Bloumání Londýnem

Zase jsem se na pár dní podívala do Londýna a těšila jsem se z obcházení míst, kde nejsou mraky turistů…  

Především jsem sice do Londýna zamířila na světovou permakulturní konferenci, ale dopřála jsem si také tři celé dny relaxace a kochání se pohodyplným babím létem v končinách mimo centrum města. Přitom jsem poznala spoustu nových věcí.

Střed Londýna je hlomozící staveniště, na všech stranách se likvidují docela dobré domy a překotně se staví větší, dost iritující je to třeba na Oxford Street (kam jsem se šla podívat na obchodní dům Selfridges, jelikož právě překládám knihu Mr Selfridge). Obyvatelstvo je pestré, oplývající všemi barvami kůže a pokrývkami hlav včetně turbanů a všelijakých šátků, ale nezdá se, že by to někomu vadilo – vůbec se neuvažuje tím způsobem, že bílí jsou tady doma a ti ostatní ne. Naopak, ať žije diverzita. O vlně migrantů sice noviny píšou na prvních stranách, ale zcela věcným způsobem – kdo a jak se o ně postará - a stejnou pozornost věnují třeba tomu, že právě v těchto dnech královna Alžběta „převládla“ co do délky panování královnu Viktorii a vytvořila rekord, čítající 63 let a něco přes 200 dní...

Na jih a západ

Pořídila jsem si týdenní Oyster Card, takže mě vůbec nic neomezovalo a mohla jsem přejíždět metrem nebo raději v prvním patře autobusů sem a tam. Hrozněse milíbí usadit se v prvním patře autobusu úplně vepředu a plout v úrovni prvního patradomů. To je samo o sobě božský zážitek!

Kolem sobotního poledne jsem zamířilana South Bank,tedy jižní břeh Temže, jelikož jsem měla tip na tamní úžasné tržiště s různým etnickým jídlem. A taky jo, v sobotu se sice na nábřežní promenádu nahrnula spousta lidí, ale někteří uvízli ve frontě na obří ruské kolo London Eye a jen část vyrazila na špacír směrem k Tate Modern. A právě tady čekalo množství přívěsů a karavanů s exotickými kuchyněmi,ale taky třeba s typickou anglickou smaženou rybou a hranolky,a jídlo přitom nebylo vůbec drahé.Vybrala jsemsi mexické zeleninové burrito s guacamole a pálivou omáčkou,skvělé! Procházka po nábřeží je moc příjemná a na obzoru vykukují mrakodrapy, které tu při mé poslední návštěvě ještě nebyly.Přešla jsem Temži po pěším Millenium Bridge a zamířila autobusem západně na Notting Hill,což je příjemně uvolněná čtvrť se starožitnickým tržištěm Portobello Market. Opravdu jsem tu našla čtvrť se zajímavými butiky a kavárničkami plnými diskutujících intošů, a nakonec i Portobello Street, zcela zaplněnou krámkya pultíky s vyloženými pitoreskními starožitnostmi.V podvečer jsem došla až na okraj Kensington Parku, kde mají zřízeno dětské hřiště na památku princezny Diany, ale dospělí tam smějí vstoupit jen s dětmi, takže jsem tam nemohla.

Na východ

Z nějakého důvodu, asi že byl cestou z centra příhodně po ruce, mě zaujal pitoreskní komplex zvaný Barbican. Pochází ze stejného období jako náš žižkovský vysílač, Pakůl nebo Ještěd a je to pomník jakéhosi „inženýrství zábavy“ ze sedmdesátek.Podle cedule, která tu visí, ho věnoval královský pár svému lidu u příležitosti své stříbrné svatby v roce 1972, aby se zde lid mohl kulturně vyžívat.Vnitřní prostory toho obrovského bludiště jsou tak nějak chaotické, není jasné, co má sloužit jaké funkci, kam člověk může jít a kam ne,třebaže tu a tam visí cedule vybízející návštěvníky k tvořivosti...ale zároveň taky nápisy, že lidé nemají rušit hlukem rezidenty ,protože společenské prostory se tu prolínají s bytovými a sídlí tu také několik škol. Nejvíc se mi líbily venkovní plazzy s obrovskými obdélníkovými vodními nádržemi,u kterých se opravdu příjemně sedí.Setkala jsem se tu se svou vzdálenou neteří, která působí v Londýně jako architektka.Vysvětlovala mi,že v Barbicanu bydlí dobře situovaní lidé, kteří pracují v okolních mrakodrapech – a památkáři jim zabraňují, aby si vyměňovali dobové zařízení, jako třeba excentrické splachovací výlevky.

Doopravdy východně od centra leží čtvrť zvaná Hoxton,což byl můj cíl na neděli, protože jsem se dočetla, že tato oblast,dříve zchátralá a sešlá, je teď údajně nejvíc „cool“a v neděli je tu nejživěji. A opravdu! Hlavně v místě zvaném Spitalfields, v ulic iBrick Lane a okolí jsem si užívala uvolněné bohémské atmosféry a prošmejdila jsem několik různých hal a uliček se stánky, butiky, vintage věcmi, úplnou veteší, uměleckými řemesly a podobně.Jedna hala je plná obrazů různých umělců a autoři stojí před svými díly a poskytují návštěvníkům vysvětlení a informace. V tržnici jsem si dala úžasné a levné etnické jídlo– falafel se zeleninou. Podařilo se mi vmáčknout k obrovskému stolu mezi další obědvající, ale jinak tady lidi klidně hodují usazení na obrubnících chodníků, s igelitovými pytli plnými odpadků za zády.

Na sever

Můj další plán spočíval v tom, že se projdu z Camden Town podél Regent's Canalu, kde je hodně příjemná pěší promenáda v zeleni. Londýn je vůbec protkaný sítí kanálů, jelikož tu původně kolem Temže bývaly bažiny a vody je tu dost. Měla jsem štěstí, dost náhodně jsem v mumraji kolem obrovského tržiště v Camdenu narazila na přístaviště vyhlídkových loděk značky Waterbus a svezla jsem se po celých padesát minut do Malých Benátek - Little Venice. To můžu vřele doporučit! Kanál měl poklidnou, vlídnou atmosféru, svítilo sluníčko a lidé se procházeli po pěšince na břehu (dříve tudy chodili koně tahající lodi) a vychutnávali si malebné vyhlídky na kotvící hausbóty.

Další den jsem si prohlédla objekt svého permakulturního zájmu, komunitní zahradu Edible Landscapes v jednom koutku Finsbury Parku. Zastihla jsem tu několik místních lidí, jak opečovávají své záhonky a prodávají výpěstky. Rostliny jsou opatřeny naučnými cedulkami s vysvětlením, co a jak se jí. Poblíž jsem si zašla do kavárny na smoothie a zdrtilo mě, že mi personál vůbec nerozuměl, co jako chci - samy servírky to vyslovovaly asi jako „shuhh“. Ach jo.

A konečně jsem si na sever od centra udělala krásnou procházku z Highgate kolem hřbitova na Hampstead Heath, kde jsou obrovské rozlohy úplně venkovsky působících luk a lesa. Pokračovala jsem k Freudově muzeu v Hampsteadu, zřízeném v domě, kde strávil poslední rok svého života po útěku před Hitlerem. Je tu spousta původních věcí, sbírka starověkých sošek i původní psychoanalytická pohovka. Po Freudově smrti ti ještě dlouho žily jeho manželka a dcera. V shopu zde můžete zakoupit plyšového Freuda v různých provedeních, Freuda coby přívěšek na klíče a podobně.

Konference

Podrobný článek o tom, co všechno bylo na programu a co se řešilo, napíšu v nejbližších dnech na náš permakulturní web www.permakulturacs.cz. Tak jen letem světem… celá akce se konala v centru quakerů, což je velká budova se sálem pro 1000 lidí přímo proti nádraží Euston. Hned v úvodu jsem si musela připomenout, že permakultura se netýká jen designu pozemků, krajiny nebo obydlí, ale především vztahů s lidmi: dostali jsme za úkol se přes oběd zeptat 3 – 4 neznámých lidí, jaký je jejich největší sen… přiznávám, že tyhle záležitosti mi dělají potíže a místo „bondingu“ jsem během poledních přestávek radši prchala na další procházky po městě.

Na konferenci se střídaly „keynote speeches“, „zásadní přednášky“, ve velkém sále s menšími přednáškami či workshopy v dalších místnostech, kterých běželo najednou asi deset, takže bylo dost těžké si vybrat. „Zásadním řečníkem“ byl například jeden ze zakladatelů permakultury David Holmgren, který mluvil jen z promítacího plátna přes skype z Austrálie a zaujal mě definicí permakultury jako „adaptivního chování redefinujícího naše místo v přírodě“. Další hlavní řečnicí byla irská básnířka a performerka Siobhan MacMahon, která přednesla báseň a vyzvala nás k tvorbě další kolektivní básně, a to na barevné papíry a s pomocí fixů, což jsme měli všechno připraveno v jednom foyer. Výsledná báseň byla pak přečtena v různých jazycích na konci konference. Nebo jsem viděla naživo slavného autora Jonathona Porritta, který vyprávěl o tom, jak současné lidské postoje naší kultury vycházejí ze situace staré jen asi sedmdesát let (tedy poválečné) a lidé si nedovedou představit, že by různé základní věci mohly být zcela jinak. Potřebujeme změnit kognitivní procesy, prolomit bariéru v chápání, mentalitě, intelektu lidí. Srdcem problémů je populační růst lidstva, devět miliard lidí je noční můra. (V příštích dnech zaznělo, že populační růst je „elephant in the room“, nikdo o něm nechce mluvit.) - Navíc dnešní modely potravinové bezpečnosti neřeší 1) obrovské plýtvání jídlem a 2) konzumaci masa. 30 – 45 % vyprodukované potravy nikdy neposlouží lidem jako jídlo. - A v tomto duchu se odvíjely další přednášky a debaty, hledala se praktická řešení pro budoucnost nás všech a pro „globální Jih“ zvlášť.

Surrealistický závěr cesty

Nelétám často, takže mi pořád připadá ponižující, jak vás bezpečnostní kontrolou proženou jako stádo dobytka, rentgeny, tašky na běžící pásy, někdo zout boty… a celou dobu se nad vámi skví nápisy, že jakmile tím vším projdete, ocitnete se v konzumním ráji - kouzelném světě značkových obchodů, takže si můžete udělat radost nakupováním. Proč mi to připomíná nějakou šílenou sci-fi? - Zakoupila jsem si k večeři salát s taboullehem a jeho obal zdobil citát Franze Kafky!!! - Byl o tom, že dokud máte jídlo v ústech, všechny otázky současnosti vám připadají vyřešené. Na čemž konečně něco je.