Její jméno si možná pamatujete z médií z roku 1990, kdy založila Politickou stranu žen a matek a hodlala s ní jít do voleb. To se nakonec nepodařilo, protože se nesešlo potřebných 10 000 podpisů. Alena Valterová táhla svoji stranu ponejvíce sama, tak jako táhla sama všechny své další životní úkoly, do nichž se vrhala přímo po hlavě, skoro až sebevražedně. Tedy tak to aspoň vidím já, která jsem vychovala pouhé dvě děti a do nevýdělečného aktivismu jsem se pouštěla vždycky jen výjimečně, protože jsem věděla, že si to nemohu (časově, finančně, energeticky…) dovolit.
Pět let po svém vzniku Politická strana žen a matek tiše zanikla. (Mimochodem, ten název mě vždycky fascinoval, protože jaksi naznačuje, že matky jsou jiná množina než ženy. Logičtější by bylo „Politická strana matek i nematek“, ale to zní samozřejmě hloupě.) Později během 90. let ale Alena Valterová ještě kandidovala jako nezávislá za Levý blok a pak pro změnu za Republikánskou unii - „není to Sládkova strana, je pravicová a liberální, nevím, jestli ještě existuje“. Ani jednu kampaň nedokončila, první kvůli finančním potížím, druhou kvůli tomu, že musela pečovat o umírající matku.
Alena Valterová vypadá tak, jak si možná představujete typickou feministku: hubená obrýlená žena s vlasy staženými do drdolu, mluvící drsným, pořád jakoby naštvaným hlasem. Jakmile jednou spustí, proud jejích historek o nejrůznějších nespravedlnostech, nepravostech a křivdách, které ji v životě potkaly, nebere konce. Není divu: první dvě děti přivedla na svět ještě za totáče, záhy se za dramatických okolností rozvedla. V osmdesátých letech pracovala jako úřednice u soudu, protože chtěla přijít na kloub tomu, proč je společnost tak nespravedlivá vůči matkám a dětem. Socialistické zřízení v tom nehrálo žádnou roli, s úplně stejnými problémy se potýkala v devadesátých letech, kdy si pořídila další dvě děti s dalším mužem a opět se rozvedla. „Zcela mylně jsem se domnívala, že když teď jdeme do té Evropy, bude u nás situace, alespoň pokud jde o děti, brzy lepší.“ Ze všech sil se dřela a starala, ale znovu a znovu se ocitala v pozici socky, kterou rozhodnutí úřadů a soudů spíš poškozují, než aby jí pomáhala. A na rozdíl od jiných samoživitelek, které padají vyčerpáním, když mají vydělávat peníze a starat se o děti, si navrch ještě nakládala boj za lepší svět. Mimo jiné vydala knihu nazvanou Připomínky od sporáku.
Jednou skutečně tím vyčerpáním padla – zhroutila se. Nikdy neuskutečnila svůj sen o studiu na vysoké škole. Nikdy nedělala to co my, její typické vrstevnice – nechodila na kosmetiku, ke kadeřnici a do wellness center, nejezdila k moři, neodpočívala. Dřela a dřela a k tomu se zlobila, že společnost její práci neoceňuje. Vždycky měla dvě zaměstnání, aby s dětmi nějak přežila. „Mám několik živnostenských listů, mimo jiné na kancelářské práce, dělala jsem i noční vrátnou, protože poslední, co jsem mohla ještě prodat, byl spánek.“
Se skromným životem problém nemá. „Nikdy jsem nehledala štěstí ve věcech, jsem zvyklá žít velmi skromně a nemyslím si, že by tento styl života mým dětem ublížil. Vadilo mi vždycky jenom to, že se nemohou podle svých schopností vzdělávat a rozvíjet. To považuji nejen za nespravedlivé, ale i za společenskou ztrátu, protože se nejedná jen o moje děti.“ Žádnou podporu od úřadů ani nadací nedokázala získat ani pro svého nejmladšího synka Honzíka, mistra světa v kung-fu v jeho věkové kategorii. Když s ním chtěla jet do Švýcarska na mistrovství, které pak vyhrál, musela se zadlužit a dluhy splácí dodnes.
Je pravda, že ve Francii by coby matka tří nebo čtyř dětí dostala běžný plat a nějak by už vyžila, jinde by jí úřady snad pomohly alespoň příspěvky na talentované děti. Zní to zahořkle, když říká: „Uvažte, kolik jsem tomuhle státu ušetřila peněz. Cena péče o jedno dítě, než vyroste, se odhaduje na 500 000 Kč.“ Řádově stejnou sumu by si mohla naúčtovat za to, že doma pečovala o staré rodiče. „Kde jsou ty peníze?“ ptá se a odpovídá si: „Práci žen v rodině, domácnosti a jejich pečovatelské aktivity nikdo neocení a ženy samy si pak sebe a svojí práce neváží a nejsou sebevědomé, protože nejsou úspěšné tržně.“
No ano, a přesně proto si toho my ostatní ženy tolik nenakládáme. Přesně to je důvod nízké porodnosti v Čechách, i když to je momentálně zneutralizováno tím, že rodí ženy z generace Husákových dětí. Alena Valterová jako by se rozhodla to všechno na vlastní kůži v praxi protrpět. Zjistila, že situace je opravdu tak strašná, a zlobí se. Jenomže: podařilo se jí otřást svědomím mocných? Průměrná prakticky uvažující česká žena si nejspíš zabručí pod fousy: „Opravdu to všechno měla zapotřebí?“
