Sbohem, Hustouši

Dnešní blog bude smutný, o kočičí eutanazii. Den před Velkým pátkem, zrovna třináctého, jsme museli dát Hustouše uspat.

Bylo to – jako celých několik posledních týdnů – srdcervoucí. Nejdřív jsme s ním jezdili na každodenní infuze, pak jsem mu je zkoušela dávat doma, pak zase u veterinářek, ale Hustouš se čím dál víc bránil kanyle s jehlou zavedené pod kůži - protože je nutné, aby to pacient několik minut vydržel, než mu do kapsy pod kůži nateče sto až dvě stě padesát mililitrů fyziologického roztoku… Bylo jasné, že toho už má plné zuby, takže hrozilo, že celý vystresovaný uteče někam do křoví a vůbec se nevrátí domů, zaleze někam a umře. (A úplně mu zablokovat přístup ven – a taky jeho zdravé sestřičce – tak nějak nešlo, to by byl další velký zdroj stresu.) Taky můj přítel už na tom týrání kocoura odmítal dál spolupracovat. Navíc po týdnu takovéhoto všeobecně stresujícího snažení krevní testy ukázaly, že infuze stejně nepomáhají a ledviny nepracují, a Hustouš za ten týden zhubl o další půlkilo, museli by ho na celý týden zavřít na kapačkách na veterině a je otázka, zda by mu to pomohlo… a tak jsme se nakonec rozhodli, že ho už nebudeme trápit a necháme ho dožít tak, jak je zvyklý.

Následovaly asi dva týdny, kdy postupně slábl a ještě dál hubl, až nevážil skoro nic (vzít ho do náruče byl podobný pocit, jako když držíte ptáka – je mnohem lehčí, než podle velikosti těla očekáváte), ale současně byl pořád přítulnější. Jako by se vracel do kotěcího věku, pořád radši se choval a předl přitom. Přestal chodit ven, asi už nezvládl vyšplhat po kočičí lávce k průlezu v okně na suterénním odpočívadle, naopak začal doma chodit na píseček, který jsme mu připravili, a většinu času trávil v temném koutě pod křeslem v hale… vůbec nejedl a pil jen nepatrně. Až se už neudržel na nohou a bylo nám jasné, že před svátky je potřeba ho uspat.

Bylo to strašně smutné, ale už je to za námi.

Byla to už třetí kočka, kterou jsem musela dát eutanazovat, a vždycky je to deprimující zážitek, který v člověku zanechá neurčité výčitky a tíseň. Tentokrát asi nejvíc. Hustoušovi bylo jen osm let, kdežto Trofimovi i Sofince patnáct. Trofim byl v posledních dnech života ve stavu, kdy poslepu tápal po podlaze, dezorientovaně mňoukal a nechával všude loužičky, Sofinka skučela bolestí ze zhnisaných dásní, které si nechtěla nechat léčit. Ale Hustouš byl tichý a pokud se to tak dá říct, kultivovaný – jen prostě pořád slábl. Snad ho nic nebolelo, doufáme.

Pořád jsem rozumově přesvědčená, že eutanazie je v takových případech správná, a dokonce zvířátkům tuhle možnost závidím. Ale je to hrozné pro ty, kdo smrt přivolají a pomohou jí urychlit její dílo. Opravdu nezávidím lékařům, kteří by o eutanazii lidí měli spolurozhodovat a pomáhat s ní. To ale nic nemění na tom, že bych si pro sebe velmi silně přála takovou možnost mít!

Na závěr ještě jeden podnět k přemýšlení – nebo možná otázka, co byste volili vy. Bavila jsem se se dvěma dalšími permakulturními lektorkami o tom, jak nejlépe naložit s kočkou nebo jiným zemřelým domácím mazlíčkem. Denisa řekla, že by tělo dala do kompostu, a měla pravdu, protože tak se biomasa nejlépe využije. Katka by svého oblíbeného mazlíčka pohřbila na nějakém hezkém místě. Měla také pravdu, protože po citové stránce si to zvířecí kamarád zaslouží. Já ale nedokážu udělat to ani ono, volím veterinu a kafilerii, tedy tu nejméně permakulturní možnost – protože řešení s kompostem i s hrobečkem by mě příliš drásalo. Hustouše si budu pamatovat v plné síle, když obratně šplhal po stromech v naší zahradě a pozoroval mě ze svého kočičího nadhledu...