Domlouvání s nemluvnětem

Mému vnoučkovi Felixovi je něco málo přes rok. Děti tohohle věku mě nikdy nebavily tolik jako trochu odrostlejší batolata, se kterými už se trochu domluvíte, a svým způsobem jsem se jich bála… ale zvykám si.

Taková usedavě plačící či vřeštící nemluvňata nejenže znamenají nápor na nervy, ale člověk nemůže vědět, co chtějí, a co když se jim opravdu děje něco hrozného a vy to nedokážete identifikovat? (Jako třeba počínající zánět slepého střeva…) Mateřské či pečovatelské instinkty se mi zrovna moc nezapínaly. Teď se to zvolna zlepšuje, protože to mám z první ruky a v přiměřené míře – na občasnou procházku a pohlídání. A zjišťuju, že to není tak těžké a je to nečekaně zábavné a inspirativní.

Nikdy jsem nevěřila, že by malé děti byly nevinné nebo že by jejich duše byla čistý nepopsaný list. Určitě to tak není a všichni máme vrozeno mnoho egoistických, kořistnických a hierarchických instinktů. Ale přesto: když pozorujete takového ročního pacholíčka a díváte se mu do očí, opravdu vnímáte čirou nevinnost, údiv nad světem a nadšení. Malý Felix se neúnavně snaží pracovat na svých dovednostech, usilovně vybrušuje chůzi na vratkých nožičkách, zkouší kombinovat různé slabiky a pronáší monology svým vlastním jazykem, zkoumá chování různých předmětů a hmot, ať jsou „ham“ nebo ne...

Podruhé v životě jsem ho vyfasovala na procházku, cílem je dětské hřiště v blízkém parku, kde jsme už jednou byli. Jakmile mu maminka zmizí z očí, Felix začne vřískat, jako by ho na nože brali, a tak zrychluju a upaluju se s kočárkem ulicemi. Teprve mezi stromy v parku se zklidní. Posadím ho na lavičku, chvíli se rozkoukává, pak vyrazí na výzvědy na velké pískoviště. Je horko a pere sluníčko, ve stínu může Felix ťapat po písku bosky, ale na sluníčku písek pálí, což si nedovede spojit a vždycky jen začne kňourat a musím ho přenést do stínu. Ujímá se ho asi pětiletá holčička Natalka a učí ho dělat bábovičky, Felix je ničí lopatičkou nebo se je učí pocukrovat suchým pískem, ale holčička by ho pořád někam vláčela – na tu či onu houpačku, klouzačku nebo prolézačku. Na většinu z nich Felix ještě vůbec nestačí a byl by úplně spokojený, kdyby mohl chvíli jen sedět na písku a experimentovat s jeho přesýpáním… tak se Natalce snažím vysvětlit, že pro něj je úplně všechno objev. Natalka objeví v opadaných lipových listenech na kraji pískoviště koníka, FUJ, CO JE TOHLE ZELENÝ!! ječí štítivě. Beru koníka na dlaň, je světle zelený, čerstvě svlečený z kůže, křidélka má ještě pomačkaná, ukazuju jí to a odnáším ho do trávy. „To byl hezkej koník, viď?“ říká Natalka Felixovi.

Felixe strašně zajímají pejsci, “haf“ je druhý výraz jeho slovní zásoby po „ham“. Stačí mu, aby někde v blízkosti hřiště uviděl psa, a pořád se tam vrací a opakuje: „Haf! Haf!“

Další, o něco náročnější úkol: mám Felixe pohlídat po celé odpoledne, odvézt ho autobusem k nám domů na zahrádku, kde je bazének a pískoviště, a pak si ho vyzvedne jeho tatínek Jakub.

Přebírám Felixe spícího v kočárku s instrukcí, že mám jít pěšky, jakmile bych s ním nastoupila do autobusu, hned by se probudil a plakal by. Pokud se probudí cestou, už pravděpodobně neusne. Měl by spát ještě asi půl hodiny až hodinu. No dobře. - Asi minutu poté, co ho převezmu, se na rušné ulici probere a rozbrečí se. Ach jo. Nechce napít ani žádné „ham“… tak změním směr a mířím k nejbližší stanici autobusu, ale Felix po chvíli zmlkne a spí jak andílek. Tak jo. Takže kopíruju trasu autobusu a nastupujeme do něj o tři stanice dál, když se zase probere, tentokrát bez pláče. V autobuse nebrečí, všechno jde zatím dobře!

Po příchodu na naši zahrádku propadám trochu zmatku, protože nevím, co dřív. Potřebovala bych zhruba šestnáct rukou na osm úkonů, které se snažím dělat naráz: snést po schodech od branky kočárek, tašky, Felixe, nazout mu botičky, aby mohl běhat po zahrádce, dát mu svačinku, zabavit ho, nasbírat, přebrat a opláchnout čerstvě spadlé meruňky, což je pro něj pochoutka, rozbalit deku na trávu.

Felixe velice zaujme, když mu naplním jeho malinkou konvičku vodou v naději, že bychom mohli zalévat kytičky. Felix si s ohromným zájmem vylije vodu na kalhoty. Takže mu je svlíknout, což se mu vůbec nelíbí… pak nalijeme vodu do misky na mytí meruněk a Felix je pořád dokola oplachuje (až připomíná medvídka mývala), anebo, když už nemáme meruňky, vodu z misky vylije na betonový chodníček. Tento úkon lze opakovat donekonečna, znovu a znovu naplněnou misku s obrovským zájmem vylévá na beton.

Přichází Jakub, svléká Felixe úplně a nechává ho cachtat v bazénku a běhat bosky po zahrádce. Ukazuje se, že Felix je strašně fixovaný na všechno, co je na zahradě „ham“ a co si může sám natrhat. Okusuje dvě jablka najednou, největším hitem je ale rybíz, který mně připadá ještě kyselý, ale on si ho s vervou otrhává z keříků a baští. Připomíná pravěkého člověka sběrače, který nějak takto trávil celé dny. Nafukovací bazének s vodou ho zdaleka tak nebaví, samosběr jídla vítězí na celé čáře.

Musím přiznat, že můj poměr k pěstování jídla doposud byl poněkud laxní (ano, bylo to v rozporu s mými permakulturními zájmy, jenomže mě hlavně baví o tom všem psát a sklízení ovoce a zeleniny mě popravdě zase tak nebere), ale to se teď mění! Už plánuju, jaké keře s jedlými bobulemi by se na zahrádku ještě daly na podzim vysadit. Felixovo nadšení je prostě nakažlivé!