Eutanazie je přirozené civilizační právo

Doufám, že už brzy bude v ČR uzákoněna eutanazie. Hned by se mi žilo lehčeji, kdybych věděla, že tuhle možnost budu v případě potřeby mít.  

Cítím potřebu se vložit do téhle debaty hlavně proto, že se nemohu vyrovnat s tím, proč odpůrci eutanazie tuhle možnost pořád blokují. Jim samotným přece nikdo eutanazii nevnucuje, ani je nenutí ji vykonávat!

Jde jenom o možnost volby, svobodu za určitých pro nás už nesnesitelných okolností takhle jednat, a o tu jsme my, zájemci o možnost eutanazie, jejími odpůrci svévolně připravováni.

Říkají v podstatě to, že až budu v závěru života bezmocně živořit a uboze vegetovat, mám dostat pořádnou paliativní péči a mám kolem sebe mít své blízké, a díky tomu si umírání užiju. Jenomže já jsem si dost jistá, že to takhle nemám, že v situaci, kdy na tom budu hodně bídně, budu chtít zalézt do nějakého temného kouta a samoty a nebudu vůbec toužit po tom, aby mě někdo držel za ruku (jsem studený čumák a introvert a styky s lidmi mě vyčerpávají, takže děkuju pěkně – fakt ne), a že jakmile budu moct od budoucnosti čekat jen další živoření a postupné odumírání, budu tuto ponižující situaci raději chtít skončit. Při této představě mám pocit úlevy.

Kromě toho jsem k možnostem paliativní péče dost skeptická. Když jsem měla maligní lymfom, v tom nejhorším bodě, než začaly zabírat chemoterapie, jsem měla nejen bolesti, na které běžné léky neúčinkovaly, ale třeba taky potíže s dechem. Nerozumím tomu, jak by mohla „paliativní péče“ pomáhat dusícím se pacientům.

Všichni nevyznáváme křesťanské hodnoty

Asi se moc nemýlím, když řeknu, že v naprosté většině jsou odpůrci eutanazie motivováni svou křesťanskou vírou, podle které je lidský život posvátný a nemáme právo na něj sahat. Teď bych mohla křesťanům začít vyčítat krvavá křižácká tažení a upalování čarodějnic, ale to ponechám stranou, dnes už snad podobné věci nedělají. Jejich postoj k eutanazii je v podstatě stejný jako k sebevraždě – člověk má raději na tomto světě trpět, než aby z něj na základě vlastního rozhodnutí unikal, protože má všechno rozhodování ponechat na bohu. - Jenomže já jako ateistka chci o svém životě rozhodovat sama. Ať si to křesťané dělají po svém, a ať nás ateisty nechají, ať si to také děláme podle svého.

Na druhé straně chápu lékaře, že se jim do toho nechce. Už třikrát jsem šla na eutanazii se svými dožívajícími, trpícími kočkami, a vždycky to pro mě bylo strašné, přestože jsem si byla jistá, že dělám dobrou a milosrdnou věc. (Nemluvě o tom, že jsem také několikrát musela dorazit ulovená zraněná zvířátka, nejčastěji myšky cukající se na podlaze v našem bytě, na které jsem jednoduše dupla.) Osobně nevidím mezi lidmi a zvířaty žádný velký rozdíl, přechody mezi lidmi a zvířaty v inteligenci a dalších vlastnostech jsou plynulé a v něčem jsou takové kočky zase daleko šikovnější a výkonnější než my lidé. Říká se, že my lidé si na rozdíl od zvířat uvědomujeme svoji smrtelnost – nevím, ale když náš kocour Černobog alias Hustouš umíral na selhání ledvin, bylo znát, že už si opravdu přeje jen být zalezlý v temném koutě a čekat na konec, a naše léčebné zásahy odmítal daleko vehementněji, než když jsme mu předtím kupříkladu čistili zhnisané rány z šarvátek… prostě tušil svůj konec, rezignovaně ho přijímal a nepřál si své dožívání uměle prodlužovat.

Prostor pro změnu názoru

Četla jsem, že mnoho přesvědčených příznivců eutanazie nakonec v situaci, kdy opravdu beznadějně dožívají, po této možnosti nesáhne. Jako pacientka jsem si ověřila, že když jste „uvnitř dění“, tedy sami trpíte chorobou, která ostatní zdravé lidi děsí, jste do toho natolik ponoření a zároveň jakoby otupělí, že vám to připadá míň hrozné než pozorovatelům zvenčí. Také moje maminka, pozitivistická vědkyně, mi mnohokrát opakovala, že si rozhodně přeje eutanazii a nechce se ocitnout v situaci, kdy by byla závislá na péči okolí. Taková vyhlídka ji upřímně děsila. Jenomže když se pak propadla do stařecké demence a dnes je opravdu úplně závislá na svých ošetřovatelkách, vůbec jí to nepřijde – neuvědomuje si to, aspoň se netváří nijak zoufale, zřejmě se soustřeďuje na drobné radosti, jako je jídlo, a ono „vegetování“, kterého se tak hrozila, přijímá jako samozřejmost.

Jenomže tenhle obrat nenastane u všech lidí a já si stejně přeju, abych o svém úplném konci mohla rozhodovat sama.

Jak na to?

Taky mě přirozeně napadá, jestli bych se o vlastní eutanazii nemohla postarat sama. Jenomže sebevraždy pomocí prášků mají podle statistik nízkou účinnost, stejně jako podřezání žil – asi 10 %. Naopak 90 % je to u zastřelení. To zní dobře, jenomže jak jsem se koukala na internetu, pořídit si zbrojní pas je možná srovnatelně náročné s pořízením řidičáku, plus musíte pravidelně podstupovat přezkoušení – což by člověk při chátrající fyzické kondici asi nezvládl. Stejně tak třeba oběšení nebo skok pod metro vyžadují přece jen ještě dost fyzických sil, a když si u oběšení nezlomíte vaz, můžete se pár nekonečných trýznivých minut dusit – hu!!! To ne!

Takže prosím všechny, kdo o tom rozhodují: pokud nechcete lidi dohánět k tak zoufalým úvahám jako jsou ty, které jsem tady právě uvedla, dovolte nám prosím rozhodovat o vlastním životě v podmínkách, kdy už stejně nebude za nic stát!