Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
Foto

Já jsem začala věřit v kočičí nebe, jinak bych se mojí kočkou adoptovat nenechala. :-)

1 0
možnosti

Děkuji, soucítím s vámi a zároveň děkuji, protože tuhle odvahu budu asi brzy potřebovat.. Moje fena bearucerona Berry- nejúžasnější pes na světě (jak jinak, že) má už 12 let a zdravotní problémy se jí hromadí, už začala chátrat i mentálně, je už občas taková trochu senilní babča, ale když na ni s láskou a něhou koukám, jak v pelíšku mohutně chrápe (je to huňatý 40-ti kilový kolos), tak vzpomínám, jak jsme postupně prošly v našem vztahu stadii matka-dítě, matka-puberťák (její puberta byla dost těžká-šlo o pár měsíců bojů, kdo bude doma šéfovat, cenění zubů a navždy budu mít z toho období pár jizev), pak vztah kamarádka-kamarádka, přes dlouhé období hlubokého přátelství s mentálním propojením (kolikrát na hranici telepatie), mnohokrát mně podržela v těžkých chvílích, parťačka, co mně nikdy nezklamala.... teď už jsem ve vztahu se seniorkou, která často nemůže ze schodů a tázavým pohledem mně prosí o pomoc, občas nemůže vstát s pelíšku a udělá na mně polekaný obličej "co se to stalo,zadní nohy mně neposlouchají!" - to ji musím obejmout, uklidnit, že to nic není a pomoct jí vstát ... taky se poleká a moc stydí, když se v pelíšku počurá, to ji musím chlácholit, že se nic tak hrozného nestalo... stále častěji ji objímám a cítím s ní souznění, vyzařuje z ní zvláštní smířlivý klid a chtěla bych, aby nikdy neodešla... Opravdu se bojím chvíle, kdy budu muset rozhodnout, že by měla odejít, a hlavně doufám, že poznám tu chvíli, kdy to i ona bude cítit, bojím se, že bych mohla rozhodnout dříve, než to bude nutné... A snad naše Berta ví, jak ji všichni milujeme... Snad ten smířlivý klid, který z ní poslední dobou cítím, mi může napovědět, že na odchod bude asi ona připravená lépe než já, a zatímco já budu zoufalá, tak ona na mně bude koukat klidně a moudře, protože mi bezvýhradně věří a bude teď dodávat odvahu ona mně.... Budu muset v sobě tu odvahu najít,i když nebudu chtít a budu myslet na slova lišky z Malého prince: Zůstáváš navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal...

1 0
možnosti
Foto

Dagmaro, napsala jste to moc hezky a pravdivě. Až moc dobře vím, jak Vám asi je. Vaše Berta taky ví, jak ji máte rádi, jen to nedokáže říct. Pokud můžu nabídnout můj blog

http://stanclova.blog.idnes.cz/c/325363/Vyznani-z-psiho-nebe.html

Držím Vám palce a přeji hodně sil....

0 0
možnosti

Cítím s Vámi, postupně jsem asistoval u uspání svého kocoura Čumáka, pudlice Káči a jedno radostně skotačící kotě jjsem vlastnonožně omylem zašlápl... V současné době mámě dvě kočky, starší z nich se mi nedávno zamotala pod nohy takovým způsobem, že (s vidinou toho zašlápnutého nešťastníčka) jsem raději uhnul a prošel skleněnými dveřmi. No, ucho mi na plastice přišili zpátky a Viki nám zůstala zachována. Máte pravdu, člověk ví, že těm chudákům pomůže, ale nikdy se mu na to nepovede zapomenout... :-/

1 0
možnosti
Foto

Evo, je to hrozně těžký úděl, ukončit život tomu, koho milujeme. My jsme to u našich pejsků zažili už třikrát. I takový, je bohužel život s našimi zvířecími parťáky a smířit se s tím koncem, je moc obtížný. Nám vždycky trošku pomohl nový přírůstek...chvíli srovnáváte, ale pak ho stejně milujete, jako ostatní.., nezapomenete však nikdy...;-)R^

0 0
možnosti

Redakční blogy

  • Redakční
               blog
  • Blog info
  • První pokus
  • Názory
               a komentáře

TIP REDAKCI & RSS