Víkend na Ještědu a pod ním

Pobyt v hotelu Ještěd jsem od svých dětí dostala k narozeninám už na podzim, ale nakonec jsme se tam vypravili až koncem června... a bylo to fascinující.

Mým synkům připadalo, že bych si tuhle bizarní památku ze sedmdesátek mohla užít, a měli pravdu, dárek se mi líbil. Taky jsem samozřejmě oceňovala, že se všichni sejdeme na společně strávený víkend, což se podaří málokdy. Ale Ještěd sám a výjimečnost tohohle zážitku jsem plně docenila až na místě – tohle člověk prostě musí vnímat nezprostředkovaně a autenticky, jinak to není ono! Jak nejdřív autem rychle stoupáte nad úroveň okolní krajiny, takže si připadáte jako v letadle a lupe vám v uších, a zatímco dole je teplo, nahoře na Ještědu studeně fičí. Jak celá stavba představuje jakýsi luxusnější socialistický skanzen, jak váš pokoj připomíná kabinu letadla nebo kulisu kosmické lodi, přitom na schodišti objevíte původní linoleum olepené gumovými pruhy – přesně takové moji synkové olupovali ze schodiště našeho paneláku, když byli malí… je to fascinující mix zapomenutých stylově totáčových koutků, dobového futurismu a vizionářství, výtvarně zajímavých a ve své době progresívních prvků, tíživě zahnědlých interiérů jako z filmů Davida Lynche, technokratických idejí o dominanci člověka nad přírodou a mnohého dalšího.

Zdá se mi, že bychom své zahraniční hosty možná ani nemuseli vodit po středověkých památkách, jelikož stavby typu hotelu na Ještědu nebo žižkovského vysílače jsou možná zajímavější.

První den jsme z Ještědu sešli po trase dlouhé asi deset kilometrů lesem dolů po Liberce a zpátky jsme se svezli lanovkou. Nabízejí tu možnost sjet z kopce na koloběžkách, která mě nejdřív nadchla, ale pak jsem pochopila, že se nechci krkolomně řítit ze svahu vstříc protijedoucím autům mezi sportovně nadupanými koloběžkáři, a zbaběle jsem couvla. Cestou dolů jsme potkali závod běžců do vrchu, někteří povážlivě supěli a zápasili o každý doušek dechu, takže nás napadalo, zda to vůbec všichni ve zdraví přežijí. V Liberci jsem toužila navštívit centrum Babylon a jít do aquacentra a IQ centra, ale nechali jsme to na jindy, protože malý Felix měl trochu průjem, a vydali jsme se do botanické zahrady. Ukázalo se, že Felixe nejvíc baví 1) všichni pejsci, které jsme potkávali a na které dělal Haf haf haf, 2) skříňky na ukládání zavazadel, kde mohl otevírat dvířka a chrastit klíčky, 3) oblázky štěrku na cestě, které se zájmem přebíral a občas nám nějaký věnoval. Jinak je liberecká botanická zahrada úžasná, mají tu patrový komplex skleníků s akvárii včetně mořských, taky se tu prochází podvodním tunelem, kde vám nad hlavami plují ryby, které bych vydržela pozorovat donekonečna.

Druhý den jsme si prošli centrum Liberce a pak galerii zřízenou v městských lázních, postavených k 50. výročí panování Franze Josefa, takže mají velké historické kouzlo a jsou opravdu citlivě zrekonstruované. Nejvíc jsme se vyřádili (hlavně my dospělí, ale Felix taky) v dětském koutku neboli v interaktivní expozici, kde jsme si všichni hráli s barvami, světly, kostkami, kreslením v písku a podobně.

Letmou vzpomínku jsem přitom věnovala svému nedávnému překladu románu Ruth Boswell, kde se píše rok 1938, Liberci se říká Reichenberg, je to hlavní město Sudet a v honosné budově radnice se scházejí Němci požadující připojení k Říši. Jak se říká, tudy šly dějiny... na soklu radnice jsem objevila nepříliš nápadný, ale nápaditě provedený pomníček obětem sovětské invaze v šedesátém osmém. My jsme poblíž bezstarostně popíjeli kafíčko u polského cyklostánku…