Proboha, tohle fakt nemůžu číst, část II
Pak jsme s Věrou pokračovaly výměnou několika e-mailů. Přiznávám, že ty byly o něco méně divoké než počáteční pivní diskuse, ale aspoň jsem si byla jistá, že z Věry nehovoří pivní rauš, nýbrž že si to všechno opravdu myslí. Napsala mi: “Můj životní pocit jakožto ženské pramení z toho, že mě štve, když mě v této době a za těchto demokratických podmínek někdo protěžuje, ochraňuje. Je to obecně pro ženy ponižující. Profesionální feministky v tom udělaly pěkný maglajs, ale ovšem, chápu, je to jejich profese a obživa, jejich pavěda, skrze kterou jsou jakoby významné.”
Na tom mi vadí dvě věci. Jednak to, že údajně (v rámci příprav na psaní) přečetla hromadu feministických publikací, ale není s nimi ochotna seriózně polemizovat, v mozku jí uvízlo jen to, že jde o maglajs a pavědu. A jednak a hlavně to, že tak suverénně hlásá, co je pro všechny ženy dobře a co ne. Zatímco feministky se dožadují svobody ve volbě životní náplně pro každého, Věra názorovou diverzitu odmítá. Chápu a uznávám, že sama feminismus vůbec nepotřebuje, sama říkám, že feminismus je berlička pro slabší povahy. Ale proč Věře tolik vadí, že někdo tuto berličku potřebuje? Pro srovnání - například já osobně nepotřebuju podpůrné pacientské organizace, ve svém nejhluším nitru nechápu, jak někoho může bavit se pořád vracet ke svým nemocem a řešit je, a stejně tak niterně nechápu, proč jsou potřeba sdružení pomáhající týraným ženám, protože kdyby někdo týral mě, tak ho asi zabiju a nejspíš za to půjdu sedět sama. Ale to přece neznamená, že bych pacientům a týraným ženám odpírala právo na podporu! Musím přece respektovat, že to tak mají a že to potřebují! Tak proč jsou Věra a jí podobní tak agresivní a nesmiřitelní vůči tomu, že někdo k něčemu potřebuje feminismus? Neměli by tyto své bližní laskavě nechat žít a dýchat?
Věra si odporuje, protože tvrdí, že feminismus je nikomu nepotřebná, okrajová záležitost, tudíž nemůže populaci nějak zásadně ovlivňovat, ale jedním dechem tvrdí, že právě feminismus je vinen současnou krizí mužství. “Feministky ji mají na svědomí - s tím, jak hecují a navádějí ženské k tomu, aby si radši hleděly kariéry!” napsala mi. “Taková blbost. Je nás sotva deset procent, stejně jako mužů - asi, kteří žereme nějaký obor a chceme v něm být dobří. Ostatní lidé žijou celkem normálně, chtějí mít hezký domov, dostatek jídla a dalších požitků, šikovné dětičky atd. Jít na houby, na ryby, nehonit se. Když si to představíš, vem ale v potaz celou republiku i s venkovem. Ženské si podrbou u kafíčka, chodí někam do práce, protože dva platy jsou lepší než jeden. Není třeba do nich rejt a hecovat je k nějaké podělané kariéře a sobectví a seberealizaci atd. A pak - samozřejmě, že jsme biologicky, psychologicky, hormonálně atd. predestinovány k jistým rolím a vzorcům chování a nezvrátí se to, když budeme cpát holčičkám autíčka a samopalky a chlapečkům panenky. Existuje pro to nějaký rozumný důvod, abychom si role zaměnili? Je to jen pustá schválnost. Samozřejmě, že mi nevadí, když je muž na rodičovské dovolené, někdy je to výhodné. Když bude nějaká ženská u hasičů a bude likvidovat zapomenuté mrtvoly v rozkladu nebo bude fárat do dolů - je to její věc. Ale jsou to všechno vyjímky pro lidi, kteří mají nějaké zvláštní potřeby a sklony, neměla by to být vynucovaná norma.”
Tak zaprvé, kde jsou všechny ty ženy, které podle Věry feministky masově nahnaly do práce proti jejich vůli? Které žijí podle této vynucené normy? Já neznám ani jednu. A pak také vidím ty “obyčejné” ženy úplně jinak. “Vždyť dobře víš, že většina českých žen se za feministky nepokládá - ale k feministickým myšlenkám a pocitům přitom dospívají zcela spontánně, aniž by je za feministické považovaly,” napsala jsem. “Kolik žen si stěžuje třeba v textech v mých dílnách, nebo v dopisech do časopisů a podobně, že okolí očekává, že budou zapomínat na sebe a vlastní zájmy a seberealizaci a jen pečovat, posluhovat, upozaďovat se? Kolika političkám nebo ženám ambiciózním v jiných oblastech chybí podpora partnera a rodiny, zatímco muži ji automaticky mají? I ty “obyčejné” ženy neustále narážejí na předsudky a stereotypy, cítí, že něco není v pořádku - a to, co není v pořádku, je právě dědictví patriarchátu. Vždyť ženy jsou oficiálně emancipované – v různých právních ohledech, co do vzdělání atd. – tak padesát až sto let, to je přece historicky příliš krátká doba, než aby se všechno stačilo usadit.”
Věra na to: “Aby ses chovala svobodně, k tomu přece nepotřebuješ žádný ismus. Jsem svobodná bytost - mám v sobě vnitřní svobodu, nějaká pouta tradičních, konvenčních rolí nevnímám, nebereš-li jako pouto, že jsem se točila kdysi kolem malých dětí a že mi je milé rodině v zástěrce uvařit, tedy jen když se mi chce. Nikdo v mém okolí by si netroufl vybídnout mě k tomu, abych dělala to či ono, řídím se sama a na role kašlu. Nikdo není nucen zapomínat na sebe a vlastní zájmy, nemáme otrokářství. Některé ženy to dělají proto, že je to výhodné, třeba muž hodně vydělává a mají se s ním dobře, nebo jsou to poddajné či poddanské duše. Muž očekává - tak ať očekává! Co je mi do toho?!
Jasně, nemáme otrokářství, takže také nehrozí, že by feministky vyvlekly nějaké nešťastné ženy do práce a ke kariéře proti jejich vůli. Upozornila jsem Věru, že její návod - ženy by měly všechny předsudky a subtilní formy nátlaku ignorovat a vyzbrojit se hroší kůží – se nehodí pro každého. A že ona, protože má sama hroší kůži, tohle nedokáže vnímat a respektovat. Její recept mi přijde absurdní. Jen ať si muž (nebo kdokoli jiný, třeba celá společnost) kafrá – žena si z toho prostě nemá nic dělat. Ventilovat to v nějaké feministické nebo dokonce i nefeministické skupině je špatně – všechno je nutno řešit individuálně. Táži se, proč by to tak mělo být? Proč by člověk, tvor společenský, měl mlčet a nehledat spřízněné duše? Proč by mělo být zapovězeno formulovat problémy, které jsou společné více ženám?
Věra dále v rozporu s tím, co v předchozím odstavci napsala o tom, že genderové role úplně ignoruje a všechny ženy to mají dělat taky tak, píše: “Nedávno jsem viděla takový dokument o českých emigrantech ve Švédsku a zaregistrovala jsem zajímavou věc. Ty ženské všechny jely jak fretky ve své profesi, kralovaly rodině a tak vůbec - zřejmě místní vzduch a norma. A chlapi vedle nich působili přichcíple. A dvě ženské se vyjádřily v tom smyslu, že chlapi jsou baby, že jsou laxní a za nic nestojí. Vyciťuju, že je to psychologický mechanismus, když vedle tebe žije někdo velmi úspěšný, aktivní a suverénní, jako by ti vydýchával vzduch. A nezbavíš se podezření, když je tak rozjetý a uznávaný, že nad tebou nutně musí ohrnovat nos.”
“Co tím chceš říct?” tázala jsem se. “Že aktivní žena muže dusí, a pokud je aktivnější muž, tak... co? Tak je v pořádku, že to ženu dusí? Podle mě mohou aktivní být pochopitelně oba, a pokud ta žena neočekává skutečnou rovnost, ale mužskou dominanci, takže je normálním partnerským vztahem zklamaná, je to zase jen pozůstatek patriarchátu - měla by chtít prostě rovnocenný vztah. Takových párů, kde mají oba rovnocennou kariéru, respektují se a mají se rádi, znám dost.”
Načež jsem uzavřela, že Věřinu knížku nebudu raději číst. “Myslím, že by mě hrozně iritovala a pak bych cítila potřebu napsat někam zdrcující recenzi,” napsala jsem jí. Už nevěřím, že ta knížka může být sebeméně analytická a čímkoli zajímavá. Naopak, evidentně vůbec nezkoumá a neřeší krizi mužství a mužské role, ale jen hlava nehlava útočí na feminismus.
Takže tohle píšu místo té zdrcující recenze – potřebuju odvalit ze své duše balvan. Věra používá proti feministkám silná slova, a tak se taky nebudu žinýrovat: kniha Chraňme muže bude mít velmi nízkou intelektuální úroveň, zato si v ní starší, primitivnější, nevzdělanější a konzervativnější část čtenářstva zase jednou potvrdí své stereotypy, klišé, na kterých lpí. Potěší se snůškou těch nejobehranějších předsudků a útoků, s jakými jsem se setkávala už od počátku devadesátých let a které se ve vzdělanějších a přemýšlivějších kruzích už dnes opravdu nenosí.
Eva Hauserová
Nebojme se mrtvých
Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
Eva Hauserová
Nerůst: jak by to šlo udělat?
Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?
Eva Hauserová
Vítejte v roce 2038
Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Eva Hauserová
Může za všechno kapitalismus?
Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?
Eva Hauserová
Dvě babičky na dovolené v Egyptě
Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.
Eva Hauserová
O indiánské spiritualitě
Kniha Opeřené slunce vás uvede do světa amerických prérijních indiánů, jejich spirituality a životního stylu, zcela neslučitelného s životním stylem „bílého muže“. Není to ale snadné čtení.
Eva Hauserová
Jak to chodí v tyrkysových firmách
Občas jsem slyšela někoho mluvit o tyrkysových firmách, ale měla jsem jen mlhavou představu, oč běží. Konečně jsem objevila knihu, která to důkladně objasňuje - Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe.
Eva Hauserová
Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce
Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.
Eva Hauserová
Zápisky infantilní babičky
Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Eva Hauserová
Půda očima permakultury
O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.
Eva Hauserová
Komunitní energetika může pomoci v krizi
Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Eva Hauserová
Co dělat proti konfliktům ve skupinách
V poslední době se objevuje trend nahrazovat tradiční hierarchické uspořádání lidských skupin společným rozhodováním na principu poradních kruhů, kde dostane hlas a je vyslyšen a respektován každý člen uskupení.
Eva Hauserová
Elektromobil do každé domácnosti!
Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.
Eva Hauserová
Temná ruská chapadla
Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...
Eva Hauserová
Z německého koncentráku do sovětského Ruska
Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.
Eva Hauserová
Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny
Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).
Eva Hauserová
Na nás si nepřijdou, máme svoji vlastní měnu!
Doplňkové měny – komplementární k těm oficiálním - mohou fungovat lokálně a pomáhat tak vyrovnávat otřesy ekonomiky. Patří mezi ně i kryptoměny, ale směna produktů může mít i mnoho jiných podob.
Eva Hauserová
Dubaj očima baťůžkářské turistky
Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce... pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.
Eva Hauserová
V Dubaji na EXPO 2020
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...
Eva Hauserová
Dokáží se lidé chovat nenásilně?
S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 380
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2104x
Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.