Kterak Václav Cílek přemítá o zahrádkách

Coby ekologicky smýšlející osoba bych měla s psaním Václava Cílka dokonale souznít, ale není tomu tak. Proč? Po tom pátrám nad jeho novou knihou Co se děje se světem?

Tak především – možná to bude působit hnidopišsky, ale zrovna u Cílka, který často želí ztráty tradičních hodnot, to podle mě hnidopišské není – nakládá dosti nešetrně a nepěkně s češtinou. Zásadně neodděluje čárkou věty vložené (čímž někdy komolí smysl souvětí), někdy naopak odděluje rozvitější větné členy - asi jen proto, že jsou moc dlouhé. Neustále používá vazbu s „tak“ - typu „když chci tohle, tak udělám tamto“ - což pokládám za neohrabanost, správně je „když chci tohle, udělám tamto“. V knize se objevuje dokonce vazba typu „pokládám to jako“ místo správné vazby „pokládám to za“. Nebo co tahle věta: „Výměna mořských organismů cestujících v balastní vodě lodních nákladů či uprchlá z akvárií chovatelů...“ „Uprchlá“ se týká čeho? Zřejmě výměny. Ano, výměna nám uprchla z akvárií chovatelů. Hm. Podobně použití zájmena „svůj“: „Ženská péče o květinovou zahrádku je starostí o základy svého bytí.“ Zájmeno „svůj“ přivlastňuje podmětu, takže čí je bytí? Patří té péči, nikoli těm ženám. Péče se tímto způsobem snaží perpetuovat sebe samu. No tohle.

Pokud za to nemůže autor a podobné češtinské neobratnosti jsou bohužel běžné, pak za to ale určitě mohou redaktoři nakladatelství Dokořán. Viz strašlivou hrubku v popisku jedné ilustrace: „se svými bílými psi“…

Někde autor pro změnu používá anglofonní termíny a asi chce být vtipný, ale já to vůbec nechápu – omlouvám se, jestli je to můj problém, ale fakt mi to nesepíná: „...rostlinná říše za posledních 300 milionů let nevymyslela žádný ‚smart tree size="12pt"'“… jak to myslí, co to má být smart tree? Z kontextu to vůbec není jasné.

Tak, tolik k formě, a teď k obsahu.

Kde je Cílkovo kopyto

Pokud se Václav Cílek drží své profese a záležitostí historie, píše velmi dobře a je to fascinující, poetické a evokuje to člověku v mysli vize našeho propojení s krajinou a historií. Výborně píše o svých zážitcích z řeckých ostrovů, z rezervací amerických indiánů v USA a podobně. Uplatňuje zde své eklektické, detailistické znalosti, je pravá „chodící encyklopedie“. Klobouk dolů.

Ale v úvahách, kde čistě jen zobecňuje, je pro mě mimořádně iritující.

V úvodní části knihy, která pojednává o zahrádkaření ve vztahu k životnímu stylu, k ekologii planety a budoucnosti lidstva, mě často něco popíchlo. Je to totiž zase můj vlastní obor a mé znalosti a zkušenosti jsou s tím, co Cílek říká, často o ostrém rozporu.

Tak především: tím, že bude potřeba stále méně pracovníků, dojde podle něj ke stavu, kdy „lidé bez práce ztratí smysl života“. Na jiném místě mluví o „zbytečných lidech“. Strašlivý nesmysl! Už teď se mění postoj lidí k placené práci a paradigma, že pouze placená práce má smysl pro celek, vybledává a vytrácí se. Kolem sebe tu a tam narážím na jedince, kteří jsou sice takzvaně „na pracáku“, ale proto, že chtějí věnovat svůj čas něčemu, co pokládají za užitečnější, než je služba našemu současnému konzumnímu systému. Je to morálně správně nebo ne? To je otázka na samostatnou úvahu, teď jsme u Cílka, který takovou možnost vůbec nepřipouští. - Vzápětí sice správně tvrdí, že řešením jsou rodinné nebo komunitní zahrádky, ale ihned dodává, že se k nim lidé vracet nechtějí, neb to znamená ztrátu společenského statutu. A že prý lidé chtějí radši pracovat na počítačích. Cože? Kde přišel na tenhle pomýlený nesmysl? Jsem obklopená lidmi, kteří s radostí, nadšením a tvořivě pracují na svých zahrádkách a zahradách a o své zkušenosti se dělí na sociálních sítích – které Cílek zjevně pokládá za velké společenské zlo. Dokonce říká, že radost z práce podle něj skončila kolem roku 1997, kdy lidé začali místo práce bloumat po internetu. To přece nefunguje ani jako humorná nadsázka, natož jako postřeh z reality, protože je to přesně opačně! Internet nám nekonečně rozšířil možnosti naší kreativity a propojování – třeba s podobnými iniciativami po světě.

To jeho přesvědčení, že se lidé nechtějí věnovat manuální práci, mi paradoxně připadá jako relikt z počátku 20. století, kdy bylo ideálem prosedět pracovní dobu v teplíčku v kanceláři. Dnes mají lidé tvořivou manuální práci rádi. Co dnešní obliba vaření, nebo četné bující sociální sítě, kde lidé nabízejí své rukodělné domácí výrobky? Co facebookové skupiny jako Pěstuj vlastní jídlo? Tyto záležitosti přímo kvetou, a právě díky internetu! Na ten ovšem Cílek zřejmě nechodí, neb ho pokládá za zhoubný a démonizuje ho.

Ovšem když si prohlédnete literaturu, z níž čerpal k napsání těchto pasáží, pochopíte jeho jednostrannost a „tunelové vidění“. V jeho výběru není vůbec nic o obrovských světových hnutích ekovesnic (ecovillages), transition cities, permakultury a tak dále. Jeho myslitelský záběr je v této oblasti slaboučký. Nicméně pojem permakultura mu úplně neunikl, cituji: „Pokud do zahrádek, kde jinak panuje zahradníkova monopolizace násilí, pronikne opatrná a částečná demokracie, hovoříme o permakultuře.“ Výborně, je to i svým způsobem vtipné, jen si plete permakulturu s přírodním zahradničením, které je z tohoto pohledu ještě „demokratičtější“ než zahradničení permakulturní – tomu jde totiž také o výnos. V oddíle „Podoba budoucnosti a potravinová soběstačnost“ píše o Robertu Hartovi, což je zakladatel první lesní zahrady (jedlý les, forrest garden) v Anglii, a věnuje tomu věcně správný asi dvoustránkový výklad. Ale zjevně tento „kutilský přístup“ staví do protikladu s vývojem světa směrem k informačním technologiím – zcela mylně.

O kus dál říká: „Navrhuji, abychom proti globalizaci, MNF, Evropské bance a McDonaldovi bojovali nikoliv na náměstích, ale sázením vlastních rajčat.“ - Zřejmě si myslí, že na to přišel jako první a že jde o originální myšlenku, aspoň se nezmiňuje o tom, že v podstatě totéž hlásají už od 70. let všechna výše zmíněná hnutí. Jako by zůstával uzavřený ve své bublině. Možná je to právě tím, že ignoruje ty proklínané sociální sítě…

Stejně tak píše o vizi skromné budoucnosti, o kombinaci high-tech a tradičních postupů a o „dematerializaci“ téměř jako o svých nových objevech, přitom o záležitostech jako je „peak stuff“ a „ungrowth“ se všude mluví už dlouho.

Když to zobecním, Cílek jako by o různých hnutích a trendech, které jsem tu uvedla, sice možná věděl, ale jen okrajově – vytlačuje je ze svého obzoru nebo je ignoruje, protože nezapadají do jeho vidění světa. (Nebo na tom okraji žiju já a jsem jím zcela obklopena – čtenář si může vybrat.)

Nebezpečí páprdovství

Cílek běduje, že se nečtou (přesněji řečeno neprodávají) knihy poezie, a pokládá to za symptom duchovního úpadku naší kultury. Úplně mu uniká, kde všude se zase poezie vynořuje – namátkou jmenuji slam poetry, performance, rapování, písničkáře, a zase ony zavrhované weby a sociální sítě, kde si tisíce lidí vyměňují plody svých literárních snah… proč by si měli propána kupovat zrovna knížky?

Dost často se ocitá v tomhle páprdovském modu, kdy běduje, jak jsou věci špatné a jak dřív byly lepší. Tímhle hrozně nahrává diskriminaci nás starších ročníků. Sama jsem ještě o několik let starší nežli on a neříkám, že jsem nějaká přebornice sociálních sítí, ale přinášejí mi mnoho dobrého, vůbec mě nepřipravují o čas (je to jako s každou závislostí – člověk tomu prostě nesmí podlehnout, a mě brouzdání po facebooku zas tak moc nebaví), a nelíbí se mi, když na ně někdo skuhrá proto, že jim nerozumí a nechápe, k čemu mohou být dobré. Ve skutečnosti často dokáží lidi propojovat a sbližovat.

Když v závěru knihy mluví o historickém střídání hmotně a spirituálně založených kultur, říká, že hmotné kultury vedou k úpadku sebekázně a k růstu individualismu, zatímco spirituální s individualismem vždy skoncují a nastolí řád – ale dnes kolem sebe vidím individualismus právě na straně duchovnosti, vždyť si vezměte New Age a příbuzná hnutí. A pochybuju, že lidé, kteří si přejí skoncovat s dnešní konzumní kulturou, by se chtěli podrobovat nějakému novému přísnému řádu!

Nebo jak píše o uvolnění sexuální morálky. Jistěže v minulosti záleželo na tom, aby lidé měli kontrolu nad tím, komu, kdy a s kým se rodí děti, ale dnes si to ženy regulují (ano, individualisticky) samy. Uvolnění sexuální morálky vůbec nevede k výbuchu sexuální promiskuity, jak si staří mravokárci a zřejmě i Cílek představovali a představují, ale naopak, jak říká Fay Weldon, k tomu, že „penisy na celém kontinentě náhle zvadly“, protože sex je lidem dostupnější, jsou saturováni a celá ta záležitost už není tak rajcovní (viz celosvětový trend asexuálů, kteří radši tráví čas u počítačů – třeba se tím populace sama reguluje, což je možná dobře)… Chci říct, že historické analogie nikdy nefungují tak úplně a je tristní, když nevidíme kvalitativní odlišnosti a narážíme všechno pořád na stejný kadlub.

Ještě jeden symptomatický příklad: Cílkovi úplně selhává všechna jeho intuice, empatie a smysl pro archetypy a druhý skrytý plán skutečnosti, když si bere na paškál oblibu filmů o zombiích. Rozhořčuje se nad tím jako nad největším konzumním úpadkem. Jenomže podle mě jsou zombie přesně něco velice archetypálního, mýtického, neseného našimi hlubokými děsy z oživlých mrtvých, což se přece objevuje v mnoha kulturách („ty, mrtvý, lež a nevstávej...“).

No. Jak na to koukám, tahle recenze je strašlivě dlouhá. Není to proto, že bych měla na Cílka takovou pifku, ale proto, že mě vyprovokoval k vlastnímu přemýšlení – a pokud tak působí na víc čtenářů, je to asi dobře.

Závěrem jen zmínka o bonusu, který představují ilustrace Kateřiny Piňosové – ty dodávají knize další rozměr a psychedelicko-spirituální šmrnc.

Václav Cílek: Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v časech velké proměny Země, Dokořán 2016