Varkala - pláž a bohatý program pro turisty
Do Varkaly jsem vlakem dorazila až za tmy, a když sem se bezradně rozhlížela po setmělém nástupišti, hned mě k mé radosti oslovil autorikša s nabídkou, že mě za 150 rupií doveze do mého hotelu. Chtěl po mně ovšem, abych se nenamáhala jít až k budově nádraží a abych seskočila asi metr hluboko do kolejiště a zkrátila si tak cestu k rikše, což jsem nakonec udělala, ale aspoň bez báglu – ten mi donesl sám. Ubytko jsem si tentokrát zase našla na internetu, bylo levné a opravdu krásné: Ashiyana – Cliff and Beach Resort, rozlehlá vila se stylovým patiem jen kousek od pláže a od tibetského tržiště, což je takové srdce letoviska a jsou tu nejen nejrůznější stánky a obchody, ale i velice dobré restaurace. Penzion vede velice milá Francouzka, všechno je tu ohromně vkusné a jako na jediném místě v celé Indii jsem tu dokonce našla nádoby na recyklaci plastu a bioodpadu!
První procházka
Ráno jsem se vydala podél pobřeží ze severního útesu, kde jsem bydlela, směrem k jižnímu útesu, kde je taky část letoviska. Skončila jsem ale v půlce cesty na pláži Papanasam, kam chodí místní hinduisté a má pro ně rituální a duchovní význam. Celé rodiny tu táboří na pláži, postávají u moře a pozorují vlny, do toho se ještě po ránu vracejí rybáři a vytahují z lodí své úlovky, a veškeré dění můžete sledovat z terasy některé restaurace umístěné pod útesem – pláže ve Varkale mají totiž malebnou a dramatickou polohu pod vysokými narudlými útesy, po kterých vedou nahoru jen několikery příkré schody. Nahoře na útesech teprve leží celé letovisko s pobřežní promenádou.
V jednom místě jsem pod útesem zahlédla velkou skupinu místňáků, jak se utírají – zřejmě po rituální ranní koupeli, kterou ze sebe smyli hříchy. Také prý v těchto místech sypou do moře popel svých zemřelých.
Proti Goa působí jednotlivé hotely, penziony a ajurvédská sanatoria bohatěji, dokonce luxusně. Zahrady jsou obehnané zídkami a roste v nich plno banánovníků, palem a kvetoucích keřů, vládne tu lázeňská atmosféra. Kromě ajurvédské léčby (nejčastější varianta), se na každém kroku nabízejí kurzy jógy (druhá nejčastější možnost), surfování, vaření nebo zhotovování šperků. Po večerech můžete chodit na představení tance, živé hudby a podobně.
Připadalo mi, že oproti Goa je tady znatelně míň ruských turistů a o to víc Australanů a Západoevropanů. Například jsem se trochu skamarádila s Australankou Christinou, která se vypravila se do Varkaly už podruhé a hodlala si tu každý den dopřávat jógu, ajurvédské masáže, a k tomu nějakou tu kosmetiku, procházky a relax na pláži.
Na sloní farmě
Opět jsem zkusila plavání v moři, ale vlny byly zase příliš silné a házely si s člověkem, jak chtěly, tak jsem to brzy vzdala (pořád ještě jsem měla modřiny a otok z Candolimu). Když jsem si dala v restauraci kafíčko (málokde dělají opravdu dobré, indickým hobby je spíš čaj), uvědomila jsem si, že mléko má tady v Indii vždycky škraloup, což si pamatuju z dětství a mezitím jsem zapomněla, že se něco takového na mléku po svaření dělá. (Kdo neví - škraloup jsou vlastně mléčné bílkoviny a jelikož naše mléko je průmyslově homogenizované, ty částečky se v něm rozptýlí a už nikdy škraloup neudělají.)
Ajurvédské léčení mě nelákalo a s jógou mi bylo tak nějak trapné začínat úplně od podlahy zrovna tady, a tak jsem pokračovala v procházkách. Došla jsem oklikou po silnici k chrámu Janardhana Swamy Temple a zjistila jsem, že je vlastně v těsné blízkosti pláže Papanasam, kam chodí místní hinduisté konat obřady a kde jsem byla už první ráno. Posadila jsem se do jiné vyvýšené restaurace, dala si osvěžující nápoj z okurky, máty a zázvoru a sledovala dění na pláži. Někteří lidé přistoupili ke vzdouvající se vodní hladině s rukama sepjatýma nahoře na hlavě, obrátili se zády, pak do vody něco vrhli a pak se obrátili k moři tváří a uklonili se. Myslím, že to byly nejspíš nějaké obětiny získané v chrámu, snad květiny. Ale kdyby to byl ten popel zemřelých, bylo by to krásné a dojemné, ty velké zčeřené vlny jako by připomínaly plynutí času a věčný koloběh přírody.
Z pláže jsem pak už známou cestou vystoupala nahoru na útes, kde je stanoviště autorikšů, a rozhodla jsem se hned podniknout výlet na sloní farmu. Zdejší cestovní kanceláře totiž sice inzerují výlety na sloní farmy, ale když jsem se na to ptala, bylo mi řečeno, že stačí požádat taxikáře a ten mě tam za půl hodinky doveze. Jeden z čekajících autorikšů na to byl podle všeho specializovaný, naložil mě, během cesty mi zastavil u stánku s levnými banány a poradil, abych jich pro slony koupila dvě kila (což by mě samotnou nenapadlo). Projíždka barvitým keralským venkovem stála sama o sobě za to, a tak mi ani nevadilo, že návštěva na sloní farmě byla krátká. Měli tam šest kusů a nabízeli mi projížďku na hřbetě slona, což jsem odmítla – nějak mě to nelákalo – a ukázali mi, jak vybraného krotkého slona nakrmit. Dávala jsem mu banány přímo na obrovský jazyk, takže mě trochu oslintal, nebo do chobotu, kterým si je sám podal do tlamy – teplý dech, funění z chobotu a dotek jeho drsné kůže a klu, to byl fakt zážitek. Jeden z pracovníků farmy mě se slonem ochotně nafotil, a pak jsem si ještě fotila ostatní slony a jak jednoho oplachují hadicí. Škoda, že jsem se nemohla vůbec na nic zeptat, personál vůbec nemluví anglicky. Zajímalo by mě třeba, jestli ten „můj“ krotký slon byl starý pán nebo slonice, nebo jestli tu sloni nějak pracují a co dělají.
Po dvou dnech nadešel čas k přesunu do hlavního města Keraly Trivandra. Australanka Christine se trochu překvapeně ptala, co propána hodlám dělat tři dny v Trivandru, a na místě jsem pak skutečně zjistila, že to byl ode mě dost výstřední nápad a že jsem v tomto třímilionovém měěstě byla možná jediná turistka. Ale tím to bylo zajímavější!
Víc fotek z této části cesty je tady: https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10215525019266531.1073741840.1470797561&type=3&uploaded=5
Eva Hauserová
Nebojme se mrtvých
Jak se lidé loučí se svými zemřelými blízkými? Způsoby, jakými to děláme – nebo neděláme – právě my v naší kultuře, nemusí vůbec být samozřejmé. Podrobněji se o tom dočteme v knize americké „mileniální Morticie“ Caitlin Doughtyové
Eva Hauserová
Nerůst: jak by to šlo udělat?
Neustálý hospodářský růst nás žene do slepé uličky a do vyčerpávání planetárních zdrojů, přesto pořád nějak neumíme uvažovat jinak. Jak by mohla v praxi vypadat radikální proměna k nerůstu?
Eva Hauserová
Vítejte v roce 2038
Chcete-li se ponořit do nočních můr týkajících se poměrně brzké budoucnosti a potvrdit si své nejhorší obavy z toho, kam spěje EU, přečtěte si právě vyšlou knížku Deník 3038.
Eva Hauserová
Může za všechno kapitalismus?
Vývoj naší civilizace vyvolává obavy: takhle to přece nemůže pokračovat dál! Mezi ekologicky smýšlejícími lidmi se objevuje názor, že za veškerý neblahý vývoj může kapitalismus. Opravdu?
Eva Hauserová
Dvě babičky na dovolené v Egyptě
Už delší dobu jsem opravdu silně toužila jet někam šnorchlovat a kochat se pozorováním podmořského života. K tomu jsou nejlepší korálové útesy, a ty máme relativně nejblíž v Egyptě.
Eva Hauserová
O indiánské spiritualitě
Kniha Opeřené slunce vás uvede do světa amerických prérijních indiánů, jejich spirituality a životního stylu, zcela neslučitelného s životním stylem „bílého muže“. Není to ale snadné čtení.
Eva Hauserová
Jak to chodí v tyrkysových firmách
Občas jsem slyšela někoho mluvit o tyrkysových firmách, ale měla jsem jen mlhavou představu, oč běží. Konečně jsem objevila knihu, která to důkladně objasňuje - Budoucnost organizací od Frederica Lalouxe.
Eva Hauserová
Rozinky i hořké pilulky z oblasti evoluce
Přiznávám, že název knihy obsahující slovo „vymírání“ mě spíš odstrašoval, možná i proto se mi tahle publikace, vydaná už před čtyřmi lety, dostala do rukou až teď. Ale spíš než depresivní byla nad očekávání zajímavá.
Eva Hauserová
Zápisky infantilní babičky
Se svými vnoučátky ve věku osmi, šesti a čtyř let si v současnosti báječně vyhraju. Je to ten nejlepší věk, pravý věk hravosti! A tím myslím i svých osmašedesát let...
Eva Hauserová
Půda očima permakultury
O víkendu se konala v Praze na Toulcově dvoře už tradiční permakulturní konference a pěkně se vydařila. Letos měla velké a nesmírně aktuální téma půdy a jejího obdělávání.
Eva Hauserová
Komunitní energetika může pomoci v krizi
Na konferenci pořádané Nadací Partnerství jsem se dověděla, jak je to s rozvojem komunitní energetiky u nás, k čemu by byla dobrá a kde to vázne.
Eva Hauserová
Co dělat proti konfliktům ve skupinách
V poslední době se objevuje trend nahrazovat tradiční hierarchické uspořádání lidských skupin společným rozhodováním na principu poradních kruhů, kde dostane hlas a je vyslyšen a respektován každý člen uskupení.
Eva Hauserová
Elektromobil do každé domácnosti!
Odpůrci elektromobility tvrdí, že je to slepá ulička a z různých důvodů na elektřinu nikdy nebude jezdit většina aut. Vidím to jinak.
Eva Hauserová
Temná ruská chapadla
Na jedné z eko akcí, které objíždím, jsem narazila na neuvěřitelné výsledky ruského trollení. Až do této chvíle jsem proruskou propagandu ignorovala – jak člověk už tak doufá, že když si něčeho nebude všímat, samo se to vytratí...
Eva Hauserová
Z německého koncentráku do sovětského Ruska
Evelina Merová byla ještě jako dítě a dospívající dívka vězněna v nacistických koncentrácích, jako válečný sirotek se dostala do Leningradu a prožila tam většinu života. Její vzpomínky jsou dojemné, fascinující - a také varovné.
Eva Hauserová
Zemědělství rozhoduje o zdraví krajiny
Poslední květnovou středu jsem strávila na semináři nazvaném Šetrné metody hospodaření na zemědělské půdě, který se konal ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby (VÚRV).
Eva Hauserová
Na nás si nepřijdou, máme svoji vlastní měnu!
Doplňkové měny – komplementární k těm oficiálním - mohou fungovat lokálně a pomáhat tak vyrovnávat otřesy ekonomiky. Patří mezi ně i kryptoměny, ale směna produktů může mít i mnoho jiných podob.
Eva Hauserová
Dubaj očima baťůžkářské turistky
Dubaj žije z turismu, ale opravdu si to tu může užít turista vyhledávající přepychové nákupy a adrenalinové atrakce... pěší potulky se tu dají podnikat tak nejspíš v obřích nákupních centrech.
Eva Hauserová
V Dubaji na EXPO 2020
V prvním březnovém týdnu jsme se s kamarádkou vypravily na světovou výstavu EXPO 2020 do Dubaje. Během týdenní výpravy jsme zvládly i trochu běžné turistiky...
Eva Hauserová
Dokáží se lidé chovat nenásilně?
S vnoučky jsme nedávno přelouskali komiks o Tarzanovi, kde jsou gorily, respektive „opové“, líčeny jako krvežíznivá, krajně agresivní monstra. Chtěla jsem to uvést na pravou míru, a tak jsme se šli na gorily podívat do ZOO...
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 380
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2104x
Pokud byste chtěli dostávat můj měsíční permakulturně-ekologický zpravodaj Permatruhlík, nebo pokud byste mi chtěli cokoli sdělit, pište na evahauserova@gmail.com.