Náš kocour Hustouš má nemocné ledviny. Momentálně tomu přizpůsobujeme prakticky celý svůj život, a když se mě někdo zeptá, jak se mám, nemluvím o ničem jiném…
Našim kočičím sourozencům je osm let, což jsou v přepočtu na lidský věk střední léta, něco kolem padesátky. Ale tou dobou kočkám také začínají seniorské zdravotní problémy. Zatímco Mokoška pořád vypadá jako kočičí holčička – je drobná, čilá, roztomilá, huňatá – Černobog zvaný Hustouš na tom tak dobře není. Zdá se, že pánové mají křehčí zdraví i u koček. Jeho ledvinové problémy začaly už dávno, projevovaly se klesající chutí k jídlu a hubnutím, ale celkem jsme je zvládali dietou a lékem podporujícím činnost ledvin. Ještě začátku letošního roku byl ve své kůži a v plné formě, takový kočičí nadporučík Lukáš v podání Svatopluka Beneše – a vážil čtyři kila, což je na jeho velikost optimální.
Jenomže pak prošel těžkou zkouškou. Zase ztratil chuť k jídlu a byl zasmušilý, a po čase se ukázalo proč: nad okem se mu vyvalil ohromný zhnisaný bolák. Běžela jsem s ním k veterinářce, bylo to zřejmě hluboké kousnutí (od jiného kocoura?), které nebylo na povrchu dlouho vůbec vidět. Takže dostal antibiotika a ránu jsme mu museli každý den čistit, vymačkávat a vyplachovat betadinem… což byla zase těžká zkouška pro mého přítele Cyrila, který měl sice za úkol kocoura jen držet, aby sebou moc nešil nebo neutekl, ale přesto nevýslovně trpěl a vedl přitom monology typu: „Uch! Och! Já se na to nemůžu koukat! Jsem celý rozklepaný! Zvedá se mi žaludek! Hustoušku, proč ti tohle musím dělat...?“
To jsme ještě netušili, že bude hůř. Hustouš to všechno nesl stoicky a trpělivě, snad i proto, že byl celkově skleslý a zesláblý. Postupně začal zase víc jíst a zdálo se, že je to na dobré cestě… jenomže pak se jeho stav najednou prudce zhoršil. Nežral, nepil, upadl do apatie a najednou měl v sobě jakousi stařeckou křehkost, chodil vratce a nejistě… tušila jsem něco neblahého. A taky jo, veterinářka mu hned zavedla infuze a krevní testy ukázaly selhání ledvin. Váha pouhých 2,9 kg.
Hustouš jako pacient je hrozně dojemný. Dřív by si nikdy nedal takové věci líbit! Několik dní v kuse měl do packy zavedenou hadičku infuze… a byl úplně zkrotlý, při zavádění hadičky dokonce předl, a když jsme ho museli na veterině nechat po celý den, mazlil se prý s personálem, ačkoli jinak je hrozně plachý a cizím lidem nedůvěřuje. Je mi ho strašně líto. Veterinářka otevřeně řekla, že se ho snad „podaří ještě nějakou dobu udržet“. Po návratu domů skutečně trochu jedl!
Další stádium spočívalo v tom, že jsme měli Hustoušovi dávat infuze sami doma. Pod kůži se vpraví fyziologický roztok, třeba i 250 ml najednou během několika minut, a ten vytvoří jakousi kapsu a postupně se vstřebá do těla. Tohle pro nás teprve byla pohroma! Lahvičku s infuzí jsem zavěsila na lustr, podle instrukcí nastavila tekutinu v hadičce a nasadila jehlu… jenomže se ukázalo, že píchnutí většinou nekončí tam, kde má, to jest v prostoru mezi kůží a svalovinou, a tekutina stéká zvnějšku po srsti. Anebo jsem se (tak na třetí pokus) opravdu trefila, ale tekutina po chvíli přestala proudit, protože tam jaksi neměla dost místa. Cyril u toho neustále úpěl a Hustouš u toho trpělivý rozhodně nebyl, zmítal se a snažil se uniknout, protože tohle mu na rozdíl do čištění boláku opravdu vadilo a bolelo ho to. A tohle bychom měli opakovat každý den! Ach jo!!! První dvě infuze jsem plus mínus zvládla, ale potřetí jsme to vzdali, přišlo mi, že Hustouš je už celý rozpíchaný, tekutina neproudila, kocour sebou házel a zoufale mňoukal a Cyril se hroutil… oba jsme z toho byli celí rozklepaní a vyřízení. Tak jsem usoudila, že to radši nechám profíkům a budu s kocourem pokorně každý den jezdit na veterinu. Tam mě ovšem přesvědčují, že se to s jejich pomocí přece jenom naučím… no uvidíme. Ach jo, co nás ještě čeká?
Širší souvislosti
Občas mi proběhne hlavou výčitka – v této naší kultuře si můžeme dovolit pečovat o své domácí mazlíčky a prodlužovat jim život, dokonce i když ztrácí na kvalitě a je to spíš vetché dožívání, za cenu, která by v nějaké zemi Třetího světa zachránila třeba několik dětských životů. Je to vůbec etické?
Různé charity nám nabízejí údaje typu, že očkování proti obrně stojí pět stovek, moskytiéra stovku, první pomoc při dehydrataci a podvýživě třeba pětistovku… a tak dále. Péče o našeho kocoura během jeho poslední krize přišla zhruba na 5000 až 6000 Kč, nevím přesně… tak kde najít rovnováhu mezi investicemi (včetně vlastního času), kvalitou a délkou kočičího života, který se za to získá, a řekněme bohulibějšími a humánnějšími možnostmi, které by člověk místo toho mohl zvolit?
Osobně mi z toho i přes všechny pochybnosti vždycky vyjde, že je to takhle správné. Kočky jsou také cítící a vnímající (a podle mě i myslící) bytosti a člověk musí se svými omezenými kapacitami nakládat tak, aby v okolním světě podporoval nějakou rovnováhu nebo harmonii nebo pohodu. Přece nechceme dospět ke kasárenskému modelu života, kde by mělo základní životní podmínky zajištěno co nejvíc lidí, ale nikdo by nemohl „plýtvat“ svou kapacitou na méně podstatné věci!
Souvisí to s mým pocitem, že lidí je na zeměkouli až moc – a asi i koček, když se podíváme, kolik jich je v útulcích – a že skutečně systémové řešení nespočívá ve věčném záplatování míst, kde se na povrch prodírají ty největší a nevíc drásající problémy, ale v tom, že budeme těm problémům předcházet a budeme se starat o nějaký optimální nebo udržitelný stav všech bytostí, které se o prostor na zeměkouli dělí. Teď se mi vybavilo ono absurdně legrační růžové heslo, které se tu a tam objevuje na bilboardech: „Kéž jsou všechny bytosti šťastny!“ - To samozřejmě z podstaty věci není možné, když má být šťastný lev, nemohou být šťastné antilopy, buď budou šťastné sýkorky nebo motýli, a tak podobně.
Což mě zase vede k úvahám, že bych ráda přispívala charitě, která by podporovala plánování velikosti rodin v zemích třetího světa – ne ve smyslu nějakého nuceného omezování, ale tak, aby se ženy mohly rozhodnout, kolik chtějí mít dětí. Není to tak naprosté tabu, jak to vypadá – třeba manželé Gatesovi takovou charitu mají (viz http://www.gatesfoundation.org/What-We-Do/Global-Development/Family-Planning) – ale u nás jsem hledala marně, ticho po pěšině...
Tak nevím. Snad bych si mohla pro uklidnění svědomí slíbit, že přibližně stejné peníze, jaké vydám na léčení kocoura, budu investovat do nějaké systémově působící charity. Jenomže já stejně pracuju – zhruba na půl úvazku a zadarmo – pro neziskovku, o které se domnívám, že právě taková hloubková a systémová řešení nabízí. Takže bych mohla být v klidu. Snad se mi to podaří…
