Bijme ji v sobě, bijme, tchyni!

Když mi bylo takových šestadvacet sedmadvacet let, neobyčejně jsem trpěla chováním své tehdejší tchyně. Dnes v sobě objevuju podobné sklony, i když doufám, že jen mikroskopické a snadno potlačitelné...

Tchyně si v nepředvídatelných intervalech vždycky znenadání odemkla dveře našeho bytu (měli jsme na tehdejší dobu štěstí, že jsme nebydleli s rodiči), postavila se ke sporáku a učila mě vařit tak, jak na to byl její syn zvyklý. Nebo mi radila, jak mu správně prát ponožky (v ruce, pochopitelně). Nebo mi triumfálně nosila různé kousky nádobí, které někde výhodně nakoupila a které podle ní byly neodolatelně hezké, podle mě odpudivě kýčovité. A tak podobně. Prohlašovala, že její jedinou starostí je, aby u nás doma byla pohoda, což nebyla, z větší části kvůli ní.

Připadalo mi monstrózní, že se nějaká žena může tolik upínat na svého dospělého syna a tak ostře sledovat jeho život. PROČ SI XAKRU NEHLEDÍ NĚČEHO SVÉHO? vztekala jsem se. JAK TO, ŽE NEMÁ V ŽIVOTĚ NĚJAKOU VLASTNÍ AGENDU, JEŽIBABA JEDNA? A když se mi narodily děti, prakticky okamžitě jsem se začala těšit, až vyrostou, protože pak konečně budu mít čas na vlastní agendu a na dělání něčeho svého. Jako třeba na psaní a spoustu dalších kreativních věcí.

Dnes se mi to splnilo a mí synové jsou dospělí, jenomže vzniklá volnost není tak úžasně sladká, jak jsem si to malovala. Oba kluci žijí s přítelkyněmi a já musím přiznat – no, já to tedy přiznám, ale musím se fakt přemáhat a je mi to trapné – hmmmm, tak já to teda řeknu – že kdybych se poddala svým nejnižším pudům a ztratila veškeré zábrany, šla bych je navštívit v jejich bytě, kdykoli by se mi zachtělo, posadila bych se do kuchyně, s ohromným zájmem pozorovala, jak žijí, a tu a tam bych jim udělila nějakou nevyžádanou radu. Po jejím vyslovení by mě vždy naplnil altruistický pocit, že to dělám jen a jen pro jejich dobro.

Nechápu to. Nechápu, proč mám tak zvrhlé instinktivní sklony a proč s daleko větším zalíbením nemyslím třeba na to, že bych mohla ve volných chvílích napsat úžasný nový román, a nepromýšlím si jeho detaily.

Ledaže... u mé čtrnáctileté kočky Grušenky se projevuje velmi podobný sklon: čím je starší, tím raději se mazlí s lidmi, dokonce už přestává rozlišovat „své“ a cizí lidi a její mazlení je někdy až trochu obtěžující.

Na stará kolena prostě zatoužila po lidském teple.