Rozvody v České republice, stejně jako ve všech vyspělých zemích, iniciují častěji, asi ve dvou třetinách, ženy. Znamená to, že mají nad muži navrch?
Tahle podivná otázka by mě vůbec nenapadla, kdybych nezabrousila na webovky globálního maskulinistického hnutí (viz vše, co najdete ve vyhledavačích pod Men‘s Righs, nebo Men’s Movement). Tito muži soudí, že ženská emancipace už zašla příliš daleko a společnost dnes nadržuje ženám natolik, že muži už jsou na celé čáře utlačovaní. Ženy nejen že se s nimi rozvádějí jako na běžícím pásu, ale odmítají jim svěřovat do péče děti, a přitom od nich vymáhají výživné. Z pohledu maskulinistického hnutí tedy ženy vycházejí z rozvodových bitev jako vítězové a muži jako poražení, ochuzení o finanční prostředky i rodinu.
Troufám si říct, že už v tomhle pohledu na rozvod jako na bitvu, která má jasného vítěze a poraženého, se odráží mužské myšlení. Neznám ženu, která by se z rozvodu radovala, nebo by dokonce už při vstupu do manželství kula plány na to, jak muže opustí a oškube. Jediným a velmi jednoduchým důvodem, proč ženy žádají o rozvod častěji, je prostě to, že častěji nemohou v manželství vydržet. To automaticky neznamená, že by muži jako partneři byli v průměru nesnesitelnější než ženy jako partnerky. Znamená to, že ženy jsou citlivější a náročnější v tom, co od manželství očekávají. Mužům často nevadí, když si se svou ženou nerozumí, když ve vztahu nepanuje pohoda a když se vytratila samotná podstata manželství – aspoň zbytková láska a úcta, přátelství a svornost. Ženy tím trpí víc, což je dáno tím, že jsou zaměřenější na vztahy, víc jimi žijí.
Pokud jde o to, že muži dostávají poměrně málokdy děti do péče, pak si také nemyslím, že by šlo o nějaké spiknutí proti mužům. Kolik mužů zůstává doma na otcovské dovolené nebo na ošetřovačkách s nemocným dítětem? Právě těmto mužům bych děti do péče bez obav svěřila, ale vůbec se nedivím, že matky nebo soudy tak úplně nevěří otcům, kteří se o dítě v životě sami nestarali, že by to zvládli.
Z argumentace maskulinistů se úplně vytratil vysoký podíl případů, kdy otec naopak nejeví o dítě nejmenší zájem, ačkoli by mu ho matka ráda občas svěřovala, natož aby platil výživné. Podle jednoho amerického výzkumu 25 % rozvedených otců neposkytovalo svým dětem žádné finance, 50 % platilo výživné jen nepravidelně a pouze čtvrtina jich plnila finanční závazky vůči svým dětem pravidelně a v takové výši, v jaké je vyměřil soud (viz Heterington, E. M., Kelly, J. 2003. For Better or for Worse. Divorce Reconsidered. New York: Norton., s. 48.). Zdá se tedy, že v oné rozvodové bitvě si pánové nevedou zas tak špatně!
A mimochodem, maskulinisté také pokládají za projev útlaku mužů to, že se muži v průměru dožívají o několik let nižšího věku než ženy. Zřejmě se na nátlak žen udřou k smrti.
Pravda je taková, že estrogeny chrání ženy před cévními chorobami, takže je infarkty a mrtvice začínají ohorožovat až kolem šedesátky. Tehdy se ale ocitají na stejné startovní čáře, na jaké byli muži už ve třiceti nebo čtyřiceti letech. Navíc i testosteron v krvi působí rizikově – žene mladé muže do životu nebezpečných situací.
Maskulinisté kupodivu nenavrhují nabízející se řešení, že si se ženami vymění role a zůstanou tedy v domácnosti, protože to se jeví být zdravější. Těžko říct, co vlastně chtějí: aby společnost znovu uznala mužskou dominanci? Asi ano. Působí na mě dojmem, že by se jim ulevilo, kdyby byl muž znovu pasován na hlavu rodiny, která rozhoduje o osudu ženy a dětí, a kdyby byly ženy zatlačeny zpátky z veřejné sféry do soukromé, k plotnám a na dobře oplocené dvorky.
