Může za všechno kapitalismus?

Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?  

"Naší civilizaci reálně hrozí kolaps kvůli vyčerpání zdrojů planety (například degradace zemědělské půdy, vodních zdrojů) i kvůli klimatické krizi. Jak je možné, že jsme to nechali dojít tak daleko a že stále děláme velmi málo pro to, abychom tento vývoj zvrátili?

Podle řady ekologických myslitelů to způsobil kapitalismus se svými svody konzumu a individualismu. Zmanipuloval nás, aby se z nás stali závisláci na konzumu, a to tím, že z nás nadělal citové deprivanty neschopné hlubších vazeb s ostatními členy komunity.

"Například britská autorka Manda Scott v posledním čísle Permaculture Magazine říká (volně překládám): „My lidé z jednadvacátého století jsme obdařeni paleolitickými emocemi, středověkými institucemi a velmi mocnými technologiemi, což je výbušná kombinace. Po stovky tisíc let jsme žili obklopení lidmi, se kterými jsme měli úzké vazby. Byli jsme součástí komplexní, dynamické sítě vztahů. Byli jsme hrdí na to, když se nám dařilo skupině přispívat podle našich nejlepších možností, to bylo pro nás zdrojem respektu, vzájemné péče a lásky i moudrosti.

Predátorský kapitalismus se všemožně vynasnažil toto naše vzájemné propojení zničit a přetrhat naše vzájemné vazby i vztahy k přírodě, celou komplexní pavučinu života, a vypěstoval v nás sílící závislosti, které mají naše rány překrýt jako obvazy a zamaskovat utrpěné ztráty. Toto poškozování trvá už řadu generací a v současnosti tento trend izolacionismu a individuace vrcholí.“

Když to čtu, vybavuje se mi pojem „citoví deprivanti“, jak ho používá František Koukolík. Ti jsou ovšem definováni jako jedinci zcela soustředění na získávání moci, majetku a na manipulaci jinými lidmi, protože jim nic neříkají hodnoty jako odpovědnost, altruismus, tvořivost, respekt k jiným lidem. Tím pádem šplhají na nejvyšší příčky mocenských žebříčků. „Člověk konzumní“ by tedy byl citový deprivant nějakého nižšího stupně, jedinec, kterému bolestně chybí začlenění do přirozené komunity či kmene, a tak vyhledává „šidítka“ a „dudlíky“ v podobě nákupů, zábavy a příjemných zážitků.

Co je to vlastně ten kapitalismus?

Následující definici kapitalismu jsem našla na webu Czechwealth: „Kapitalismus je ekonomický systém, pro který je typické soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Výroba zboží a poskytování služeb jsou založeny na nabídce a poptávce trhu, čímž se liší od centrálně plánované ekonomiky. V čisté podobě kapitalismu by vláda v podstatě jen udržovala pořádek hájením vlastnického práva a zdraví a života lidí. Zdravotnictví, vzdělání a například kultura by pak byly služby jako všechny ostatní, tedy bez dotací. Většina současných vyspělých ekonomických systému je kombinovaných, byznys je regulován vládami. O míře regulací se vedou živé spory. Liberální kapitalisté zjednodušeně tvrdí, že problémy vznikají zásahem vlády do trhu, sociálně zaměření kapitalisté pak, že problémy vznikají selháním trhu a je třeba ho regulovat.“

Aha, takže je možný sociálně zaměřený kapitalismus? Tohle je přesně to, co mi na tom úvodním útoku na kapitalismus jako na kořen všeho zla nesedělo.

Nějak totiž nevěřím v onu zmiňovanou idylicko-utopickou alternativu ke kapitalismu, a to v kmenovou společnost, kde se vše harmonicky reguluje sítí vzájemných vazeb. Tedy nevěřím, že když spontánně tíhneme spíše k individualistické a konzumní společnosti, je to způsobeno tím, že jsme hluboce narušení a zmanipulovaní kapitalismem. Podle mě je to naopak, kapitalismus je pro nás velmi často atraktivnější, příjemnější, umožňuje nám lepší seberealizaci.

Podle uvedené definice je alternativou ke kapitalismu centrální plánování ekonomiky. To mi připadá jako velmi zhoubná možnost, zažila jsem ji na vlastní kůži v dusivém období reálného socialismu a viděla jsem, jak takové plánování ničí lidskou iniciativitu, tvořivost, chuť do života. Samozřejmě že problém tkví v tom, KDO jsou ti plánovači – neumím si představit, jak by se zrušení soukromého vlastnictví a centrální plánování dalo sladit a sloučit s demokratickým systémem. Tohle prostě směřuje to k lidské nesvobodě, což je zcela jistě špatně.

Nostalgie po kmenových časech

Ekologicky zaměření myslitelé ale většinou žádné centrální plánování nenavrhují, spíše vytvářejí vize menších komunit, kde se nevytrácejí osobní vazby a rozhodování se může dít třeba pomocí nehierarchických poradních kruhů. Celkem snadno realizovatelným příkladem může být družstevní vlastnictví, kde jsou pracovníci určité firmy zároveň jejími majiteli. Radikálnějším modelem pak jsou komunity, jejichž členové vlastní všechno kromě pár osobních věcí společně, získané prostředky se dávají po husitsku do „společné kádě“ a ambicí každého člena skupiny je co nejlépe přispívat celku. To se určitě realizovat dá a funguje to tak například v některých ekovesnicích, ale podle mě tenhle model není pro každého a nevěřím, že by se většina lidstva k takovému uspořádání věcí dokázala vrátit, aniž by nejdřív došlo k totálnímu civilizačnímu kolapsu, který by přežil jen zlomek populace.

Proč si nemyslím, že by to šlo? Jednak jsou lidé aspoň v naší kultuře už několik tisíc let nastavení na soukromničení a asi není možné toto nastavení hromadně „přeprogramovat“, a jednak a hlavně si dnes kmenová společenství silně idealizujeme.

Není pravda, že by pravěké a starověké kultury, případně kmenové kultury, které přežívají dodnes, měly vždy harmonický vztah k přírodě a že by šetřily její zdroje. Jak vidíme třeba z Harariho knihy Sapiens, lidské kmeny všude, kam přišly, vyhubily největší zvířata, některé oblasti odlesnily a změnily jejich klima, přírodu si přizpůsobovaly k svému obrazu bez nějakých ohledů na to, že omezí její diverzitu. Dál si myslím, že tyto kultury vždy byly a jsou hierarchické a opresivní vůči každému, kdo by se nějak odlišoval a vybočoval by z jejich norem. Například poradních kruhů se mohli účastnit jen bojovníci, kteří už prokázali určité zásluhy – třeba zabili nepřítele. Svádění krvavých bojů se sousedními kmeny je naprosto standardní záležitostí.

Také ty úzké vzájemné vazby nejsou žádná idylka, jak koneckonců vidíme i u nás: přečtěte si jakoukoli realistickou literaturu z českých vesnic a maloměst 19. století a hned uvidíte, jak opresivní takové prostředí bývá.

Zhoubná moc kapitálu a pokulhávající regulace

Na druhou stranu chápu, že soustřeďování moci v rukou hrstky nejbohatších jedinců a to, jak ji zneužívají, vyvolává v lidech zoufalství. Připadá mi, jako by si kapitál získával moc nad těmi, kdo ho vlastní, žil si automnomně a snažil sám sebe akumulovat, zvětšovat se bez ohledu na následky a souvislosti, jako živý organismus nebo ještě spíš jako nádorové bujení. Říkává se, že moc korumpuje – a vlastnictví kapitálu evidentně korumpuje taky.

Jenže co se stane, když se soukromý majetek a podnikání zakážou? Bude se muset zakázat i svobodný projev a všechny politické směry, které by chtěly vývoj zvrátit zpátky. Představa, že lidi lze seshora přinutit, aby se chovali „rozumně a správně”, je podle mě naprostý protimluv a musí to být vždy zákonitě odsouzeno ke zkáze. Protože ti, kdo si přisvojí patent na „rozumnost a správnost“, se touto svou mocí zákonitě dají zkorumpovat a ztratí se zpětná vazba, která by je korigovala.

Takže nám podle mě nezbývá nic jiného než ty regulace, jakkoli vím, co všechno je na nich špatně, jak je lidé mají tendence obcházet, zneužívat, nadávat na ně, vnímat je jako projev nesvobody… a jsem pro sociálně - a rozhodně i ekologicky - zaměřený kapitalismus.

Odpůrci regulací si zřejmě neuvědomují, že to není vůbec nic nového pod sluncem a že lidstvo vždy uplatňovalo spoustu "sebeusměrňování". Nezabíjíme se na potkání, dívky se nevdávají ve dvanácti letech a nemají třináct dětí (což je naše průměrná mateřská kapacita), jsme smíření s placením daní, běžně nepustošíme zeleň v parcích… takže by neměl být problém přidat pár dalších sebeusměrňujících zvyklostí, pokud budeme přesvědčeni o jejich užitečnosti, že?

Proto moc nechápu lidi, kteří jsou ze zásady proti provádění změn směrem k „zelenější“ ekonomice či společnosti s tím, že jde o novou totalitu a ohrožení svobody.

Nojo, ale v čem jsou tedy kořeny civilizační krize?

Pokud nás do naší současné situace nedovedl kapitalismus, tak co to tedy je?

Kořeny krize podle mě spočívají hlavně v lidském psychickém ustrojení a nastavení. Hlavně:

- S tím, jak se lidstvo silně rozmnožilo až přemnožilo, se sdružuje do příliš velkých populací, v rámci kterých probíhá rozhodování ve „vyšších patrech“ politiky a lobbování korporátů, a jedinec si pak připadá bezmocný. Antropologická pozorování ukazují, že my lidé jsme schopni udržovat vazby se zhruba 150-200 jedinci, které pokládáme za své známé, a v tak velké skupině si ještě udržujeme přehled a dokážeme se odpovědně rozhodovat. Tradiční vesnice mívaly nápadně často tuto velikost. Vrátit se k takovému modelu je možné jen zčásti.

- Biologické (nebo spíše prehistorické) nastavení člověka je na „urvi, co můžeš“, i když to nemusí znamenat sobectví jedinců, ale spíše zájem celé skupiny – to je z evolučního hlediska výhodnější. Jsme nastaveni na krátkodobou perspektivu (na to, co je teď a co bude dejme tomu za rok, nikoli na to, co bude za dvacet let) a na své nejbližší okolí (na odlišná, případně geograficky vzdálená etnika hledíme s nedůvěrou, ne-li s nepřátestvím).

- Naše mysl se zaměřuje hlavně na sledování a zlepšování vlastního postavení v tlupě – nejsme ochotní a schopní přemýšlet opravdu kriticky a v souvislostech, snad to ani nejde, protože své okolí vnímáme přes filtry dané naší genetikou a výchovou. A už vůbec nejsme ochotní měnit své chování.

- Když se podíváme na různé duchovní směry a náboženství, vidíme univerzální snahu vést lidi k moudrosti a umírněnosti nebo uměřenosti, k harmonii – a zároveň vidíme, že tyto tisícileté snahy k velkým zlepšením nevedou. Sice víme, že kdybychom se zbavili svého niterného posedlého nutkání mít stále víc, soutěžit s ostatními a podávat co nejvyšší výkony, mohli bychom v podstatě být šťastní hned, ale… ale ono je to v nás jako v koze.