Jak nás vidí Američané

Jon Davis pochází z Chicaga a v Praze žije od roku 1992. Vydal tady kouzelnou knížku s názvem Hezký víkend!, napsanou úžasně osobitou češtinou. Řehtala jsem se nad ní tak hlasitě, až můj přítel i kočka raději prchli z bytu, protože je to připravovalo o nervy.

Jon bydlí u náměstí Jiřího z Poděbrad a takto píše o sousedce paní Hálkové: „Vím dlouho, že každý barák má svůjí vlastní bábu – to musí být tak. Hovořili jsme a pochválila mě za schopnosti mluvit český.“ Jon se rozhodl vyzkoušet, jak hlasitě si v domě může pouštět večer a v noci hudbu. Podle reakce paní Hálkové spolehlivě zjistil, co už je moc. Po různých peripetiích ji nakonec přehodnotil: „Je to pravda, že ona je všude, miluje dávat nejnovější klepy a ví všechno o všech, ale ona není bába. Paní Hálková je prostě laskavá starší žena.“

Jon se dívá na svět a na nás Čechy nefalšovaně naivním, zvídavým a bezpředsudečným pohledem. Neřekli byste, jaké věci ho zaujmou nejvíc. Řeší třeba otázku „Proč Češi jíst tak rychle?“ a nemůže se dobrat odpovědi. Nejdřív ho napadlo, že naše jídlo je možná tak nechutné, ale... „Češi mě začali zvát domu na večeři a učil jsem se rychle, že není to pravda – český jídlo je vynikající a jsem musel hledat další důvod.“ Možná, navrhuje jedna jeho kamarádka, to způsobily školní jídelny, kde sebou musíte hodit, abyste se stihli najíst. Ale stále cítí, že to asi není ono, a bude vám vděčný za jiné teorie, neboť „hledání po konečný odpovědi pokračuje dál.“   

Jona zjevně fascinuje fenomen českého chataření a chalupaření, pejskaření, a snad nejvíc ze všeho houbaření – to prostě Angličané ani Američané nedělají a ani to nemohou pochopit. Jon však už ano. „Já vím, že houba v České republice je něco,“ ujišťuje čtenáře. Zábavně vypráví o žižkovských „prostitutkových sousedkách“, o trablích s cizineckou policií, o českých jídlech, z nichž si obzvlášť oblíbil šunkofleky, samozřejmě zapíjené českým pivem, a je potěšen, že „Češi se nebijou“, neboť ve srovnání s jinými zeměmi tu skutečně máme rekordně málo hospodských rvaček. Sleduje, jak obsluhující personál v obchodech začíná postupně být přece jen o něco méně nevrlý, zamračený a nasupený než počátkem 90. let. Ale úplně nejvíc perplex je z velikonočního zvyku šlehání dívek a žen pomlázkami.

Kdyby to všechno líčil normální češtinou, byly by to prostě jen zábavné postřehy, z nichž my Češi nevycházíme zas tak špatně, nejspíš – dalo by se říct – jako takový nárůdek mírně potrhlých koníčkářů, vcelku dobráků a hrabalovských pábitelů. Neuvěřitelně pitoreskní a neustále překvapující jazyk, který Jon používá, však mění jeho vyprávění v malý klenot, blyštící se dadaistickým humorem, který opravdu potěší.