Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Podzim na Kanárech

31. 10. 2016 9:41:32
Je to ještě Evropa a přitom to leží hodně na jihu: správné místo, abychom si prodloužily léto! Tohle jsme si řekly s kamarádkou a opravdu se to osvědčilo.

Na konci října sice Kanárské ostrovy nejsou úplně přesná destinace na válení u moře - pokud nejste poněkud otužilí, takže vám vyhovuje teplota vzduchu i vody jen pár stupínků přes dvacet - ale je to výborné místo pro poznávání nových věcí, relaxaci, procházky a výlety.

Hned první pohledy z okénka letadla a pak z dálnice vedoucí k místu našeho ubytování byly ohromující: pitoreskní sopečná krajina, rozeklané a rozervané geologické útvary s rozmanitě poskládanými černými nebo zrzavými vrstvami, rozsypávající se do balvanů a štěrkovitých a suťových strání, takže tu máte geologickou historii přímo před očima, a přitom na obzoru za tím vším stále zůstává šedomodrá clona moře... úchvatné a ohromující. Ze začátku jsem se z toho ani nemohla vzpamatovat, ale během týdenního pobytu mi tahle kulisa začala připadat normální.

Celý týden jsme strávily na ostrově Gran Canaria, protože se tam létá přímo z Prahy a nechtělo se nám trávit čas na trajektech na další ostrovy. Úplně to stačilo – našly bychom tam dost podnětů a dojmů třeba na několik týdnů, přestože ostrov měří odhadem v průměru kolem padesáti kilometrů, takže to bylo něco jako objíždět Středočeský kraj. (Ostatně i ve Středočeském kraji by se jistě dala strávit zajímavá dovolená se spoustou objevování...)

Kanárské ostrovy jsem předtím měla zasuty v podvědomí spolu s Mallorkou jako oblíbenou destinaci západních důchodců toužících po klidu, teple a pohodě. Na jihu Gran Canarie opravdu existuje rozsáhlá oblast plážových letovisek a turistických komplexů, ale tu jsme si nechaly až na úplný konec pobytu a nejprve jsme se pustily do zkoumání severní části ostrova a jeho vnitrozemí.

Rozhodly jsme se pro půjčení auta, což byla dobrá volba, protože veřejnou dopravou bychom se na řadu míst vůbec nedostaly. Na ostrově jsou silnice s pěknými povrchy, ovšem v horách člověka někdy čekají nekonečné série serpentin a navigace taky není nejjednodušší. Navíc nás hned na začátku otrávilo dohadování s půjčovnou a jejich pokulhávající služby. Zmíním se aspoň o tom nejdůležitějším – ačkoli chtěli předem příplatek za plnou nádrž paliva, jakmile jsme vyjely, ukázalo se, že nádrž je úplně prázdná. Poučení: když přebíráte auto, zkontrolujte si hladinu paliva. Když si budete stěžovat dodatečně, nebude vám to nic platné.

Severní pobřeží

Na první dvě noci jsme se ubytovaly na severu ostrova, v malebném a pitoreskním „jeskynním domě“, jehož ložnice byly vytesány do skály a z jehož terasy jsme si po večerech a při snídani vychutnávaly dalekou vyhlídku na skály, mořské zátoky a maják na obzoru. Hned pod domem jsme měly archeologickou lokalitu a cíl turistů - Cenobio de Valerón, skalní sýpky původních obyvatel ostrova Guanchů, ale nemohly jsme k nim prostě sejít, protože nás od nich dělil asi stometrový skalní sráz, takže tam bylo nutné zamířit spořádaně po silnici autem. Sýpky jsou vydlabané v široké otevřené jeskyni a záměrně jsou umístěny na nedostupném místě; Guančové je museli hlídat a bránit, protože obilí se často loupilo a kradlo.

Pokračovaly jsme prohlídkou Gáldaru, města ležícího v severozápadním cípu ostrova. Má malebný starý střed a obzvlášť nás tam zaujal obrovský třistaletý dračinec – drago, rostoucí hned na náměstí, na nádvoří paláce, kde sídlí taky turistická informační kancelář. Tyhle stromy jsou sice příbuzní našich pokojových dracén, ale vypadají mnohem exotičtěji až přízračně – ztluštělé stonky s chocholkami listů na koncích jako by se vylouply z nějaké pohádky nebo fantasy. V Gáldaru taky najdete ohromné archeologické naleziště zvané Cueva pintada, malovaná jeskyně, podle jeskynních maleb předhispánských obyvatel. (Ostrovy dnes patří ke Španělsku, mluví se tu španělsky, ale do středověku bylo jejich pány původní obyvatelstvo – Guanchové, které žilo idylickým zemědělsko-pastevecko-rybářským životem s technologiemi na úrovni doby kamenné. Španělé Guanche v podstatě vybili, ale část z nich, jak už to bývá, splynula s dobyvateli a dnešní Kanářané se pokládají taky za jejich potomky.) Naleziště Cueva pintada má rozlohu nejméně jednoho bloku domů, leží v centru města, a developeři je přesto nezastavěli, město Gáldar zřejmě musí mít osvícené vedení!

Když už jsme byly u moře, chtěly jsme se na ně podívat zblízka, ale na severním balvanitém a útesovitém pobřeží, bičovaném mohutnými vlnami, se opravdu koupat nedalo. Aspoň jsme tam pěknou chvíli pobyly a nadšeně jsme moře pozorovaly.

Než jsme se rozloučily se severem ostrova, zajely jsme se podívat do příjemného a pohodového městečka Arucas. Má charakteristickou španělskou architekturu, která mi připomněla loňský výlet na Kubu - nízké jednopatrové nebo přízemní domy s plochými střechami, balkonky a tepanými mřížemi, barevné omítky, kavárničky na chodníku. Podobně hezké je další městečko situované jižněji a zvané bůhvíproč Teror, která má ale trochu jiné fasády a je obklopeno strmými skalními srázy.

Přírodní vnitrozemí

Když sjedete z dálnice vedoucí podél pobřeží do vnitrozemí ostrova, čekají vás leckdy krkolomné točité horské silničky, kde se řidička zapotí, ale spoluřidička, pokud zrovna nenaviguje a nechytá se za hlavu nad nejasným značením, se může skvěle kochat. Vyhlídky, které se vám tady otevírají, jsou neuvěřitelné: průhledy do strmých roklí a údolí se skalními stěnami a věžemi připomínajících místy Grand Canyon, porosty křovin a agáve, jinde zase překvapivě bujná a zelená vegetace, hlavně borové lesy... prostě divoká, syrová příroda v různých podobách.

Zamířily jsme k nejvyšším vrcholkům Gran Canarie (nejvyšší hora souostroví je ale na Tenerifu). Dojely jsme do městečka Tejeda, schouleného na svahu pod pitoreskními vrcholky, zastavily jsme se u oblíbeného turistického cíle zvaného Cruz de Tejeda (opravdu tu stojí kamenný kříž a taky spousta stánků s tretkami, ale z jiných míst jsou daleko lepší vyhlídky) a po delším hledání jsme nalezly výchozí parkoviště pro trek na jeden z vrcholů, Roque Nublo, tyčící se asi do osmnácti set metrů nad mořem. Pěší výstup trval zhruba hodinku a člověku se otevírala jedna skvostná vyhlídka za druhou. Tahle procházka určitě patřila k vrcholům našeho pobytu.

V závěru dne jsme dorazily k naší další základně. Tentokrát jsme se ubytovaly na samém okraji kráteru Caldera de Bandama a zase jsme pro sebe měly domek, tentokrát menší, o jedné ložnici, a celkově jaksi normálnější, ale taky pohodlný.

Samozřejmě jsme si nedaly ujít sestup do kráteru, který má průměr asi kilometr a hloubku asi dvě stě metrů. Uvědomily jsme si, že něco takového se nedá nafotit ani nafilmovat, musíte to zažít na vlastní kůži a trojrozměrně - jste „na dně“, slunce zahřívá černou lávovou suť, nikde se nepohne ani travička, protože sem nepronikne ani záchvěv vánku, a nad vámi se kolem dokola zvedají skalní stěny, které před nějakým milionem let chrlily lávu. Dno kráteru je porostlé voňavými bylinami, hlavně pelyňkem Artemisia argentea, což je endemit Kanárských ostrovů. Endemitů jsou tady všeobecně spousty.

Nahoře hned vedle kráteru je velké golfové hřiště, inzerované ve všech turistických průvodcích – golf je tu ovšem hodně problematický vzhledem k nutnosti zavlažovat zelené trávníky, které se tady normálně vůbec nevyskytují. O vodu je nouze a krajina v údolích je z velké části pokryta „folníky“, tedy jakýmisi přístřešky, pod kterými se pěstují zemědělské plodiny jako banány, rajčata nebo aloe.

Naším dalším cílem byla nádherná, obrovská a pestrá botanická zahrada Jardín botanico u městečka Tafira. Jedinou nevýhodou je, že nedostanete do ruky plánek a značení na cestičkách se tu často vytrácí, ale bloudění zase tak moc nevadí. Můžete se kochat celým hájem exotických dracén, sbírkou palem, sérií jezírek, spoustou kvetoucích rostlin. Ze všeho nejpozoruhodnější mi připadala sbírka kaktusů a sukulentů, kterým se tu daří přímo exemplárně.

Východ a turistický jih

Dalším bodem našeho zájmu byla rokle Barranco de Guayadeque, která se táhne od nejvyšších hor až k moři a vjíždí se do ní z městečka Agüimes. Ve skále je tu vyhloubená malá kaple a hned vedle ní daleko větší hospoda, která expanduje i na terasu před jeskyní. Byla zrovna neděle a na oběd sem zřejmě vyrážejí kromě turistů i houfy místních lidí, takže restaurace byla přímo obležená. Vydaly jsme se roklí o kus dál a pozorovaly jsme vysoké skalní stěny nad sebou, v nichž se ubytovali lidé – jeskynní obydlí včetně sušícího se prádla, dětí a psů. Dodatečně jsem si na turistických webech přečetla, že když přijdete s výpravou, máte šanci, že vás pozvou na prohlídku příbytku, vydlabaného do skály a zařízeného v tradičním stylu Guanchů, za což očekávají bakšiš několika euro od návštěvníka, a tím se zřejmě živí. Rokle sama je proměnlivá, malebná, zase tu můžete pozorovat exotickou přírodu a mlsat sladké fíky.

Posledních několik dní jsme hodlaly odpočívat na pláži a našly jsme si ubytování za rozumnou cenu v lokalitě Playa Aguila východně od Maspalomas, což je obvyklý cíl plážových povalečů, surfařů, rodinek a důchodců. Tentokrát jsme měly pro sebe bungalov, opět s jednou ložnicí, v komplexu bungalovů shluknutých kolem půvabné zahrady s bazénem (což je zdejší standard), a nejlepší ze všeho bylo, že z našeho dvorku se dalo projít rovnou na písečnou pláž! Písek byl tmavší, než jsme zvyklí, při bližším pohledu měl kropenatou strukturu z černých a okrových zrníček – to tmavé je sopečná hornina a ten světlý podíl sem prý navál vítr ze Sahary. Někde naproti nám za mořem ležela Afrika...

Oběma směry se podél moře táhly hotelové komplexy, apartmány, bungalovy, restaurace, bary, půjčovny aut a surfařských prken... všechno působilo poněkud ospale, na konci října byla zaplněná odhadem sotva polovina kapacit letoviska. V našem komplexu mluvili všichni, personál i hosté, automaticky německy, prostě německá enkláva. - Konečně koupání! Ale ve vodě jsme se namočily jen párkrát, původně přátelské velké vlny, do kterých se dalo dobře skákat, zdivočely, ochladilo se a občas pršelo. Takže vhodný čas k dalším výletům. Vydaly jsme se do Maspalomas na Playa del Inglés, do úplného epicentra turistického průmyslu, s obrovskými hotelovými komplexy a se záplavou nákupních center, stánků s tretkami, nejrůznějších hospod, barů a atrakcí pro turisty... ale nám šlo hlavně o další přírodní atrakci, rezervaci Dunas de Maspalomas na nejjižnější špici ostrova, což jsou nádherně tvarované písečné duny, táhnoucí se v délce několika kilometrů. Smí se po nich chodit, ale po chvíli jsem nepříjemně cítila lýtkové svaly – boření do písku představuje celkem vydatné fitko. Projížďky na velbloudech, avizované v turistických průvodcích, se nekonaly, a neviděly jsme tu ani jednoho velblouda – ti asi patří jen k hlavní turistické sezóně.

Ještě pár turistických tipů

Poslední den před odletem jsme si prohlédly historické centrum hlavního města Las Palmas – barokní katedrálu spojenou s muzeem a obrazárnou Catedral de Santa Ana a úžasnou historickou stavbu Casa de Colón, sloužící také jako muzeum zaměřené hlavně na Kolumbovy plavby. Kdyby měl člověk víc času, mohl by v Las Palmas obcházet muzea a galerie klidně několik dní.

Na co se ještě připravit? Všechno je hodně podobné jako v pevninském Španělsku, s angličtinou zdaleka všude nepořídíte a každé španělské slovíčko, které se naučíte používat, vám bude dobré. Místní kuchyni ocení hlavně masožrouti (všude nabízejí tapas) a příznivci mořských potvor (na jídelníčku bývají pravidelně chobotnice, krevety, mušle a paella). Samozřejmě jsme musely vyzkoušet místní specialitu zvanou gofio – kaši z pražených obilnin, ta naše měla v sobě přídavek ryby a zdálo se nám, že i cizrnu, a podávali ji s neuvěřitelně štiplavou cibulí a balzamikovým octem. Na druhý pokus v jiné restauraci nebylo gofio doprovázeno pikantními přísadami a bylo tudíž chuti mdlé. Dalším místním typickým jídlem jsou papas arrugadas – vrásčité brambory vařené v silně slané vodě, což jsou (předvídatelně) celkem normální vařené brambory, těsně pod povrchem hodně slané. Jednou jsem si v restauraci dala grilované kuře s papas arrugadas a dostala jsem celou půlku kuřete a hromadou pečených brambor a zeleniny a k tomu obrovský talíř vrásčitých brambor. Naštěstí byli ochotní přebytky zabalit do krabiček.

Na rozloučenou, než jsme odjely z plážového letoviska na letiště, nás postihla prudká bouřka s hromy a blesky a s pořádným lijákem. - Kanárské ostrovy jsou (řečeno turistickým sloganem) ostrovy věčného jara, ale počasí tady má své výkyvy přesně jako na jaře. Což ale nevadí, protože si tu vždycky můžete udělat zajímavý program!

Album fotek z cesty je tady:

https://www.facebook.com/eva.hauserova.3/media_set?set=a.10211456306071244.1073741833.1470797561&type=3

Autor: Eva Hauserová | pondělí 31.10.2016 9:41 | karma článku: 33.33 | přečteno: 740x

Další články blogera

Eva Hauserová

Ostrovy uprostřed civilizace

Jak tak jezdíme po různých permakulturních projektech, navštívili jsme i jeden ostrovní systém. To je dům naprosto nezávislý na okolí, co se týče inženýrských sítí, na jaké jsme z civilizace zvyklí.

5.9.2017 v 8:05 | Karma článku: 12.17 | Přečteno: 301 | Diskuse

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 19.45 | Přečteno: 430 | Diskuse

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 12.98 | Přečteno: 285 | Diskuse

Eva Hauserová

EKO a EZO

Pozoruju, že často bývají sdružovány a spojovány činnosti a záležitosti orientované ekologicky a „ezotericky“. To dávám do uvozovek, protože definice ezoterična může být různá. Každopádně: proč se to vůbec děje?

22.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 10.53 | Přečteno: 282 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Petr Janák

Po hedvábné stezce

Hory neznají třídní rozdíly, protekci, vztek, nenávist, štěstí, lásku zkrátka nic. Jsou čisté, nahé. Proto na ně, tak rád jezdím. Přiblížit se jim aspoň na chvilku a poznat sám sebe. Ne nadarmo se říká, že hory ukáží charakter.

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 36 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 11:Monumentální BARGUZINSKÁ dolina, posvátný býk a sv. NOS

Rusko - země mnoha tváří a protikladů. Vše strašně velké, zde 200 km dlouhá a 40 km široká Barguzinská dolina, ale i: když láska, tak všeobjímající, když nenávist, tak až za hrob, když vzdálenosti, tak mimořádné, 1000km žádná míra

21.9.2017 v 7:14 | Karma článku: 6.00 | Přečteno: 85 | Diskuse

Vladimír Hauk

Po schodech do nebe na nejnebezpečnější stezku světa

Dlážděná cesta - schody - cesta - plošina - delší schody - plošina - ještě delší schody - velkoplošná obrazovka - schody - plošinka - dlouhé schody - prudké schody - strmé schody - nekonečné schody - téměř kolmé schody - vrchol

20.9.2017 v 8:55 | Karma článku: 25.30 | Přečteno: 908 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 10:V BARGUZINU vycpané hlavy losů a též "báťuška" STALIN

"Tady to bylo, tady přebrodili řeku Barguzin", říkám si ráno při četbě knihy "Dlouhá cesta", dle níž natočen film "Útěk ze Sibiře" o utečencích ze sibiřského gulagu. "A my jsme teď tady, svobodní, i když ženatí, není to nádherné?"

20.9.2017 v 7:55 | Karma článku: 10.71 | Přečteno: 185 | Diskuse

Ervín Dostálek

Za "Perlou Sibiře" - na Bajkal 9:"V létě vozím turisty,v zimě basy s vodkou",říká JUDR Č.

Po devítihodinové plavbě na škuneru Volnyj napříč Bajkalem se při ústí velké řeky Barguzin ubytováváme u pohostinné rodiny Černovových, dostáváme masívní večeři a s chutí vstupujeme do očistné ruské baně i s březovými metličkami.

19.9.2017 v 7:38 | Karma článku: 9.04 | Přečteno: 241 | Diskuse
VIP
Počet článků 284 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2531
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.