Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kolik lidí může trvale žít na Zemi a nezničit ji?

1. 06. 2010 9:59:02
Valí se na nás kombinace globálního oteplování (což neznamená příjemné teplíčko, ale živelní katastrofy), ropného zlomu (to znamená, že dojde ropa) a populačního růstu (sice se zpomaluje, ale lidí pořád dosti rychle přibývá). Jak tohle může dopadnout?

Začala jsem obcházet permakulturníky a naslouchat jim, s úmyslem někdy časem napsat knížku o permakultuře v Čechách a na Slovensku. Pro vysvětlení - permakultura znamená v užším smyslu trvale udržitelný a soběstačný management zharady, pozemků, krajiny, v širším smyslu ekologický způsob života, šetrný k přírodě, životnímu prostředí a planetárním zdrojům. Čili permakulturníci se prakticky kryjí s kategorií „ekologů“ či „ekologistů“, s tím, že je obzvlášť zajímají praktické postupy a možnosti, jak žít a hospodařit se zdroji novým odpovědnějším způsobem, a logicky to zkoušejí v první linii sami na sobě. Pozoruju mezi nimi ohromný rozptyl přístupů, názorů na svět a život i intuitivních odhadů, jak by to mohlo s lidstvem dopadnout, kdyby si pod sebou tu větev fakt podřezalo – jako že podle některých už to dávno udělalo.

Takový Miroslav Jílek patří k těm pesimistictějším – ale kdo ví, třeba vidí budoucnost lidstva objektivně. Soustřeďuje se na zkoušení různých receptů na soběstačnost, od výroby dřevěného uhlí přes přípravu vlastního mýdla až po tavení a odlévání kovů (hodně postupů najdete na www.sobestacnost.cz). Nefilozofuje o tom, říká, že období filozofování má už za sebou. Ale je toho názoru, že pokud lidstvo nemá zaniknout na vlastní přemnožení a rozežranost (to je moje formulace, ne jeho), museli bychom všichni žít jako ti nejubožejší bezdomovci, a ani to by možná nestačilo. A jak na nás dolehnou následky ropného zlomu, naše civilizace se zhroutí jako domeček z karet.

Do úplně jiné kategorie patří Alenka Suchánková a Peťo Mravík, tedy moji školitelé z kurzu permakultury. Ani nevím, zda mají nějaké vize a představy, nakolik bychom se my lidé museli uskrovnit, abychom dlouhodobě přežili. Spíš ani ne, zdají se být spokojení se všemi drobnými krůčky, které kdo v tomto směru dělá – a hlavně se snaží vytvářet nějakou pozitivně laděnou síť přátel, spojených stejnými nebo podobnými zájmy a pocitem sounáležitosti.

Jenomže: nejsou ty naše drobné krůčky jen jakési odpustky, modlitbičky k Matce Zemi, které ze systémového hlediska nemají velký význam a spíš v nás jen vyvolávají falešné sebeuspokojení? Od třetí strany jsem se doslechla, že podle Mirka Jílka by se na naší planetě mohla uživit maximálně jedna miliarda lidí. Podle Peti Mravíka prý třicet miliard.

Mirek Jílek se vcelku shoduje s články v časopise New Scientist, tvrdícími, že do konce staletí nás čeká zvýšení průměrné teploty na zeměkouli o čtyři stupně, což bude znamenat, že Země uživí maximálně miliardu a půl lidí (například celá Afrika bude úplně neobyvatelná). Nabízí se analogie s předpověďmi Římského klubu ze 70. let, které byly také hodně pesimistické. V knize Meze růstu vycházely výsledky počítačových modelů růstu populace a omezených možností obživy docela hrozivě, brzy měl na Zemi nastat hladomor. Ukázalo se, že počet lidí přece jen neroste exponenciálně a že se vždycky najdou nějaké rezervy, okliky, nové metody a finty, jak se se situací vypořádat. I s globálním oteplováním? Budeme opravdu vystřelovat do vesmíru kusy hliníkové fólie, nebo zakopávat přebytečný uhlík do půdy? Nebo si vymyslíme něco úplně nového? V každém případě to připomíná dosti riskantní adrenalinový sport. A potom: není dobré se lacině utěšovat. Katastrofy, rány osudu, války a morové rány skutečně existují a občas někam dopadnou. Proč bychom zrovna my měli bý vůči nim imunní? Otrnulo nám, protože od druhé světové války nás nic až tak strašného nepostihlo (komunistický marasmus nepočítám)? Jsou současné výkyvy počasí a záplavy v normě, anebo je to předzvěst něčeho mnohem horšího a hrozivějšího?

Problém je v tom, že tyto záležitosti jsou příliš komplexní a nikdo, ani žádný počítačový model, je nedokáže skutečně předvídat. Můžete si sice vypočítat ekologickou stopu, ale ta vám řekne jen to, zda čerpáte větší podíl zdrojů Země než ten, který by vám spravedlivě náležel. Ale i kdyby všichni čerpali jen svůj spravedlivý podíl (což je samo o sobě utopie), stačilo by to? To právě nikdo neví.

Základní otázka, důležitá pro permakulturu i pro lidstvo, zní: z jaké rozlohy půdy se uživí rodina, kolik půdy jí umožní přežít? Někteří optimističtí permakulturisté jsou přesvědčení, že když do přírodních dějů nebudeme zasahovat technokraticky, nýbrž budeme s přírodou spolupracovat, rázem budeme žít v dostatku a dokonce v blahobytu. „Při intenzivním pěstování si člověk bez půdy může vypěstovat veškerou potravu pro celou svou rodinu i na ploché střeše, speciálně k tomu upravené,“ říká velký vizionář a optimista Jaroslav Svoboda v knize Kompletní návod k vytvoření ekozahrady a rodového statku. Základ diety by podle něj tvořily kromě ovoce a zeleniny např. dýně hokkaido, fazole, kukuřice. Jenomže... každé chované zvíře bude vyžadovat nějakou pastvinu nebo další produkční plochu, i slepicím musíte sypat nějaké zrní, a pak potřebujete dřevo na stavební materiál a hlavně na otop – to je zase pěkných pár hektarů navíc. Mirek Jílek má asi dvanáct hektarů a neví, zda by na této ploše mohla být rodina soběstačná.

Snažím se o nějakou představu budoucnosti ve stylu svých sci-fi povídek. Populace může přestat růst, tak jako přestala růst v ekonomicky vyspělých zemích: lidé si nebudou přát mnoho dětí, dají přednost kvalitě života a tedy menším rodinám, budou mít k ruce dostupnou antikoncepci. Dojde ropa, zemní plyn, o něco později uhlí. Budeme žít v dobře izolovaných domech se solárními kolektory a fotovoltaikou a topit biomasou. To všechno ovšem přijde pěkně draho, leckdo se bude muset se svým domem rozloučit a tísnit se s jinými lidmi na menším prostoru. Vsadíme na jaderné elektrárny, které ovšem jsou také drahá a riskantní záležitost. Z cestování se stane těžko dostupný luxus, jezdit se bude nejspíše na vodík. Budeme zase žít podobně skromně jako naši prarodiče – šetřit světlem, teplem, co nejméně vyhazovat, protože všechno bude drahé. I potraviny budou mnohem dražší, vrátí se lístkový systém? Dovedu si představit, že podobně jako na Kubě nebo v Severní Koreji mají lidé nějaké základní příděly rýže, můžeme mít i my základní příděly mouky – tak jak to bylo za války.

Ovšem pokud by kvůli globálnímu oteplování začaly být celé části kontinentů neobyvatelné, nastal by mnohem horší scénář. Války nebo lokální konflikty, vlny imigrace, extremistická politika. A kdyby skutečně mohla přežít jen ta miliarda lidí? No děkuju, pak bych asi ani nechtěla být mezi těmi přeživšími a jsem ráda, že se druhé půlky tohoto století zcela jistě nedožiju.

Autor: Eva Hauserová | úterý 1.6.2010 9:59 | karma článku: 15.22 | přečteno: 3188x


Další články blogera

Eva Hauserová

Na skok v Dublinu

Protože evropské setkání přívrženců permakultury se letos v létě konalo v Irsku, jako obvykle jsem k tomu přidala dva dny turistiky – a počátkem srpna jsem vyrazila do Dublinu.

15.8.2018 v 9:04 | Karma článku: 7.47 | Přečteno: 300 | Diskuse

Eva Hauserová

Šťastný život pod zeleninovou oblohou

Právě vyšla nová kniha známého propagátora permakulturního zahradničení Jardy Svobody. Spoluautorkou je jeho žena Lada Svobodová. Knihu bych charakterizovala jako jedno velké pohlazení po duši pro nás alternativce a ekology.

7.6.2018 v 17:36 | Karma článku: 13.29 | Přečteno: 403 | Diskuse

Eva Hauserová

S rituálem nebo bez něj?

Velikonoční pomlázka, svatby, kremace... proč vlastně rituály v naší kultuře vyvolávají takové pochybnosti a debaty? Co bychom do nich doopravdy potřebovali?

3.4.2018 v 8:33 | Karma článku: 9.97 | Přečteno: 311 | Diskuse

Eva Hauserová

Kočičí mamánci

Z našich dvou kocourů, kterým je teď zhruba rok, se vyklubali mimořádně přítulní kočičí mladíci. Trochu mi ale připomínají synky, kteří přehnaně lpějí na své mamince...

12.3.2018 v 7:31 | Karma článku: 17.55 | Přečteno: 577 | Diskuse

Další články z rubriky Životní prostředí a ekologie

Milan Smrž

Kolik času nám zbývá?

Nebezpečí klimatické změny stále nenachází v českém myšlenkovém prostoru přílišný ohlas. Je ale pravděpodobné, že čas co zbývá do masového vymírání živočišných a rostlinných druhů na této planetě se rychle nachyluje.

20.9.2018 v 11:05 | Karma článku: 11.02 | Přečteno: 491 | Diskuse

Vítězslav Kremlík

Klementinum – opravdu nejtepleji za 244 roků?

Na rozdíl od novinářů, kteří se honí za senzacemi, racionální skeptik si musí počkat na data. Takže horké léto lze s odstupem ohodnotit až nyní.

17.9.2018 v 10:38 | Karma článku: 13.70 | Přečteno: 252 | Diskuse

Jan Tichý(Bnj)

Změna klimatu viděná na trávě a na stromech

Letos bylo horké a suché léto, dříve nebývalé. Téměř bez deště, a když už, tak obvykle prudký liják a lokální průšvih ve formě bleskové povodně. Vyschlá koryta, uschlá tráva a usychající stromy.

13.9.2018 v 13:59 | Karma článku: 17.29 | Přečteno: 390 | Diskuse

Lukáš Pokorný

Maso mele planetu, aneb aby EU nemusela zas regulovat…

Toto léto bylo fakt horké. Nejteplejší od roku 1775. Člověk jen seděl a byl rád, že na sebe může nechat foukat větrák nebo na sebe sem tam vylít studenou vodu.

10.9.2018 v 18:07 | Karma článku: 15.05 | Přečteno: 728 | Diskuse

Vítězslav Kremlík

Boj s klimatem pomůže 24, ale poškodí 75 milionů lidí

Kdykoli je mokrý nebo suchý rok a zemědělci naříkají, objeví se aktivisté a snaží se využít situace k prosazení zájmů energetické lobby. I po půl století ale solár a vítr stále dodává méně než 2% světové energie.

3.9.2018 v 11:15 | Karma článku: 19.83 | Přečteno: 428 | Diskuse
VIP
Počet článků 298 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2457
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.




Najdete na iDNES.cz