Putování po Malajsii v časech koronaviru I

Prvního března 2020 jsme se s mou permakulturní kolegyní Janou Kotoučkovou bezstarostně vydaly na třítýdenní putování po Malajsii. Jasně, věděly jsme, že v Číně a v Itálii řádí nějaký virus, ale moc nás to netrápilo.  

Navzdory mým sklonům k vymýšlení sci-fi scénářů se nám totiž zdálo, že situace se mění jen pomalu a v úplně nejhorším případě bychom snad někde mohly chvíli uvíznout v nějaké izolaci, což jsem pokryla tím, že jsem si s sebou vzala léky navíc asi na 10 dní a nějakou literární práci, na které bych případně mohla kutat. Dokonce jsem ani neměla počítač, jen mobil.

Čelisti pandemie – respektive preventivních opatření - sklaply až v samém závěru našeho pobytu, takže jsme při té smůle stejně měly neskutečnou kliku. Ale nebudu předbíhat.

Jak to, že my ekoložky letíme na dovolenou letadlem?

Jana pracuje celý život v ekologické poradně, nikdy neměla auto, jezdí hlavně stopem nebo na kole a vůbec žije hodně skromně, takže má pocit, že dokonce i s občasnými letenkami má pořád dobrou bilanci. To já ne, jelikož jsem salonní ekoložka, žiju poměrně mainstreamově a mám dost másla na hlavě, a lítání letadlem mě upřímně trápí. Jenomže cestování do exotických destinací je pro mě droga, které nedokážu odolat, pokud tu možnost vůbec mám. Hlavně mi jde o tropická moře, ta mě magicky přitahují. Naposledy jsem byla na Zanzibaru v lednu 2019 a teď už jsem trpěla silným absťákem. Nehledě na to, že upřímně věřím, že cestování pomáhá lidem z různých odlišných kultur, aby se vzájemně poznávali, chápali a zbavovali se xenofobie a nedůvěry k cizímu a neznámému – a opravdu nesmírně člověka vnitřně obohacuje a činí ho tolerantnějším a chápavějším. Navíc jsme se rozhodly pro „slow travelling“, pro pobyty na farmách nebo v malých penzionech typu „homestay“, abychom za ubytování platily rovnou místním lidem a nikoli nějakým korporacím a velkým hotelům. A konečně jsem si to se svým svědomím srovnala tak, že zaplatím stoprocentní pokutu na nějaký ekologický účel – tedy cenu letenky, což bylo 15 000 Kč, dám ještě jednou na něco bohulibého, a už jsem se i rozhodla, co to bude. Věnuju peníze na kastraci koček. Kočky totiž miluju, ale jsou to masožravci a jsou nesmírně plodné a jejich populaci je potřeba regulovat, a kastrace je humánní prostředek, díky kterému si pak lidé budou koček víc vážit, když jich nebude běhat po světě tolik.

Celý třítýdenní pobyt jsme tedy rozvrhly tak, že týden budeme dobrovolnicky pracovat přes síť www.workaway.info na jedné farmě, kromě toho navštívíme na dva dny ještě další farmu, kde si pobyt zaplatíme, a zbylé dny strávíme turistickým poznáváním měst Kuala Lumpur (kam stejně přiletíme) a Melaky (což je úchvatné staré městečko), a konečně si také užijeme moře na ostrově Tioman, kde se dá krásně šnorchlovat na korálových útesech (to je moje hobby a nemohla jsem si to nechat ujít). Vlastně jsme tak projely jen jižní část Malajsie a našich přesunů nebylo mnoho, ale přesto jsme poznaly několik velmi různých prostředí.

Dojmy z Malajsie ve zkratce

Pokud se někomu nechce číst celé dlouhé povídání o našich zážitcích, napíšu sem na úvod to nejdůležitější, nejpřekvapivější nebo nejvýraznější, na co jsme v Malajsii narazily.

- Auta a futuristická architektura. Týká se především hlavního města Kuala Lumpur, kde je dosti těžké naplánovat si pěší procházku na vzdálenost několika kilometrů, během níž byste obešli nějaké památky a zajímavosti. Vždycky totiž narazíte na neprostupné dálnice, kterými se řítí auta a skoro vůbec nejsou zařízené na to, aby je někdo překonával pěšky. Je proto potřeba počítat s taxíky, nebo ještě spíš se sítí Grab, což je asijská obdoba Uberu. (Nainstalování Grabu se nám ale moc nedařilo, přestože by to měla být dětská hračka… jenže to bych musela ovládat mobil o něco líp).

- Vcelku příjemné ceny. Ubytování i jídlo stojí asi tak polovinu až dvě třetiny toho co u nás, pokud se tedy držíte pokojů pro dva s vlastní koupelnou a jíte v lidových vyvařovnách. S pitností vody si nemusíte dělat hlavu, lahev na filtrování vody jsem s sebou vezla zcela zbytečně.

- Kuchyně složená z masitých a smažených jídel. Syrového ovoce a zeleniny seženete jen málo, domorodci si na svoji rýži nejraději nakombinují nějakou smaženou rybu, kuře a třeba jehněčí, od všeho trochu, s různými příchutěmi a zeleninovými příměsmi, a naprostá většina jídel dost silně pálí, chilli papričky prostě nesmějí chybět. Kdybyste mastná jídla chtěli zapíjet pivem, musíte se po něm pídit – většina země je muslimská a restaurace a obchody mají jen nealko nápoje. Pivo seženete nejspíš v čínských samoobsluhách a jídelnách, víno a tvrdé drinky nejsou běžně vůbec k dispozici.

- Příroda je úžasná (proto jsem taky Malajsii vybrala), má výjimečnou diverzitu a můžete obdivovat neuvěřitelnou mnohotvárnost rostlin, hmyzu, plazů a všeho možného – ale jak jsme viděly, poměrně velké plochy krajiny jsou pokryty plantážemi palmy olejné. Hodně to připomíná naše smrkové monokultury, protože v nich také skoro nic jiného neroste a nežije. Škoda.

- Všude je spousta mešit a hinduistických a čínských svatyní, občas i nějaký křesťanský kostel, a všechny modlitebny se zdají v pohodě koexistovat. Prostor osad ale výrazně okupují hlasy muezzinů, které se rozeznívají z reproduktorů několikrát denně, poprvé ještě hluboko před východem slunce. Většina žen chodí se zahalenou hlavou, ale určitě si nepřipadají utištěně, rejdí třeba na motorkách, hrají počítačové hry a vůbec provozují běžné činnosti, jaké nám civilizace přináší.

- Anglicky se jakžtakž domluvíte, ale často je dobré mluvit na „basic“ úrovni, aby vám místňáci rozuměli.

- Záchody jsou většinou bez papíru a někdy jen „dřepací“, i když většinou na veřejných toaletách najdete i „sedací“ variantu. Vždy jsou vybaveny sprškou, místní lidé prostě patří k „oplachovačům“ a nikoli k „utíračům“ jako my. Veřejných toalet je všude dost a jsou dobře označené.

- Hotely, restaurace, vlaky, autobusy a auta mají mimořádně silnou a výkonnou klimatizaci, takže zažíváte neustálé přechody z velkého horka venku do vymraženého chladu uvnitř a zase zpátky. To mi způsobovalo chrapot a rýmu, takže jsem na konci pobytu a po návratu vyvolávala podezření, že jsem nakažená koronavirem.

První krůčky v Malajsii

Letadlo z Prahy do Dubaje a pak další z Dubaje do Kualy Lumpur je poloprázdné, zřejmě kvůli virové hrozbě, ale mně to vůbec nedochází a říkám si, že lidé možná přestávají tolik létat a že je to dobře. (Svatá prostoto!)

Na letišti v Dubaji trávíme při přestupu tři hodiny, dobrou hodinu musíme věnovat přesunu mezi místem příletu a místem odletu. Procházíme nekonečnými chodbami, jedeme podzemním vláčkem, až jsme konečně u svého gatu a můžeme se kochat různými obchůdky a restauracemi. Jana v jedné z nich zapomíná modrou nepromokavou bundu.

Podle rady z mého průvodce Rough Guide si z letiště bereme taxíka, protože je stejně drahý jako vláček a doveze nás až na místo.

Náš hotýlek leží v dosahu centra, i když centrum Kualy Lumpur je hodně roztahané a my tedy jsme někde mezi indickou čtvrtí (Little India) a parkem s vyhlídkovou věží Menara Tower. Naše dočasné bydliště je přímo v epicentru lidových jídelen, turisty tu člověk nevidí. Je to tu trošku omšelé, ale stačí nám to. Venku je hrozné horko, pokoj má klimatizaci a na chodbě automat s chlazenou a horkou vodou (podobné mají ve většině hotelů.) Hned po příjezdu Jana zahlédne na chodníku švába, ale když jí řeknu, že švábi neštípou, uklidní se.

Naspáváme probdělou noc a snažíme se srovnat časový posun.

Dojmy z Kuala Lumpur

Na první prohlídku Kuala Lumpur máme jeden a půl dne, pak se přesuneme na farmu, kde budeme týden dobrovolničit.

Míříme pěšky k centru, tedy k té části centra, kde je stará mešita Masjid Jamek. Naplno nám dochází, jaké tu v ulicích panuje vedro a žár. Futuristická architektura se spoustou rozestavěných domů prozrazuje ekonomický vzestup země a trochu mě stísňuje – kde jsou útulné koutky, pěší zóny, nějaká zeleň? Právě takovou oázu klidu a míru nacházíme uvnitř mešity, kam smíme vstoupit poté, co si navlečeme hábity s kápěmi přes hlavu. „Stará“ mešita znamená, že byla postavená asi před sto lety, nic staršího tu nemají, protože celé město vzniklo teprve v 19. století. V areálu jsou vzdušné a stinné prostory se sloupovím, určené k odpočinku a rozjímání věřících, a poměrně velká zahrada s kašnami a s bývalým hřbitovem, ze kterého se zachovalo už jen pár omšelých náhrobků. Na stromech pozorujeme epifytické kapradiny, bromélie a orchideje a jsme jimi nadšené. Tropická příroda tu bují, kdekoli k tomu dostane jen trochu příležitost.

Musím říct, že v hábitu se zahalenou hlavou je ještě větší vedro než v evropských šatech, ale místním ženám to zřejmě nepřijde a (na rozdíl od nás) nevypadají upoceně.

Projdeme čínskou historickou čtvrtí (China Town) a zamíříme přes řeku do textilního muzea, které nás přitahuje, protože jsme obě vysazené na hadříky. Najdeme tu detailní představení technik malajské voskové batiky, výšivek, výroby různých šperků, a spousty a spousty různých etno kostýmů. V klimatizovaném bufetu muzea si dáme k obědu houbovou polévku a já ještě kafíčko a brownie (Jana jí na rozdíl ode mě zdravě, tak si kafíčka a dezerty nedává) a osvěženy pokračujeme dál, na tržiště zvané Central Market. To je ohromné a mezi nesčetnými stánky jsou některé naprosto úchvatné, s produkty místních uměleckých řemesel, jako je batikovaný textil, ozdobné lampy, předměty vyřezávané ze dřeva a podobně. Strávíme tu spoustu času a obě si koupíme po batikovaných dlouhých šatech a po lahvičce parfému.

Z tržiště pokračujeme do čtvrti, kde má být značná koncentrace hinduistických a čínských chrámů, a opravdu dva najdeme. Čínský chrám Kuan Ti Temple je zavřený, ale fotíme si před ním svatebčany, a hinduistický Sri Maha Mariamann Temple je dokonce otevřený a v provozu, lidé tu provádějí obřady s vonnými tyčinkami a zpěvem, všechno zdobí živě barevné sochy božstev a girlandy květin, ale chrám je těsně obklíčený vysokými betonovými budovami, neponechávajícími ani centimetr odstupu. Přesto se tu člověk ocitne v úplně jiném světě a je to fascinující.

V podvečer jsme se ještě rozhodly podívat do oblasti zeleně a muzeí zvané Lake Gardens a naivně jsme tam zamířily pěšky, protože se to na mapě zdálo blízko. Bohužel jsme dost dlouho bloudily v betonové džungli nadjezdů, podjezdů a dálnic, až jsme došly k budově starého nádraží (Old Railway Station), která četnými věžičkami připomíná mešitu, ale postavili ji Angličané a dnes slouží jako hotel a sídlo nějakých kanceláří. Jak se ale dostat od starého nádraží do parku? Dálnici snad jde podejít, ale nepřišly jsme na to, kudy. Pokračovaly jsme podél ní až k nové a obrovské mešitě Masjid Negara, kde jsme konečně objevily podchod.

Mešitu jsme si pochopitelně chtěly prohlédnout, ale nedošlo nám, že do ní pronikáme zadním vchodem – bez hábitů! Procházely jsme její moderně řešené vnitřní prostory – ouvej, bez pokrytí hlavy a Jana dokonce s odhalenými lýtky, až nás najednou zastavila výhrůžně se tvářící miniaturní babička s vysílačkou a někam nás přísně odváděla. Chvíli nám trvalo, než nám došlo, čím jsme se prohřešily. K babičce přibyl ještě stejně malý, velmi zachmuřeně se tvářící pán, který se rozkřikl: „You must respect our religion!“ Jako bychom projevovaly neúctu islámu naschvál. Konečně nás dovedli k hlavnímu vchodu, kde se půjčovaly hábity. Jana si hábit odmítla navléct, areál mešity prostě opustila, ale já jsem si musela hábit i kápi obléct a projít ještě jednou mešitou zpátky, protože jsem před vchodem nechala boty (Jana si je nesla v tašce). Jakmile mě babička uviděla zahalenou, rozzářila se a byla na mě jako med – sklidila jsem velkou pochvalu! Ale taky jsem už upalovala z mešity pryč a s velkou úlevou jsem hábit odložila, protože mi v něm bylo obrovské horko.

Konečně jsme dorazily k parku, ale to už se stmívalo. Vrátily jsme se domů do hotelu taxíkem, protože bloudit znovu betonovou džunglí a ještě potmě se nám nechtělo – tedy hlavně mně.

Večer se strhl ohromný slejvák s bouřkou, což se během našeho pobytu opakovalo skoro každý den.

Druhý den jsme se rozhodly začít návštěvou rozhledny Menara Tower, kterou jsme podle mapy měly z našeho hotýlku, co by kamenem dohodil. Navíc ji měla obklopovat přírodní rezervace - „Forest Reserve“, což nás pochopitelně lákalo. Má představa parčíku připomínajícího Petřín se ale rychle rozplynula – asi půl hodiny jsme stále šly po okraji dálnice, kde jsme za plotem viděly zeleň rezervace, ale nemohly jsme se tam dostat. (Ukázalo se, že ze čtyř vchodů jsou tři zavřené a otevřený je jen ten nejblíž k rozhledně).

Janu přitahují všechny postranní cestičky a zadní vchody, a tak jsme pronikly na prašná neupravená parkoviště za honosnými hotely, přelezly nějaký polámaný plot, dobývaly jsme se do nějaké čističky vody, až jsme se konečně dostaly na cestu vedoucí k rozhledně. V jednom z hotelů nám prodali lístky a jako bonus nás dovezli k rozhledně autem – byl to ještě pořádný kus cesty.

Věž Menara Tower měří přes 400 m a my jsme navštívily jen nižší plošinu - „observation level“, protože byla nejlevnější, a úplně to stačilo – z té výšky jsem měla trochu fobii. Zdánlivě blízko proti nám jsme viděly dvě špičky mrakodrapů Petronas Towers, což je ikona a vizuální symbol tohoto města.

Zajímavé bylo, že před vstupem na rozhlednu nám nekontrolovali batůžky, ale zamířili nám na čelo teploměrem se světýlkem a změřili nám teplotu. Opatření proti koronaviru.

Cestou od rozhledny jsme našly bránu do lesní rezervace. Ukázalo se, že je to spíš botanická zahrada připomínající trochu džungli, kde mají hezký chodníček ve větvích stromů. Tady na nás číhaly opičky (asi makakové) a zřejmě něco chtěly. Vytáhla jsem oříšky a ony jevily obrovský zájem, ale dozorce zakročil a krmení mi zakázal.

Jako poslední místo, které jsme ještě v Kuala Lumpur navštívily, jsme si vybraly motýlí park (Butterfly Park), opět v oblasti Lake Gardens. Je to úžasný zážitek entomologický i zahradnický, protože jde o dosti rozsáhlou, romanticky působící zahradu se spoustou květin, stromů, jezírek a umělých stavbiček z betonu, často napodobujícího dřevo. Všechno je nad vašimi hlavami překryto síťovinou, ale prostor je tak obrovský, že vám ani nepřijde, že jste ve voliéře. K zahradě ještě patří několik místností muzea, kde kromě vypreparovaného hmyzu mají v teráriích i živé potvůrky typu různých brouků, pavouků, štírů a podobně.

Pak jsme si vzaly bágly a zamířily na naši farmu jménem Tirtah Quddus, ležící asi 50 km severně od Kuala Lumpur v obci Janda Baik.

Album fotek z této části cesty: https://www.facebook.com/photo.php?fbid=10222694557660510&set=pcb.10222694576860990&type=3&theater