Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kterak rodina člověka navždy poznamená

24. 01. 2010 15:56:55
Minule jsem se tady zmiňovala o tom, jak mě ovlivnila moje původní rodina. Úplně opačně než typickou, archetypální feministku. Jenže moje výchova mi vštípila nedůvěru v osvědčené modely...

Ano, byla jsem vychovávaná k naprosté rovnoprávnosti, v dětství mi vůbec nepřipadalo, že by muži a ženy měli odlišný životní program. Dědečkové a babičky možná ano, ale generace mých rodičů už ne. Mí rodiče byli vědci zaujatí svou prací a genderově se nijak moc nelišili, i když moje matka dostala do vínku superfeminní zjev s droboučkou postavou a jemným obličejíčkem a navíc je taková spíš tišší a neprůraznější, takže by nikoho ani ve snu nenapadlo ji obvinit z mužatkovství. Jenže se svým neutrálně sucharským chováním mi byla coby vzor ženství k ničemu. Ani ke svému otci jsem nevzhlížela coby ke vzoru mužství – nikdy, ani ve třech letech ne. Něčím byl trošinku groteskní, no ano, byl úspěšný vědec, ale pohyby a gesty trochu připomínal Spejbla, byl takový docela nervní, hrozně rád poučoval a jeho myšlenkové spletence mi často připadaly dost bizarní. Určitě své rodiče zpětně oceňuju a vážím si jich, a díky jejich výchově mám myslím zdravé sebevědomí v pracovní sféře, ale ženské sebevědomí mám pošramocené dodnes. Vyrůstala jsem v jakémsi „genderovém vákuu“, vychovávali mě úplně stejně, jako by byli vychovávali kluka. (Mám retardovaného bratra, takže jsem ani neměla příležitost pozorovat, zda by syna vychovávali jinak než dceru, ale jsem přesvědčená, že ani v nejmenším.)

Z dětství si už nepamatuju epochu budovatelek a traktoristek, jen šedesátá léta, kdy „ženy ještě vypadaly jako ženy“, velice stylově, nosit kalhoty byla ještě výstřednost a až na jejich konci se začaly objevovat unisexové hipísácké máničky v džínách. Ženy kolem mě měly svá zaměstnání, často kvalifikovaná a zajímavá, i když se proti mužům držely v kariéře zpátky. Byla to epocha jedináčků, mateřská dovolená byla kraťoučká a mimina obvykle vychovávaly babičky, výdělky byly dost nízké, a tak hodně žen omezilo svou rodinu na jedno dítě. Byla jsem ale běžně zvyklá třeba na paní doktorky a ani ve snu by mě nebylo napadlo, že v USA (v oné pohádkové a nedostupné Americe!) je profese lékařky nebo právničky pro ženy téměř nedostupným cílem, který si budou muset v příštím desetiletí teprve prosadit. Také ve škole jsme byli krmeni ženskými vzory typu Valentiny Těreškovové nebo Marie Curieové, nebo si vemte, že v knížkách o Neználkovi zkonstruují vesmírnou loď společně Všeználek, Petúnka a Ančovička... takže jsem si opravdu upřímně neuvědomovala, že by v životním údělu ženy a muže snad mohl být nějaký podstatný rozdíl.

V pubertě se ze mě vyvinul hodně podivínský tvor, kterého nejvíc zajímalo sbírání hmyzu a čtení dospělácké literatury typu Dostojevského. Ještě na gymplu jsem rostla do výšky, až jsem přerostla většinu holek, a co bylo horší, i kluků. Připadala jsem si strašně. Nedovedla jsem se nijak socializovat. Ostatní „normální“ dívky mě fascinovaly a nudily zároveň, a kluci vlastně taky. Do hraní ženské role, odpovídající zhruba očekávání okolí, jsem se vpravovala pomalu a obtížně. Po androgynním dospívání jsem později měla opačné úlety hyperženské stylizace, podobně jako to mívají transvestiti nebo transsexuálové. Trochu to mám dodnes, ženskou roli skutečně jen HRAJU, hluboko v duši jsem jakýsi neutrál. Ale jedny z nejšťastnějších okamžiků vůbec zažívám ve zkoušecích kabinkách obchodů s oděvy, jako bych se téhle hry nemohla nabažit.

V době dospívání mi připadalo, že svět vůbec nefunguje tak, jak mi všichni tvrdí, a velice brzo jsem získala skeptický a ironický postoj k pojmům jako „láska“, „city“, „romantika“, a taky „mužnost“a „ženskost“, všechno mi to přišlo jako groteskní panoptikum, šaškárna. Tam někde taky pramení mé spisovatelské sklony.

Kdy jsem vlastně narazila na to, že rovnoprávnost – nebo automatická, přirozená rovnost – ve světě nefunguje? Pro jednoduchost obvykle říkám, že po svatbě, protože to každý snadno pochopí, ale ve skutečnosti to bylo dřív. Na gymplu jsem chodila do kroužku dramaturgie a tvůrčího psaní, jenomže tam jsem se od lektora například dověděla, že úkolem ženy je být múzou a inspirovat, zatímco ten skutečný tvůrce je muž. To mě dožralo strašně, aniž bych si uvědomovala proč – ale ve vteřině jsem vzplanula: někdo mě chce takhle krutě a nespravedlivě omezovat! Dodneška si pamatuju tu křivdu. Po lektorovi jsem aspoň hodila propisku a shodila mu brýle.

No a na studiích biologie - kde mimochodem většina studentů byly holky – jsem narážela na další nespravedlnosti. Ty vtípky, že jen ošklivým holkám nezbývá nic lepšího než se stát vědkyněmi! Ty náznaky, že práce ženské je méněcenná, protože se jí stejně nikdy nevěnuje naplno, kvůli rodině! Jenomže když založení rodiny odkládá nebo ji nemá vůbec, je to zase strašně nepřirozené a taková ženská je pak nešťastná... Psala se sedmdesátá léta, rodily se Husákovy děti, úplně běžné bylo, že dívky byly už ve dvaceti dvojnásobnými matkami, i řada spolužaček rodila už během studií. Na katedře mikrobiologie působil poloilegálně (jako laborant) filozof Zdeněk Neubauer, se kterým jsme se někdy bavili o filozofii. Jenomže jeho oblíbenci Schopenhauer a Nietzsche nebyli k ženám vůbec vlídní! Uráželo mě to.

Pak jsem se vdala a můj příběh byl už velice tuctový: manžel a tchyně předpokládající, že úklid, vaření a vůbec domácnost je automaticky MOJE odpovědnost – což mě překvapilo, protože můj otec sice nevařil, ale zato měl doma na starosti úklid. Mateřská dovolená v kombinaci s manželem škrtem, který mi nedával peníze ani na kávu, by udělala feministku skoro z každé ženy. Jistě, trochu ženské manipulace by to bylo zvládlo, ale té jsem nebyla schopná.

Většina českých žen hlásících se k feminismu má o dost jiné „iniciační“ zážitky. Většinou dominantního otce a posluhující, ustrkovanou matku, situaci, která dcery přivedla k touze žít jinak, vzbouřit se proti tomuto modelu, který považují za obecně rozšířený. Maminky, babičky nebo tetičky jim říkávaly ono pověstné „jó, holka, tak to v životě chodí, to je náš ženský úděl...“ A stejně jako já jsem si úplně neinternalizovala ženskou roli, tyto ženy si naopak neinternalizovaly úplnou rovnoprávnost a rovnost. Bývají jakoby paralyzované, inhibované, nevěří si v oblasti kariéry naplno, a pokud se jim to povede, pak chápou, proč je to pro jiné ženy tak obtížné. Mívají pocit, že je okolí nedoceňuje v pracovní sféře kvůli jejich ženství, a to i v případech, kdy mě by to ani nenapadlo. Já jsem citlivá jen na explicitní prohlášení, že ženská musí dělat tohle (starat se o děti a o domácí krb) a naopak by neměla dělat tamto (šéfovat, vydělávat víc než muž), neb je to pro ni nepřirozené. To mě vždycky spolehlivě vytočí, protože kdo má právo do toho ženám mluvit? Moje parketa, to je požadavek svobody individua, a taky neomezování ostatních lidí. Jedině proto jsem feministkou.

Autor: Eva Hauserová | neděle 24.1.2010 15:56 | karma článku: 25.50 | přečteno: 2802x

Další články blogera

Eva Hauserová

Proč nejsem veganka

Přiznávám, že se vegankou asi nikdy nestanu, i když uznávám planetární prospěšnost veganství, a pokusím se vysvětlit své důvody.

13.10.2017 v 8:59 | Karma článku: 13.40 | Přečteno: 735 | Diskuse

Eva Hauserová

Ostrovy uprostřed civilizace

Jak tak jezdíme po různých permakulturních projektech, navštívili jsme i jeden ostrovní systém. To je dům naprosto nezávislý na okolí, co se týče inženýrských sítí, na jaké jsme z civilizace zvyklí.

5.9.2017 v 8:05 | Karma článku: 12.26 | Přečteno: 336 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 24.83 | Přečteno: 493 | Diskuse

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 13.38 | Přečteno: 323 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Vladimír Havránek

Zpověď až na samotnou dřeň.

Vrcholový fotbal je dnes, pokud se týmu daří i v Evropských pohárech, zlaté prasátko. Tomu odpovídají i milionové odměny za účast v pohárech. Hráči na to v mnoha případech nejsou připraveni a je snadné překročit hranici.

24.11.2017 v 19:14 | Karma článku: 8.20 | Přečteno: 212 | Diskuse

Jaroslava Indrová

Pro koho jsou víceletá gymnázia?

Příslušné instituce se stále častěji zamýšlejí nad samou podstatou víceletých gymnázií. Masivní odchod chytrých dětí ze základních škol, „kastování“ dětí, zhoršující se výsledky – to vše vyvolává diskuse.

24.11.2017 v 19:11 | Karma článku: 16.49 | Přečteno: 487 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Nahustit pneumatiky v Ústí nad Labem? Úkol téměř nadlidský!

Možná to znáte sami. Máte malý problém a myslíte si, že to rychle vyřešíte. Ale ono se to prostě nějak zadrhne, nebo co. A jak z toho pak ven?! Tak tohle potkalo mého přítele s kompresorem v Ústí nad Labem...

24.11.2017 v 19:02 | Karma článku: 12.05 | Přečteno: 298 | Diskuse

Lubomír Stejskal

K masakru na Sinaji

O hrůzostrašném teroristickém útoku v sinajském městě Bir Al Abd jsem se dozvěděl za zvláštních okolností. Přišel k nám po vyučování desetiletý vnuk Tom, s nímž už léta jezdíme do Egypta na dovolenou.

24.11.2017 v 18:23 | Karma článku: 18.21 | Přečteno: 414 | Diskuse

Alena Kulhavá

Co je úplným odevzdáním se smrti na konci života? Jaký vztah to má se smyslem lidské

existence? Jde to vůbec dohromady? Co můžeme vědět o tom, co je po smrti a co jsou jen různé koncepce? Jak se můžete dotknout vlastní připoutanosti a vztahu ke smrti? I nečekanost smrti podporuje dobrý život. Jak?

24.11.2017 v 17:55 | Karma článku: 10.68 | Přečteno: 192 |
VIP
Počet článků 285 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2529
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.