Reklama
Eva Hauserová

Napínavý příběh alergie

1. 01. 2017 9:39:44
Potkala mě nečekaná rána, od posledního léta se potýkám s alergií. Na co? To pozvolna zjišťuju a je to pátrání skoro detektivní.

Doufala jsem, že alergie patří k záležitostem vyhraženým spíše pro mladé, které moji generaci míjejí, ale není tomu tak. Zřejmě jsem si po desetiletích používání různých očních šminek vypěstovala choulostivé a dráždivé oči – přesněji řečeno kůži na víčkách. Během posledního léta mi zničehonic začaly oči hrozně napuchávat – vypadalo to příšerně a navíc jsem měla pocit, jako by mi do nich někdo nasypal písek. Mělo to své výkyvy, někdy se to zlepšilo a opadlo, pak se to zase vrátilo, a nebyla jsem schopná vypozorovat, čím bych si to mohla působit. Už jsem si okolí očí nemazala vůbec žádnými krémy a jen oplachovala vodou – nepomáhalo. Jediná věc byla jasná – kdykoli jsem na pár dní odjela z domova, radikálně a okamžitě se to zlepšilo. Takže to muselo být něco v naší domácnosti!

Pustili jsme se do uklízení, tedy já běžně neuklízím moc pečlivě, ale v tomto případě se nám s přítelem podařilo všechno vysmýčit a vyprat do poslední záclony, závěsu a dečky – a alergie se mě držela pořád. Pochopila jsem, že mi nezbude než vyhledat lékařskou pomoc (což je pro mě vždycky až poslední zoufalá možnost). Na kožním jsem dostala hydrokortikoidovou mastičku, oči si několikrát napatlala a bylo to dobré. Jenomže to je jen dočasné akutní řešení a bylo třeba hledat dál, co alergii působí. Mastičku jsem zase vysadila a přemítala a pozorovala dál. Taky jsem se objednala na alergologii, ale až za několik měsíců, na prosinec (to je prý stejně lepší, protože ve vzduchu nelítá tolik alergenů a původ alergie se hledá snáze).

Nečekaný viník

Konečně jsem si všimla, že mi oči opuchávají od spánků, čili od ložního povlečení. Bingo! V létě jsem začala používat ekologický prací přípravek (v rámci celkového přechodu naší domácnosti a spotřeby na ekologičtější) – a na tomhle pracím prášku DOKONCE BYLO NAPSANÉ, že může dráždit oči! Na krabici to stálo černé na bílém písmeny ne úplně miniaturními, určitě jsem to i četla, jenomže jsem si říkala, že když ten prášek je eko, tak na něm přece nemůže být nic špatného! Takže už jsem vypotřebovala několikeré balení a v rámci úklidu a boje proti alergii jsem v něm úplně všechno vyprala.

Hm. Zajímavá ukázka toho, jak mozek (předpokládám, že nejen můj) funguje a jak místo reality vnímáme a registrujeme spíš to, co chceme vidět. Čili jakousi její augmentovanou nebo naopak zcenzurovanou verzi. No dobrá. Hned jsem všechno vyprala v jiném prášku a skutečně to pomohlo.

Kočky z domu nepůjdou

Už jsem si myslela, že je vše vyřešeno a že na alergologii zajdu jen pro jistotu, abych se dověděla, nač přesně jsem alergická, jenomže potíže se začaly objevovat znovu. Sice byly slabší, ale taky nepříjemné. Čím to může být tentokrát?

Praktický lékař, který mi psal na alergologii doporučení, se tvářil povážlivě na fakt, že máme v domácnosti dvě kočky. Je známá věc, že alergologové mají na kočky spadeno, ale já je miluju (ty kočky) a nemůžu si prostě DOVOLIT být na ně alergická. Taky můj přítel prohlásil, že pokud by se muselo rozhodovat, jestli půjdu z domu já, nebo kočky, tak kočky to rozhodně být nemohou. Už jsou postarší, citlivé a hodně plaché, i když s námi dvěma se mazlí intenzivně, ale jinde by si nezvykly a na jiné lidi už vůbec ne. Začalo mi vrtat hlavou, že kdybych opravdu byla alergická na kočky, asi bychom měli v bytě vybudovat „bezkočkní zónu“ s nějakou „cat-proof“ přechodovou komorou, kde bych trávila většinu času, pracovala a spala.

Záhy jsem ale zjistila, že co opravdu vadí, je přímý kontakt s kočičí srstí. Znáte ten krásný pocit, když vezmete kočku do náruče a zanoříte obličej do její srsti? Tak přesně tohle nesmím dělat.

A právě v inkriminované době náš kocour Hustouš vyostřil situaci tím, že si vytvořil nový zvyk: když jsem pracovala na počítači, vyskočil mi na klín, vmáčknul se do prostoru mezi moje břicho a psací stůl, načež se labužnicky převracel na záda a zase na bříško a nechával se hladit. Přiznávám, že to značně snižovalo mé pracovní výkony, rušilo mě to a ruce musely svírat s klávesnicí nepřirozený úhel, ale co bych pro něj neudělala. Jenomže... mě přitom oči nápadně svědily. Došlo mi, že když už ho hladím, musím si potom hned umýt ruce, a moje oblečení by s ním taky nemělo přicházet tolik do styku.

Celou teorii jsem si ověřila experimentálně, schválně jsem se s kocourem hodně kontaktně mazlila a ráno oči byly v opravdu hrozném stavu!

Můj přítel, který pohlíží na mé ekologické záliby s despektem, mě neopomněl upozornit, že jsem si tím pracím práškem evidentně oči senzitizovala a vypěstovala jsem si i alergii i na kočky. No, asi má pravdu.

Na druhé straně se mě můj veganský syn snažil několikrát přesvědčit, že když taky přejdu na veganství, všech alergií se zbavím. No nevím... každopádně toho nejsem schopná.

Zážitky na alergologii

Konečně jsem se vypravila na odborné vyšetření. K mému údivu trvalo velice dlouho a přišlo mi, že z větší části „já o koze, oni o voze“ – prováděli na mě nějaká rutinní dechová vyšetření, kdy mě personál nutil foukat do podivných přístrojů ani málo, ani moc, a když jsem nedodýchla nebo předýchla, prakticky mě seřvali za nešikovnost, což mi připadalo až ponižující. Pak jsem zase měla dýchat co nejvíc, ale neřekli mi, že si musím náústek opravdu NACPAT do pusy, nezkontrovali ani pohledem, co dělám, takže jsem foukala jen rty přitisknutými k náústku a jim vyšlo, že mám neuvěřitelně nízkou kapacitu plic a zřejmě musím být astmatička. Což fakt nejsem a vůbec netoužím, aby někdo zkoumal moje dýchání. - Takže zase jedno typické setkání se zdravotnickou mašinerií vybavenou drahými přístroji, která vás rutinně schroustá, vyplivne a najde vám nemoci, které nemáte.

No ale nakonec mi odebrali krev a brzy se dovím verdikt, na co přesně jsem tedy alergická. A jak se dalo čekat, na kočky v naší domácnosti se tvářili velmi povážlivě.

Takže teď si kocoura Hustouše nebo jeho sestřičku Mokošku sice pohladím, ale pak si běžím omýt ruce. A kontakt srsti s obličejem (i když mě to drásá a citově deprivuje) jsem zrušila vůbec. Hustouše už nepouštím na klín, když pracuju na počítači, což nese dost ukřivděně. Vždycky vyskočí na židli za mými zády, lísá se ke mně a pacičkou zkouší, jestli bych ho přece jenom nepustila na klín. Promiň, Hustouši, nejde to! Zato můžeme doufat, že v rámci našeho bytu nedojde na tu bezkočkní komoru...

Zvyšte článku karmu!
Autor: Eva Hauserová | | karma: 39.15 | přečteno: 1000 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 2 příspěvků.
Poslední z 4. 1. 2017, 23:22

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz
Reklama