Vzpomínky na Sofinku
Někdy na sklonku roku 1999 jsme s přítelem šli do pizzerie a mezi hanspaulskými zahrádkami se k nám připojilo koťátko. Mňoukalo, běželo za námi a vůbec nepomáhalo, když jsem ho vysadila na plot a nabádala, aby se vrátilo domů. Pořád nám bylo v patách a prosilo o pomoc.
Jelikož byla zima, odnesla jsem ho tedy domů, kde byly beztak připraveny misky s jídlem pro naše tehdejší dvě kočky, Grušenku a Trofima. Pak jsme pokračovali do pizzerie za přítelova brblání, že jdeme pozdě a všechny stoly budou obsazeny. Příští den jsem všude v okolních ulicích rozvěsila oznámení, že se našla mourovatá kočička – ale nikdo neprojevil zájem, nejspíš ji vyhodili na ulici schválně. Zato mému synkovi Jakubovi, který tehdy ještě bydlel s námi, kočička přirostla k srdci a stala se jeho vztahovou kočkou. Pojmenoval ji Sofja Semjonovna.
Museli jsme ji zbavit různých parazitů a postupně se vyvíjela v pomenší kočku s dosti obyčejným kožíškem, ale krásným obličejíkem. Povahově byla spíš divočejší, plachá a odtažitá, teprve s vyšším věkem začala být přítulnější a naopak se až posedle lísala ke všem návštěvám. Jelikož jsem chtěla aspoň jednou v životě zažít odchov koťátek, nedali jsme ji kastrovat a ona v rychlém sledu za sebou povila tři vrhy potomstva čítající celkem jedenáct kousků. V prvních dvou vrzích bylo vždy po třech mourovatých nebo černých koťátkách a jejich otcem byl zřejmě huňatý černý kocour, který se Sofince chodil dvořit k nám na zahradu. Pak ho zřejmě vyměnila za obrovského černobílého kocoura se zlýma žlutýma očima, který tady terorizoval všechny kočky v okolí a přezdívali jsme mu Hitler – ale bylo z toho pět strašně roztomilých černobílých nebo mourovatobílých koťátek. Celkem se nám je dařilo udávat a Sofinka se o ně starala – jako všechny kočky – opravdu svědomitě, ale coby zasloužilá matka vypadala hrozně orvaně, příroda jí nedopřála mezi jednotlivými vrhy žádnou pauzu. Jakmile jsme tedy rozdali poslední koťátka, hned jsme ji dali kastrovat a po pár týdnech začala působit odpočatě a blahobytně. Veškerá svá mateřství si odbyla zhruba do věku dvou let.
Kočka s charakterem
Na kočičí dámu byla Sofinka poměrně hodně teritoriální. Právě ona obvykle odvážně syčela na kočičí vetřelce a vyhazovala je ze zahrady, zatímco náš kocour byl někde na toulkách a ostatní kočičí holky (Grušenka a později Mokoška) nejevily o obranu svého území nejmenší zájem. Sofinka rozhodně neuznávala přátelství mezi kočkami, ke služebně starší Grušence se chovala odtažitě a nová koťátka – Černoboga a Mokoš – přijala jen s očividným odporem a pohoršením. Vyžadovala od nich uctivý odstup, jinak hned syčela. S přibývajícími lety hodně vyrostla, takže ji lidé pokládali za kocoura, a v jejím obličeji se usadil velmi přísný, důstojný a nesmlouvavý výraz. Když jsem něco kutila na zahrádce, vždycky na mě pečlivě dohlížela, jako by byla přesvědčená, že to bez dozoru neudělám pořádně.
Proti jiným kočkám hodně pila – ale žádné onemocnění ledvin u ní veterináři nenašli – a nebavilo ji pít z běžné kočičí mističky. V posledních měsících si osvojila roztomilý zvyk tropit hluk pomocí úderů packy a drápků do kovové konvičky na zalévání květin. Z té totiž zvlášť ráda pila a požadovala tak, abychom ji naplnili až po okraj: „Tak hospodo!!! Kde jste kdo? Kde mám tu čerstvou vodu?“
Předloni se u ní vyvinul silný zánět dásní, veterináři jí museli vytrhat zuby kromě špičáků a píchali jsme jí kortikoidy. Veškeré zásahy špatně snášela a bránila se jim (podat jí nějakou tabletku léku bylo vůbec nemožné), ale poslední dobou se obešla vůbec bez léků a zdála se v pořádku. Jenže před pár dny se zánět dásní vrátil s nečekanou silou a zřejmě se k němu přidaly další komplikace. Sofinka začala zalézat na neobvyklá místa – do umyvadla v koupelně, do kuchyňského dřezu, na rohožku na schody ke sklepu, kde pak dlouhé hodiny netečně seděla. Objednala jsem ji na veterinu, ale až za pár dní. Jak je to vážné, mi došlo teprve ve chvíli, kdy se jí u tlamky objevil silný krvavý výtok a začala tiše, kňouravě naříkat. Hned jsem ji odvezla k veterinářce, ale rozhodnutí bylo jasné: zbavit ji trápení a uspat ji.
Pár úvah o eutanazii
Musím říct, že ačkoli jsem v zásadě příznivkyní eutanazie, a to i u lidí (co bych sama dala za to, kdybych jednou v budoucnu měla tuhle možnost volby!), rozhodnutí o kočičí eutanazii mi pokaždé působí morální kocovinu. Udělala jsem to podruhé – poprvé šlo v roce 2004 o kocoura Trofima, také patnáctiletého, který náhle oslepl a zesenilněl, motal se po bytě, všechno znečišťoval a zoufale mňoukal. Také bylo určitě správné jeho trápení zkrátit – ale pak mi to dost dlouho tížilo svědomí a hlodalo to ve mně. - Takže úplně chápu lékaře, kteří se staví proti eutanazii u lidí, vykonávat něco takového musí být opravdu trauma. Přesto bych byla ráda, kdyby v sobě tu odvahu a sílu nalezli – aspoň jednou v mém případě. Ona totiž nemožnost rozhodovat o ukončení vlastního života je také dost velké trauma, víte?
Eva Hauserová
Nebojme se mrtvých
Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
Eva Hauserová
Nerůst: jak by to šlo udělat?
Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?
Eva Hauserová
Vítejte v roce 2038
Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Eva Hauserová
Může za všechno kapitalismus?
Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?
Eva Hauserová
Dvě babičky na dovolené v Egyptě
Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.
Eva Hauserová
O indiánské spiritualitě
Kniha Opeřené slunce vás uvede do světa amerických prérijních indiánů, jejich spirituality a životního stylu, zcela neslučitelného s životním stylem „bílého muže“. Není to ale snadné čtení.
Eva Hauserová
Jak to chodí v tyrkysových firmách
Občas jsem slyšela někoho mluvit o tyrkysových firmách, ale měla jsem jen mlhavou představu, oč běží. Konečně jsem objevila knihu, která to důkladně objasňuje - Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe.
Eva Hauserová
Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce
Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.
Eva Hauserová
Zápisky infantilní babičky
Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Eva Hauserová
Půda očima permakultury
O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.
Eva Hauserová
Komunitní energetika může pomoci v krizi
Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Eva Hauserová
Co dělat proti konfliktům ve skupinách
V poslední době se objevuje trend nahrazovat tradiční hierarchické uspořádání lidských skupin společným rozhodováním na principu poradních kruhů, kde dostane hlas a je vyslyšen a respektován každý člen uskupení.
Eva Hauserová
Elektromobil do každé domácnosti!
Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.
Eva Hauserová
Temná ruská chapadla
Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...
Eva Hauserová
Z německého koncentráku do sovětského Ruska
Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.
Eva Hauserová
Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny
Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).
Eva Hauserová
Na nás si nepřijdou, máme svoji vlastní měnu!
Doplňkové měny – komplementární k těm oficiálním - mohou fungovat lokálně a pomáhat tak vyrovnávat otřesy ekonomiky. Patří mezi ně i kryptoměny, ale směna produktů může mít i mnoho jiných podob.
Eva Hauserová
Dubaj očima baťůžkářské turistky
Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce... pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.
Eva Hauserová
V Dubaji na EXPO 2020
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...
Eva Hauserová
Dokáží se lidé chovat nenásilně?
S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 380
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2104x
Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.