Co takhle stop antifeminismu?

Přátelé mě upozornili na stránky www.stopfeminismu.cz. Tak jsem je prošmejdila a přečetla jsem si i článek od Jiřího X. Doležala v Reflexu, který Dominiku Hužvárovou (to je modelka, která ony stránky píše a používá přitom pluralus majestaticus „my“) podpořil.

„Stop antifeminismu!“ byl můj první bojovný impulz. Musím ale říct, že to všechno není až tak strašné, jak jsem čekala, jen se tu naivně a kapku paranoidně překrucuje pravda. Taky mě usmířilo, že Jiří X. Doležal není tentokrát příliš agresivní. Že feminismus je spíše pro slabé povahy, které se k němu uchylují kvůli podpoře, jsem si myslela a říkala už dávno, konečně právě tímhle argumentem se dá potřeba feminismu zdůvodnit. Navíc jsem ráda, že v diskusích na inkriminovaných webovkách najdete víc feministických příspěvků než antifeministických. Kromě věcných argumentů je tady autorce pořád dokola předhazováno, že svými projevy splňuje klišé hloupé modelky, takže to už nemusím opakovat. 

Základní chyba je v tom, že slečna Hužvárová staví svoji představu o feminismu – a vybírá odstrašující citáty – ze stránek www.feministky.cz/com, což fakt není reprezentativní výběr názorů a postojů. Koukla jsem se tam a je to úplně jasně recese, humor, nadsázka („Zákaz nošení sukní…“), možná odreagování momentální naštvanosti na mužského, ale to je tak všechno. Skutečný feminismus, se kterým stojí za to polemizovat, je k dispozici na www.feminismus.cz. Podotkněme ovšem, že nálepku feminismu si může víceméně přivlastnit každý, kdo se tak cítí, protože (ač tomu odpůrci feminismu nevěří) feministické hnutí fakt není jednotné, nemá centrální vedení, železnou disciplínu, stranickou linii, gulagy, fízly, najaté vrahy, lidové milice (pouze ženské) ani nic podobného.

Tak. Teď si citujme z antifeministických webovek různé perličky.

Cílem stránek je ukázat, že „feministické názory zastává pouze malá část žen“. Sláva, to se nepodařilo, soudě podle hlasů v diskusích.

Feministky jsou podle autorčiny neohrabané formulace „ženy, kterým se nedaří být úspěšné jako ženy“, a tak se chtějí prosadit po mužsku. „Nemusí to být vždy ženy ošklivé, rezignovaly však na svoji ženskost,“ konstatuje autorka. Bohužel nevysvětluje, co míní slůvkem „ženskost“, ale z dalšího kontextu vyplývá, že žena, která je ambiciózní, baví ji práce a chce mít nějakou kariéru, už ženskost ztratila. Tudíž ženskost znamená submisivitu vůči mužům a touhu realizovat se výhradně ve vytváření domova a v rodině. Což pokládám za dosti smutné pojetí ženskosti, které samozřejmě pasuje jen na menšinu žen.

Dozvídáme se (doslova: „bylo vyzkoumáno“), že feministky mají mužské mozky (a tím pádem je jich mezi ženami menšina), ovšem existuje i zrcadlová část mužů s ženskými mozky. Zajímalo by mě, kde tyto muže hledat a jak jim umožnit, aby se jejich ženské mozky směly projevit?  I já si myslím, že „mužské“ myšlení se nevyskytuje jen u mužů a „ženské“ zase jen u žen, ale většina lidí má obojí v nějakém poměru namícháno. Kromě toho by autorka zase musela definovat, co to tedy to „mužské“ a „ženské“ myšlení je. Předpokládám, že vychází z příruček typu „Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše“, popřípadě „Proč muži nežehlí a ženy pláčou“, nebo jak se všechna ta populární americká dílka jmenují. Pokud jsem je četla, musím říct, že pasují pouze a jen na americkou realitu, na naši příliš ne, a jen na současnou generaci mužů a žen. Nemají zkrátka obecnou platnost. Aby bylo jasno, na rozdíl od mnohých feministek se nedomnívám, že všechny psychické rozdíly mezi dívkami a chlapci se dají setřít výchovou. Ale na druhé straně si taky rozhodně nemyslím, že model ženy v domácnosti a muže živitele odpovídá našim genům a biologii.

Podle autorky nutí feministky úplně všechny ženy do „mužských“ profesí, jako je fárání do dolů, politika nebo věda („Ne každá žena touží být kariéristka,“ tvrdí), místo aby respektovaly právo žen na volbu, zda třeba nechtějí zůstat v domácnosti. Neznám ani jednu feministku, která by upírala právo zůstat doma ženě, která se v této roli cítí šťastná. Feministky se spíš snaží pomáhat ženám, které jsou touto rolí frustrované a potřebují nějakou radu, oporu, šanci se vymanit a osamostatnit. Čím tedy přesně feminismus ženám „škodí“, jak autorka tvrdí?

Zábavný je její koncept „spravedlnosti“. Tvrdí, že ve vztahu muže a ženy spravedlnost být nemusí, ale vlastně tím myslí, že se partneři mohou svými povahami i životní náplní lišit a vzájemně se doplňovat. Jenomže jak tohle souvisí se spravedlností? Zřejmě takhle: slečna Hužvárová si představuje, že feministky šmírují lidem v domácnostech a sledují, zda jsou všechny domácí práce vykonávány půl na půl. A běda, když ne. Nikoli spravedlnost, ale spokojenost! hlásá proto v opozici k této své představě. Jenomže jak už jsem uvedla v předchozím odstavci, žádná feministka nebude přesvědčovat spokojenou ženu v domácnosti, že má být nešťastná a bouřit se. Pokud ale tato žena pokládá za nespravedlivé, že jí muž zakázal chodit do práce a přikázal starat se pouze o dům, pak jí feminismus může pomoci tuto frustraci vyjádřit a něco s tím udělat. A jestlipak Dominice Hužvárové připadá spravedlivý případ, kdy muž zůstane doma s dětmi, žena dělá kariéru a oba jsou spokojení? Doufám, že se nad tím zaraduje společně s feministkami, jelikož to odpovídá její definici.

Úplně neinformovaná je autorka o terminologii genderu a o aktivitách mužů, například o skvělém sdružení LOM – Liga otevřených mužů.  „Gender“ je podle ní jen zástěrka, aby to ošklivé slovo feminismus tolik nezaznívalo a aby se z EU hrnuly granty. Muži se podle ní o tyto věci vůbec nezajímají – nenamáhala se zjišťovat, že to tak není. Navíc sama tvrdí, že část mužů má ženský mozek, a tito muži přece logicky musí v mužské roli trpět, ne?

To, co feministky označují za stereotypy a předsudky (typicky reklamy na prací prášky s úplně vypatlanými hospodyňkami jásajícími nad čistoskvoucím tričkem), označuje Dominika Hužvárová za krásné tradice hodné následování.  Dobrá, ji osobně asi baví se rozplývat nad krásně vypraným prádlem,  ale proč nerespektuje, že to část žen uráží?  Stejně tak vůbec nechápe pojem „pozitivní akce“, myslí si, že to znamená přijímání neschopných žen místo schopných mužů. A tak dále.

Tyhle webovky jsou zkrátka naivňoučké a popletené. Pokud by s tím slečna Hužvárová chtěla něco dělat, aniž by si důkladně načetla, co to feminismus je, musela by aspoň sehnat vzorek několika konkrétních žen, kterým feministky zkazily život. Ale to bude, obávám se, zatraceně těžké!