Mami, proč jsi mě vychovala tak technokraticky?

Předvánoční doba je v naší rodině dost drásající. Moje maminka (87) byla až do prvního prosincového týdne zcela soběstačná. Aspoň jsme si to mysleli. Netušila jsem, jak rychle se může stav starého člověka změnit a všechno se rázem zhroutí: jeho vědomí, pohyblivost, paměť …

Moji rodiče vědci a zejména matka biochemička mě vychovali totálně technokraticky, v duchu, že jedině aktivní život naplněný prací má smysl a všechno ostatní je odporné živoření, se kterým je třeba co nejrázněji skoncovat. Matka mi snad po celý život – a v posledních letech zvlášť – stále  opakovala, že se nechce dočkat konců, kdy by byla bezmocná a závislá na něčí péči, to radši euthanasii, a když to holt nejde, určitě ji mám nechat někde v nemocnici... ale teď to samozřejmě má úplně jinak, protože když se člověk v té situaci ocitne, nelítostné racionálno ho opustí, spadne z něj jako slupka a zůstane instinktivní jádro duše a touha žít, dětská hladina vnímání; matka chce domů, v nemocnici trpí a lpí na tom, abych se o ni starala.

Víkend po Mikuláši jsem si krásně užila, byla jsem v Brně a absolutně mě nenapadlo dělat si o maminku starosti. Přitom jisté známky, že pomalu schází, se vypozorovat daly… ale pořád to vypadalo jako drobná podivínství způsobená vysokým věkem. Jako například že každá maličkost představuje ohromný problém, který se musí dlouze řešit, občasné popletené reakce, horšící se sluch a zrak, zkrátka každé domlouvání bylo jako přes hustou záclonu. Taky jako by se jí „prodlužovalo vedení“, třeba nastoupit do tramvaje jí trvalo několik vteřin, ne kvůli kloubům, ale jako by měla strašně pomalou koordinaci pohybů. Po ulici chodila nejistě a šouravě, přitom pořád odmítala zkusit hůl. Na jaře jsem jí jednu koupila (podle mě to byla elega ntní vycházková hůlka, za kterou nebylo třeba se stydět), ale ona ji nechtěla používat – připadala jí jako stigma? Nebo si s ní prostě nevěděla rady a hůl jí neposkytovala žádnou oporu? S matkou jsem nebyla zvyklá mluvit na tak důvěrné úrovni, abych do tohohle dokázala šťourat. Naše soukromí byla oddělená a strhnout tu hranici pro mě bylo těžké.

Přes to všechno matka stále s ohromným zájmem sledovala politiku a nadávala na ni, luštila sudoku a křížovky, ohromně prožívala veškeré rodinné oslavy a pedanticky je plánovala dopředu.

No. Tak jsem se tedy vrátila z víkendu a v pondělí  devátého prosince jsem se tedy matky zašla zeptat, zda nepotřebuje něco nakoupit – a nechápala jsem, proč je najednou tak popletená. S ohromnou vervou na mě chrlila nekonečný monolog o souvislostech náledí (které v tu chvíli vůbec nebylo), kapek proti glaukomu, ovládání dvou různých mobilů, otékání nohou, nemožnosti jíst, střídání světla a tmy, složenek a úředních dopisů, se kterými si neví rady. Šokovalo mě to, byl to u ní obrovský skok, sešup do propasti, vždyť doteď bezchybně rozpočítávala inkaso podle pater našeho domku a chodila je na poštu platit. Rozhodla jsem se s ní jít k praktickému lékaři a zjistit, jaké léky tedy má brát a zda mají nějaké vedlejší účinky. Chtěla jsem to udělat ve čtvrtek, jelikož mezitím jsem sama měla několik lékařských kontrol a CTček, na která se objednává hodně dopředu. Podotýkám, že my bydlíme v přízemí rodinného domku a matka v prvním patře, takže jsem si byla jistá, že kdyby potřebovala pomoc, zavolala by mi na mobil nebo zazvonila na domácí zvonek mezi patry.

Jenomže ve čtvrtek už bylo všechno jinak – ráno jsem matku našla v posteli úplně zhroucenou, zmatenou a neschopnou chůze. Sanitka ji odvezla do střešovické nemocnice. Tam zjistili, že je dehydrovaná, tak si  ji nechali na infuzích, ale psychicky jim ještě připadala v pořádku. Šla jsem k obvoďákovi zjistit, jaké brala léky, a ukázalo se, že ten náhlý zlom způsobilo zřejmě předávkování lexaurinem. Navíc ty její složité mentální konstrukce způsobily, že vlastně nic nejedla a nepila – domnívala se, že nemůže, dokud se nedopátrá složitých pravidel, jak brát léky.

Pobytem  v nemocnici na interně se sice zotavila fyzicky – je hydratovaná a hltavě jí – ale mentálně se rychle dostala do stavu, kdy jí mozek nefunguje už vůbec. Zmateně bloudí útržky vzpomínek, poháněný marnou, ale tím úpornější snahou poskládat si z různých vzájemně nesouvisejících jevů smysluplný obraz – všechny ty věci a jevy musí přece souviset, plynoucí čas, světlo a tma, členové personálu, zdi a dveře budovy, kapačky a obvazy na oteklých nohou…  to všechno jsou prvky nějakého tísnivého spiknutí.

Podle lékařů už nemá smysl cokoli dělat, mozek je prostě postižený stářím. Jelikož už s matkou nic dalšího dělat nemohou, nastal čas na domácí péči. Sice mi dali na vybranou, zda ji nechci nechat na nějakém jiném oddělení nemocnice, ale to mi připadalo opravdu drásající, s ohledem na to, jak se matka cítí nešťastná a jak blízko jsou Vánoce. Přiznávám ale – a tady jsem zpátky u vlivu své technokratické výchovy – že mě ta vyhlídka spíš děsí než těší. Neumím pečovat o starého člověka jako o malé dítě. Snad bych měla být schopná do té role instinktivně vplout, ale vůbec si tím nejsem jistá. Necítím se v tom přirozeně. Spoléhám na rady a tipy zdravotnic a pečovatelek, které sem občas zajdou.

Zítra, den před Štědrým dnem,  dostanu matku domů, snad se nám podaří s ní prožít pohodový Štědrý večer. Ale víc se toho bojím, než abych se té zkušenosti poddávala a přijímala ji.