budou mít k ruce dostupnou antikoncepci. Dojde ropa, zemní plyn, o něco později uhlí. Budeme žít v dobře izolovaných domech se solárními kolektory a fotovoltaikou a topit biomasou. To všechno ovšem přijde pěkně draho, leckdo se bude muset se svým domem rozloučit a tísnit se s jinými lidmi na menším prostoru. Vsadíme na jaderné elektrárny, které ovšem jsou také drahá a riskantní záležitost. Z cestování se stane těžko dostupný luxus, jezdit se bude nejspíše na vodík. Budeme zase žít podobně skromně jako naši prarodiče – šetřit světlem, teplem, co nejméně vyhazovat, protože všechno bude drahé. I potraviny budou mnohem dražší, vrátí se lístkový systém? Dovedu si představit, že podobně jako na Kubě nebo v Severní Koreji mají lidé nějaké základní příděly rýže, můžeme mít i my základní příděly mouky – tak jak to bylo za války.
Ovšem pokud by kvůli globálnímu oteplování začaly být celé části kontinentů neobyvatelné, nastal by mnohem horší scénář. Války nebo lokální konflikty, vlny imigrace, extremistická politika. A kdyby skutečně mohla přežít jen ta miliarda lidí? No děkuju, pak bych asi ani nechtěla být mezi těmi přeživšími a jsem ráda, že se druhé půlky tohoto století zcela jistě nedožiju.
