Eva Hauserová

Deník salonní ekoložky 6: Semínkové radosti

3. 10. 2016 9:02:42
Dala jsem se do semenaření, i když jen v malém, nakolik na to stačím. Proč je tak úžasné pěstovat vlastní semínka a šířit je dál...

Přírodní a permakulturní zahradničení mě strašně baví, ale přiznávám, že sklízení vypěstovaných produktů mě až tak moc nebere. Nějak mi nezbývá čas na jejich zpracovávání. Tedy když se přiměju, abych si ten čas udělala a různě sušila, zavařovala, nakládala a kvasila, vlastně mě to taky začne bavit, ale problém je v tom, že mám pořád na práci něco, co mi připadá důležitější – jako organizovat něco ekologického a permakulturního, psát, učit, rozdávat rozumy, diskutovat a tak podobně.

Asi to taky souvisí s tím, že pro mě jídlo je spíš takové nutné palivo a nikdy jsem mu nevěnovala moc času a zájmu (což je špatně, vím...) V hloubi duše se divím, jaký rozruch dnes působí třeba kváskový chleba (copak není jedno, jaké kvasinky ho zkvasí?), chia semínka, tempeh, agávový sirup a podobné novoty.

Ovšem mé postoje teď mění můj dvouletý vnouček Felix, který sklízí s obrovským zájmem a vervou. Ano, být člověkem sběračem je zřejmě přirozené. Před rokem zvládal jenom bojový pokřik „ham!“ a otrhával všechny bobule, letos už rozlišuje. Při pohledu na náš fíkovník prohlásil, že to jsou datle. „Ne, to jsou fíky,“ informovali jsme ho, a od té doby jsou to „fíkle“. Taky jablka byla nějakou dobu fíkle, teď už jim říká správně. Dovede správně pojmenovat třeba ačokču, meduňku nebo levanduli. Před vchod do domu jsem umístila květináče se stáleplodícími jahodami a Felix je schopný jít se podívat třeba každou minutu, jestli už nějaká jahůdka neuzrála... Ano, tohle je uspokojující, hřeje mě vědomí, že Felix názorně vidí, jak a kde různé plody rostou a že se zčistajasna nezjevují v supermarketu na regálech.

No a kromě pěstování a sklízení s Felixem mě opravdu baví ještě druhá věc, a to sklízet semínka na další šíření a rozdávání.

Proč semenařit

Může to vypadat jako zbytečnost, zahradnická centra přece překypují obrovským výběrem semínek všeho možného. Může vám ale vadit představa, že semínka se moří různými chemikáliemi, a hlavně to, že velká část nabídky jsou hybridy F1, což jsou velice výkonné rostliny, ale o to náročnější na péči a výživu, a hlavně mají své vlastnosti jen v té jediné generaci, která vám vyroste první rok, a kdybyste jejich semínka znovu vyseli, získáte různorodé potomstvo s nepředvídatelně vyštěpenými geny, které už vůbec nebude tak skvělé.

Můžete si ovšem kupovat semínka v biokvalitě. Nebo se do toho můžete pustit sami. A pokud přitom budete pomáhat udržovat při životě různé polozapomenuté, staré a místní odrůdy, bude to dokonce velmi záslužná činnost. Přičiníte se totiž o udržení diverzity kulturních rostlin. Ta se hrozivě snižuje, od roku 1900 údajně zmizelo 75 % jejich odrůd, protože průmyslové zemědělství se zaměřuje jen na ty nejvýkonnější odrůdy. Přitom tohohle ztraceného genetického bohatství je stejná škoda jako toho, o které přicházíme třeba kácením pralesů - geny vymřelých rostlin mohly skrývat různé výhodné vlastnosti (třeba odolnost nebo léčivost), které bychom v budoucnu mohli využít, a i kdyby ne, pestrost přírody je přece hodnotou sama o sobě, není tady jen pro nás lidi. Navíc je samozřejmě pro náš jídelníček i naše zdraví lépe, když jíme pestře – jak co do druhů rostlin, tak co do odrůd v rámci druhu.

Asi největší a nejzajímavější iniciativa pracující v této oblasti, kterou máme takříkajíc přímo u nosu, je rakouská nadace Arche Noah (Noemova archa). Poprvé jsem se tam podívala teď v září se skupinkou Čechů a Slováků. Vypravili jsme se na exkurzi do jejich ukázkové zahrady a poslechli si český výklad známé permakulturní lektorky Katky Horáčkové. Ta v Arche Noah několikrát dlouhodobě pobývala a pracovala tu jako dobrovolnice, takže tady načerpala velkou část svých pěstitelských a semenářských dovedností. Ukázala nám názorně, jak se tu pěstují a uchovávají staré a místní odrůdy (některé pod folií nebo síťovinou izolovaně, aby se nezkřížily vzájemně, a pak je třeba zajistit opylování uměle nasazenými hmyzíky). Viděli jsme například sbírku druhů zelí, amarantu, čiroku, tykví, rajčat (až po úplně černé odrůdy), dalších lilkovitých (zaujal mě lilek borůvkový, Solanum melanocerasum, který jsem do té doby neznala a který na první pohled vypadá dost jedovatě), pak sbírku textilních a barvicích rostlin a aromatických bylinek do kuchyně, mnohdy velmi exotických, jaké jsem v životě neviděla a nechutnala.

Rozlehlá zahrada dříve patřívala k sousednímu zámku, který nadace dnes také využívá. V horní části zahrady je velký altán, který se využívá k relaxaci a čtení (na policích tu jsou knihy k prohlížení) a kde si můžete dát kávu a něco k ní, a nad altánem v nejhořejší části ještě leží ovocný sad, blížící se permakulturní představě jedlého lesa s bujným podrostem.

Vypravit se na návštěvu ukázkové zahrady je snadné, vesnice Schiltern leží nedaleko od našich hranic v Dolním Rakousku, asi hodinku až dvě jízdy autem.

Jak jsem se stala uchovatelkou

U nás v Čechách funguje obdobná iniciativa, ale v menším měřítku, a to obecně prospěšná společnost Gengel. Sídlí v malé usedlosti jižně od Českých Budějovic a na její pozemky jsme podnikli exkurzi už předloni. Společnost „táhnou“ charismatičtí manželé Dostálkovi, kteří nás provedli po svých políčkách a vysvětlovali, jak je organizováno rozesílání semínek zájemcům, distribuce přebytků, které vyprodukují jiní pěstitelé, a proudění informací mezi nimi. Se jménem Petra Dostálka se dříve či později setká každý zájemce o tuhle tématiku, protože jeho poutavé články se často objevují v časopisech určených nadšencům pro přírodní život a pěstování. A kde se vzal název Gengel? Původně je to starobylá krajová odrůda ječmene z východní Moravy.

Gengel v posledních letech zavedl instituci takzvaných „uchovatelů“ - nemá totiž smysl, aby všichni příznivci Gengelu posílali semínka do jednoho centra a to je zase distribuovalo zájemcům. Takže dnes si můžete semínka vzít přímo od pěstitele, který je vám třeba geograficky nejblíž, nebo má přesně to, po čem toužíte. Sama jsem se mezi uchovatele taky zapojila, ovšem proti některým, kteří nabízejí třeba šedesát odrůd, je to u mě slabší – v nabídce jich mám jen asi pět. Ale i tak je to príma. Největší úspěch mají divoká rajčata, která jsou zcela odolná proti plísním, rostou nesmírně bujně a každý rok máme na zahrádce rajčatový prales. Sklizeň semínek je velká a mám radost, že je můžu šířit dál.

Pan Dostálek chce vždycky pokud možno ke každé odrůdě připojit jakýsi rodokmen a „osobní příběh“, takže v případě semínek měsíčku, kterého zase roste hojnost na zahradě dětského klubu Šárynka v Podbabě a která také nabízím, chtěl vědět, co je to za speciální varietu. Zeptala jsem se na to dobrovolnice Hanky, která tam chodila podobně jako já zahradničit a která měsíček přinesla, a vyšlo najevo, že pochází od jejích příbuzných od Jindřichova Hradce a obzvlášť se hodí k přípravě masti na hojení psích tlapek. Vymyslely jsme název „měsíček tlapkohoj“, a tak také v nabídce Gengelu figuruje.

No uznejte, že je to úžasný koníček!

Zvyšte článku karmu!
Autor: Eva Hauserová | | karma: 29.65 | přečteno: 433 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 0 příspěvků.
Buďte první!

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz