Nebo: Proč vy feministky nechápete, že muži a ženy nejsou
úplně stejní? Tyto otázky občas stále slyším navzdory tomu, že v naší
společnosti jsou už skoro dvacet let dostupné informace o tom, čeho se feminismus
ve skutečnosti týká. Už mě fakt nebaví na ně odpovídat. Ale na druhé straně se
za těch dvacet let přece jen hodně věcí změnilo a posunulo.
Krásně to uvidíte, když zalistujete sborníkem Gender a demokracie: 1989 – 2009, který právě vydala neziskovka Gender Studies a editovala Linda Sokačová. Hned v úvodu shrnuje socioložka Jiřina Šiklová: „Tento sborník je dokladem toho, že v této republice se již etablovala tematika gender i feminismu, že veřejnost i média se o problematiku žen zajímají, ženy se samy organizují a učí se, či se již naučily zakládat občanská sdružení a organizace, jimiž se prosazují.“
Ze sborníku je taky zřejmé, že situace má stále daleko k ideálu. Stereotypy stále v masivním měřítku přežívají – nejtypičtěji jsou nižší platy žen za stejnou práci nebo automatický předpoklad, že o domácnost a rodinu bude pečovat převážně žena. Média i zaměstnavatelé ale přece jen k problematice rovných příležitostí začínají přistupovat vstřícně. Také tématika domácího násilí a obtěžování („harašení“) na pracovištích se přece jen otevřela, i když se značným zpožděním – obtěžování na vysokých školách se v médiích začíná propírat dokonce až letos!
Diskuse o kvótách v politice už nejsou tabu, velké části veřejnosti vadí, že nemáme v politice víc žen, a samotné političky upozorňují na to, že v politických stranách vládnou „pánské kluby“ bránící ženám v proniknutí na volitelná místa kandidátek. (Zároveň je pravda, že naše politické prostředí je pro ženy strašlivě nelákavé až odpuzující – typická reakce potenciálních političek zní JÁ OSOBNĚ TAM NECHCI!!! - obdoba známého NE NA MÉM DVORKU!!! - NOT IN MY BACKYARD!!! – kterým lidé reagují na projekty dálnic, jaderných elektráren a podobně.)
Pamětnice typu Jiřiny Šiklové nebo Aleny Wagnerové ve sborníku připomínají, že v socialismu měly ženy paradoxně silnější a samostatnější postavení než v zemích západní Evropy před nástupem druhé vlny feminismu – tedy ještě v 70. letech. S tím mohly souviset pocity počátečního odporu a nedůvěry českých žen vůči feminismu po roce 1989 – na to se ostatně pamatuju taky, převládal pocit „jsme beztak už přetížené, tohle nám ještě scházelo, co to je zase za rozmar zpovykovaných zápaďaček?“ – ale postupně nám došlo, oč běží, a dnes už nevidím po této stránce mezi Češkami a jinými Evropankami podstatnější rozdíly.
Tak proč se tedy stále setkávám s těmi hloupými otázkami, které jsem citovala v úvodu, nebo s projevy ještě silnější agresivity? Vysvětlení tuším: rozvíjející se feministické aktivity vyvolávají odpor podle pravidla, že akce vyvolává reakci. Antropologové by nám řekli, že genderové rozdělení rolí (ať už je jakékoli) tvoří samotné základy snad každé lidské společnosti už od pravěku. Jen se podívejme, jak na svých genderových pravidlech lpějí dnešní muslimové! I u nás se někteří lidé cítí v nejhlubší podvědomé rovině – ve svém plazím mozku – ohroženi tím, že by se na genderových stereotypech mělo cokoli měnit. „Všeho už jste dosáhly,“ křičí, „a teď mlčte!“
Konzervativní reakce se často nesou v duchu „nechci, aby z mých daní dostávali granty feminističtí a genderoví aktivisté“ – tuším, že to byl poslanec Marek Benda, kdo prohlásil, že tato praxe je politováníhodná. Tito lidé by chtěli mít z Čech jakýsi skanzen klausovského ekonomického liberalismu typu „urvi, co můžeš, a ostatní ať chcípnou“, respektive možná skanzen středověce-katolický typu „rodina s mnoha dětmi a ženou v domácnosti se o své členy postará, a cokoli navíc je od ďábla“.
Ta úvodní věta vlastně ani nebývá formulována jako otázka, natož aby byl tazatel zvědavý na moji odpověď a skutečně ji vnímal. Ne. Je to konstatování: „Vy feministky nemáte rády chlapy.“
