S rituálem nebo bez něj?
Co se týče velikonočního pondělí, k rituálu vyšlehávání pomlázkou mám vztah rozporuplný, a tak jsem byla docela ráda, že už mnoho let k nám žádní koledníci nepřišli. Letos už ale dorostli moji vnoučci (necelé čtyři a necelé dva roky), a tak jim rodiče a jejich přátelé s dalšími dětmi uspořádali veselé dopolední obcházení po koledě. Na programu odříkávání „hody hody doprovody“, mávání pomlázkami a čokoládové odměny, koledovali kluci i holky. Docela hezké, původní rituál byl ovšem značně transformovaný a pochybuju, že děti odříkávající „slepička vám snese jiný“ si dokáží živě představit dvorek s kvokajícími slepicemi a vybírání vajíček ze slámy...
V posledních týdnech jsem ve svém životě opakovaně narážela na rituály typu pohřeb a svatba. A s tím i na otázky, jestli tyhle rituály (ke kterým by patřily taky křtiny nebo vítání občánků či něco podobného) vůbec udržovat při životě. Z různých debat vidím, že lidé se v zásadě dělí na jejich konzervativní přívržence a skeptické až cynické odpůrce, ale pro mě je pravda někde uprostřed. Myslím si totiž, že rituály v zásadě potřebujeme, ale přitom je docela těžké najít podobu, která by nám vyhovovala.
Zastavení a kontemplace
Celá ta série začala, když počátkem února zemřel můj těžce retardovaný bratr. Obřady jsem řešila s Domovem Maxov v Jizerkách, kde dlouhá léta žil, a zpanikařeně jsem odmítla církevní pohřeb v kostele - nejsem si jistá, co to obnáší, ale obávala jsem se, že jako naprostá ateistka nebudu vůbec vědět, která bije. Tak mě čekalo jen malé rozloučení v kapli domova Maxov, které také mělo církevní charakter - tedy zádušní mše s farářem, ministrantem, zpíváním, rituálním zpěvavým latinským promlouváním, dokonce s hostiemi na konci… naštěstí to na člověka nevznášelo žádné zvláštní nároky, opakovaně se vstávalo a zase sedalo, ale to jsem se vždycky chytla podle ostatních. Rituál sám byl velmi laskavý a útěšný, navozoval představu, že dušička postiženého člověka se zařazuje mezi ostatní duše na věčnosti, která je spravedlivě rovnostářská… a můj bratr jistě nemohl mít žádné hříchy, protože něco takového bylo nad jeho chápání.
Urnu jsem pak vezla zcela nerituálně v kufru auta z jabloneckého krematoria a pořád ještě ji mám doma a čeká na uložení do hrobky. V naší rodině si ještě uděláme malý rituál ukládání urny do hrobu, ale ten jistě nebude stylový. Postojíme kolem, dáme na žulovou desku náhrobku nějaké květiny… a to bude všechno. Jak jsem zjistila, ostatní příbuzní od ukádání uren do hrobky postupně upouštějí a dávají potomkům instrukce, že si přejí svůj popel rozptýlit, „aby neměli starosti s udržováním hrobu“. Já si starosti nedělám, ale v údržbě hrobu jistě zůstáváme hodně pozadu.
Dva pohřby a jedna svatba
Díky tomu, že na bratrovu zádušní mši chtěl původně jet můj starší syn, jsem se dověděla ve velmi časném stádiu, že zakládá rodinu: měla jsem totiž virózu s chrapotem a kašlem a on si účast rozmyslel, aby nenakazil svoji těhotnou přítelkyni. Krátce nato následovala jejich svatba v podobě minimalistického rituálu – jen v pěti lidech, se svědky a s oddávajícím, ale podle fotek v krásném prostředí a s romantickými šaty nevěsty a kyticí… a dohodli jsme se, že to všechno oslavíme u nás na zahrádce nějakou garden party, až bude hezky. Tím pádem jsem byla připravena o ten zážitek, že bych coby matka vedla nějakého syna „k oltáři“ čili k oddávajícímu úředníkovi (ten mladší se ženit nehodlá a má už spokojenou rodinku se dvěma dětmi). Ale vlastně mi to nevadí, protože pokud jsem nějaké svatby zažila, včetně své vlastní před dávnými lety, působilo to na mě rozpačitě. Vdávala jsem se na samém konci sedmdesátých let a ten obřad byl takový… no typicky sedmdesátkový. Úřední proslov s frázemi, nucený humor, nuceně pozvaní hosté, mírná pachuť trapárny, snad proto, že jsem sama nevěřila, že by to znamenalo tak „velký životní krok“. Nemělo a nemohlo to mít styl.
Je fakt, že církevní rituály ten styl mají, a to díky duchovnímu rozměru, který tomu všemu vlastně teprve dává opravdový smysl. Jistě by se to dalo nahradit jinou spiritualitou, přírodní nebo novopohanskou, a někdo to už určitě dělá, ale pro mě by to znamenalo velké a složité vymýšlení a hledání, jak na to (tím spíš, že by nešlo jenom o mě, ale o další účastníky, kteří asi mají docela jiné představy).
Pár týdnů po smrti mého bratra následoval znovu pohřeb a tentokrát zcela klasicky uspořádaná a provedená kremace – šlo o mou tetu, sestru mého otce. Tenhle obřad určitě splnil funkci rozloučení, ale taky jsem si připomněla možné důvody, proč někteří lidé kremaci nedělají. Nemusí to mít nic společného s neochotou platit něco navíc. Ale obřady jdou jeden za druhým jak na běžícím pásu, prostory i celé uspořádání jsou dost neosobní, i když si můžete vybrat výzdobu, hudbu a program, a proslovy ceremoniářů přece jen nejsou takové, jako kdyby na zemřelé vzpomínal někdo, kdo je osobně znal, i když mají všechno detailně napsané na papíře. Celá ta krematorijní kultura mi úplně nesedí, i když mám asi míň výhrad než ke kultuře typických svateb.
Ještě tu máme rituál typu křtu nebo vítání občánků – v praxi se ukázalo, že rodina mého syna Jakuba to spontánně řeší velkými oslavami prvních narozenin, což je věk, kdy už se dítětem můžete „pochlubit“ širokému okolí. Možná to ale sami za žádný rituál nepokládají...
Každopádně si myslím, že úplně bez rituálů člověku v životě něco chybí. Do své závěti jsem napsala, že až umřu, přála bych si pro sebe nějaký vzpomínkový mejdan, třeba typu posezení pro pozůstalé na zahrádce, nebo v hospodě. Zpopelnění osobně nechci, protože spalování mi přijde neekologické, takže z možností, které se naskýtají, bych zvolila věnovat tělo na studijní a pitevní účely třeba pro studenty. I když chápu, že tuhle variantu si nemohou volit všichni lidé, to by byl těl ke cvičnému pitvání velký nadbytek…
Eva Hauserová
Nebojme se mrtvých
Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
Eva Hauserová
Nerůst: jak by to šlo udělat?
Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?
Eva Hauserová
Vítejte v roce 2038
Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Eva Hauserová
Může za všechno kapitalismus?
Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?
Eva Hauserová
Dvě babičky na dovolené v Egyptě
Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.
Eva Hauserová
O indiánské spiritualitě
Kniha Opeřené slunce vás uvede do světa amerických prérijních indiánů, jejich spirituality a životního stylu, zcela neslučitelného s životním stylem „bílého muže“. Není to ale snadné čtení.
Eva Hauserová
Jak to chodí v tyrkysových firmách
Občas jsem slyšela někoho mluvit o tyrkysových firmách, ale měla jsem jen mlhavou představu, oč běží. Konečně jsem objevila knihu, která to důkladně objasňuje - Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe.
Eva Hauserová
Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce
Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.
Eva Hauserová
Zápisky infantilní babičky
Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Eva Hauserová
Půda očima permakultury
O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.
Eva Hauserová
Komunitní energetika může pomoci v krizi
Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Eva Hauserová
Co dělat proti konfliktům ve skupinách
V poslední době se objevuje trend nahrazovat tradiční hierarchické uspořádání lidských skupin společným rozhodováním na principu poradních kruhů, kde dostane hlas a je vyslyšen a respektován každý člen uskupení.
Eva Hauserová
Elektromobil do každé domácnosti!
Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.
Eva Hauserová
Temná ruská chapadla
Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...
Eva Hauserová
Z německého koncentráku do sovětského Ruska
Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.
Eva Hauserová
Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny
Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).
Eva Hauserová
Na nás si nepřijdou, máme svoji vlastní měnu!
Doplňkové měny – komplementární k těm oficiálním - mohou fungovat lokálně a pomáhat tak vyrovnávat otřesy ekonomiky. Patří mezi ně i kryptoměny, ale směna produktů může mít i mnoho jiných podob.
Eva Hauserová
Dubaj očima baťůžkářské turistky
Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce... pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.
Eva Hauserová
V Dubaji na EXPO 2020
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...
Eva Hauserová
Dokáží se lidé chovat nenásilně?
S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 380
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2104x
Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.