O zhoubnosti spravedlivého rozhořčení
Překvapilo mě to. V knihách a kurzech na téma „jak komunikovat v lidských skupinách“ se o tomhle moc nemluví, protože se předpokládá, že zúčastněné osoby chtějí spolupracovat a jsou vzájemně kompatibilní a snášenlivé. Jenže to má háček. Jakmile se ve hře ocitne „spravedlivé“, „svaté“ či „morální“ rozhořčení, je s veškerou domluvou a spoluprácí konec.
Permakultura, lidé a já
Z mých úvah i praxe mi vždycky vycházelo, že využívání permakulturních metod a postupů pro lidské skupiny se týká hlavně toho, aby se všichni mohli realizovat podle svých zájmů a schopností, aby se podíleli na rozhodování a na společné vizi, misi a cílech, a konečně aby měli pro své působení ve skupině neutuchající motivaci. Přičemž mi bylo jasné, že sama nejsem žádný vůdcovský typ a propojování, zapojování, motivování a nadchávání lidí prostě není moje parketa.
Navíc dokonce ani nejsem týmový typ: když něco vymýšlím nebo vytvářím, daleko líp mi to jde, když to dělám sama, než když mi do toho někdo neustále zasahuje a kříží moje vznikající plány a představy, až z nich prakticky nic nezbyde a všechno pohltí (z mého pohledu) nudná šeď.
Proto jsem koncem roku 2020 s opravdovou úlevou přijala rozhodnutí rady našeho spolku, že mého předsedování už bylo dost – myslím, že ho bylo dost o mnoho dřív, jen se pořád neobjevovali žádní nástupci. Teď konečně ano, tak sláva! Měla jsem představu, že v radě spolku zůstanu, budu koordinovat všechno, co se týká vydávání, a budu do toho vkládat svoji kreativní energii.
Komunikace nenásilná a násilná
Jenže přišlo překvapení – střet, při kterém vyvřely negativní emoce – a co bych nikdy nečekala, i moje vlastní! Samotnou mě to zaskočilo, a když jsem si to všechno rozebírala, dobrou pomůcku jsem našla v metodě „nenásilné komunikace“ neboli podle psychologů podomácku „nenásilky“ (v originále Nonviolent Communication).
K téhle metodě jsem trochu přičichla na dvou dílnách – před lety na srazu evropských permakulturníků v Německu a loni na jednodenní dílně lektorky Heleny Kurzweilové, která je na toto téma odbornice (dílnu pořádala AMPI, Asociace místních potravinových iniciativ).
Nenásilná komunikace podle mě znamená vytvoření podmínek pro nějakou spolupráci a domluvu, pokud se mezi lidmi začne rýsovat konflikt. Je to způsob, jak uspokojit potřeby všech zúčastněných díky tomu, že se pochopí navzájem.
Dělá se to tak, že pojmenováváte své emoce (které ve vás jednání druhé strany vyvolává) a nikoho neobviňujete a neříkáte „ty jsi takový a makový“, ale pouze „když děláš to a to, cítím to a to“ - a další krok je, že si vzájemně řeknete, co od sebe potřebujete. (To jsem fakt hodně zjednodušila.)
Jenže k tomu všemu se nikdy nedostanete, pokud se obě strany nepřenesou přes výchozí stav „spravedlivého, svatého, morálního rozhořčení“ nad tím, co dělají ti druzí.
Nenápadné otázky etiky
Vlastně se nám to „seklo“ na otázkách etiky, čili na tom, co je slušné a morální chování a co ne.
O etice jsme se ovšem ve spolku už dřív bavili a vyšlo z toho, že vystačíme se třemi principy PK etiky: péče o Zemi, péče o lidi, spravedlivé podíly. Snadno přece poznáme, když se něco této etice vymkne.
Jenže se ukázalo, že tohle vůbec nestačí a že na otázku, co je ve shodě s permakulturní etikou a co s ní ve shodě není, panují velmi různé názory.
A to tak různé, že se hned na obou stranách objevily velmi negativní emoce a pocit, že to, co dělá ta druhá strana, je nepřijatelné. Model: „To snad není možné, aby...“ a posléze: „Přece neexistuje, aby...“.
Konkrétně:
„To snad není možné, když X neplní své úkoly, protože je podle všeho nedokáže zvládat, tak aby se to s ní vůbec věcně neprobralo, ale místo toho se na ni ostatní utrhovali, sráželi ji, ať řekne cokoli, nebo zas posupně mlčeli, ať jako sama pochopí, že je nemožná a měla by odejít! Vždyť to je šikana!“
„To snad není možné, že statutár pracuje pro firmu Y, která také vyvíjí permakulturní aktivity, a je za to dokonce placený! Tím se zpronevěřuje našemu spolku!“
„To snad není možné, že někdo nechápe, že spoluprací s Y nejlíp využíváme zdroje, které jsou k dispozici, tedy jejich peníze, a že permakultura přece má být o spolupráci a nikoli o soupeření!“
„Neexistuje, abychom s Y sebemíň spolupracovali, protože jsou nesympatičtí a jde jim jen o peníze. Neexistuje, abychom podpořili jejich aktivity propagací na našich sítích.“
„Neexistuje, aby permakulturní skupina takto ostrakizovala jinou skupinu, která jí přitom neubližuje. To je naprosto nepřijatelné, neetické a nepermakulturní. - A navíc neexistuje, aby se mi tak agresivním způsobem někdo montoval do mé práce a do toho, pro koho se rozhodnu pracovat.“
Je to patová situace, kdy se obě strany „zakopou“ ve svých pozicích.
Nenásilná komunikace o tom říká, že při vyjednávání si nikdy nesmíme brát na mušku morální profil druhé strany a podkládat jí nějaké své domněnky a analýzy jejího chování, protože ta se pak okamžitě zasekne. Je třeba vyjednávat tak, že si vzájemně projevíme co největší pochopení pro svá stanoviska a snažíme se z toho vydestilovat emoce, které tu situaci způsobily.
Pokud to ale nedokážeme a neuděláme ani tenhle první krok, „nenásilku“ prostě použít nelze. A tím méně lze ovšem použít jiné způsoby komunikace, kde spolu zúčastněné strany nejednají zdaleka tak v rukavičkách.
Nápadně mi to připomíná asi osm let starou historii, kdy nám ve spolku jeden náš kolega „ajťák“ prostě sebral doménu. Jeho pohled byl, že na webu spolku odvedl tolik práce, že na to má morální právo. Pohled tehdejší rady spolku byl, že se jedná o krádež. V této situaci naprosto nebyla nenásilná komunikace možná, a stejně tak ani jakékoli věcné a emocionálně neutrální vyjednávání.
Co jsem tím vším chtěla říct? Snad že by se faktor „spravedlivého morálního rozhořčení“ měl náležitě brát v úvahu a že bychom měli zbystřit, kdykoli se vynoří...
Eva Hauserová
Nebojme se mrtvých
Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
Eva Hauserová
Nerůst: jak by to šlo udělat?
Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?
Eva Hauserová
Vítejte v roce 2038
Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Eva Hauserová
Může za všechno kapitalismus?
Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?
Eva Hauserová
Dvě babičky na dovolené v Egyptě
Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.
Eva Hauserová
O indiánské spiritualitě
Kniha Opeřené slunce vás uvede do světa amerických prérijních indiánů, jejich spirituality a životního stylu, zcela neslučitelného s životním stylem „bílého muže“. Není to ale snadné čtení.
Eva Hauserová
Jak to chodí v tyrkysových firmách
Občas jsem slyšela někoho mluvit o tyrkysových firmách, ale měla jsem jen mlhavou představu, oč běží. Konečně jsem objevila knihu, která to důkladně objasňuje - Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe.
Eva Hauserová
Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce
Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.
Eva Hauserová
Zápisky infantilní babičky
Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Eva Hauserová
Půda očima permakultury
O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.
Eva Hauserová
Komunitní energetika může pomoci v krizi
Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Eva Hauserová
Co dělat proti konfliktům ve skupinách
V poslední době se objevuje trend nahrazovat tradiční hierarchické uspořádání lidských skupin společným rozhodováním na principu poradních kruhů, kde dostane hlas a je vyslyšen a respektován každý člen uskupení.
Eva Hauserová
Elektromobil do každé domácnosti!
Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.
Eva Hauserová
Temná ruská chapadla
Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...
Eva Hauserová
Z německého koncentráku do sovětského Ruska
Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.
Eva Hauserová
Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny
Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).
Eva Hauserová
Na nás si nepřijdou, máme svoji vlastní měnu!
Doplňkové měny – komplementární k těm oficiálním - mohou fungovat lokálně a pomáhat tak vyrovnávat otřesy ekonomiky. Patří mezi ně i kryptoměny, ale směna produktů může mít i mnoho jiných podob.
Eva Hauserová
Dubaj očima baťůžkářské turistky
Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce... pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.
Eva Hauserová
V Dubaji na EXPO 2020
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...
Eva Hauserová
Dokáží se lidé chovat nenásilně?
S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 380
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2104x
Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.