Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Deník salonní ekoložky 5: Cesty

19. 09. 2016 9:51:07
Tentokrát mě život vede k úvahám o ekologickém, neekologickém, konzumním, uspěchaném a pomalém cestování...

Přiznávám, že mám nepřekonatelnou závislost na cestování. Snad pochází ještě z dob totality, kdy byly cestovací možnosti velmi omezené. (Stejně tak se nemůžu zbavit závislosti na banánech, které tehdy bývaly velice vzácné.) Jakmile zůstanu pár měsíců doma v Praze, začnu pociťovat silný absťák a musím se někam rozjet.

Před týdnem jsem se vrátila ze setkání evropských permakulturníků v italské Bolseně, malebném a starobylém městečku v kraji zvaném Umbria. Podrobnou reportáž pro lidi, které zajímá, co se na poli permakultury aktuálně děje, jsem dala na web a na facebookovou stránku Permakultury (CS). Teď se na svůj výlet podívám z jiné stránky a bude mě zajímat jeho ekologická, respektive uhlíková stopa. Do Itálie jsem letěla, a to je opravdu hodně špatné: vaše uhlíková stopa je pak asi stokrát větší, než kdybyste jen chodili pěšky. Dost velká část z dvou stovek účastníků toho setkání letěla taky, určitě se to týká našich amerických a australských lektorských hvězd, nebo tam byl jeden Brazilec, kterého všichni vítali zvlášť radostně, protože přiletěl z takové dálky... tak mu to přece nebudou vyčítat! - Jinak ale většina permakulturníků svoji ekologickou či uhlíkovou stopu opravdu řeší. Někteří zásadně nelétají letadly, ale jezdí pokud možno vlaky, a když to nejde, pak autobusy. V případě nouze využívají carpooling nebo už poněkud staromódní autostop (proč byste měli čekat u silnice a mávat na auta, když si můžete sjednat svezení on-line, že). Když se v roce 2013 konala světová permakukturní konvergence na Kubě, skupina německých permakulturistů podnikla vážně míněný pokus dostat se tam lodí, ale pokud vím, neuspěli. Lodí už se dneska cestující přes oceán prostě nevozí.

Někdo by mohl argumentovat, že letět na ekologické setkání je jaksi morálně lepší než letět na obyčejnou konzumní dovolenou, ale všichni asi cítíme, že tahle logika je trochu legrační. Stejně tak mi přišlo lehce ironické, že jsme se v Bolseně, v tomhle krásném lázeňském městečku u jezera, v prostředí plném pohody, svorně bavili o tom, jak tato civilizace neblaze skončí... jenomže tak to chodí, jen zlomek z nás se skutečně vzdá civilizačních vymožeností, dokud nás k tomu okolnosti brutálně nedonutí. Spíš děláme jen kompromisy a podnikáme myšlenkové pokusy na téma, jak se obejít bez fosilních zdrojů, peněz nebo vodovodu. Osobně mám uhlíkovou stopu možná poloviční, než kdybych se ji vůbec nesnažila omezovat, a i toho cestování si užívám poměrně méně, než by se mi chtělo.

Chvála cestování

Jedna moje permakulturní kolegyně říká, že je pořád lepší převážet lidi nežli věci. Což je myslím pravda, pokud těm lidem cestování rozšiřuje obzory, otevírá oči a činí je chápavějšími, velkorysejšími a snášenlivějšími. Díky cestování můžeme začít vstřebávat a chápat kultury, které jsou docela jiné nežli ty naše. Kdežto když zůstaneme doma za pecí, máme pak daleko větší sklony odsuzovat všechno cizí jako nepřátelské, bát se toho a cítit vůči tomu agresivitu. Proto příliš nevěřím hlasům, které říkají, že cestování je vlastně neurotická záležitost, protože všechno, co potřebujeme, stejně najdeme sami v sobě nebo doma. Není tomu tak. Jiné kultury nám nastavují zrcadlo. Někdy křivé a groteskní. A někdy díky nim prohlédneme a sami sebe spatříme z úplně jiného úhlu.

Do Itálie se mi vlastně nijak extra nechtělo, nejsem žádný italofil a jela jsem tam opravdu kvůli setkání s lidmi ze svého oboru, ale vrátila jsem se nadšená. Krajina, atmosféra, počasí, místní zvyklosti, krása všude kolem... je to báječná země, na což jsem za ta léta, co jsem tam nebyla, už zapomněla. Svůj výlet jsem si rozšířila o jeden den „pomalé“ turistiky. Ráda si místa, kam jsem se řízením osudu dostala, užívám - bloumám, očumuju, dělám si „sit pointy“, které jsou ze všeho nejlepší – tenhle pojem mám z jednoho kurzu a jde o půlhodinové soustředěné vnímání jednoho vybraného místa, kde se člověk usadí, říkejte si tomu meditace nebo čumění do blba... je to nesmírně příjemné a v mozku to jakoby fixuje dojmy. Tohle cestování (i když se to týká veškerého cestování, ale pomalého zvlášť ) velmi prodlužuje vnímání času. V Praze mi takový všední týden uteče, ani nemrknu. Kdežto na cestách trvá nejmíň čtyřikrát déle!

Orvieto

Má volba pro ten den pobytu navíc padla na Orvieto, městečko vzdálené jen asi dvacet kilometrů od Bolseny, kde se dá nastoupit na vlak do Říma. Tahle starobylá osada s etruskou a papežskou historií je vystavěna na strmém útesu, takže když k ní přijíždíte, je to jako výjev z nějaké kýčovité fantasy. Když jste přímo v městečku, tolik vám to nepřijde, jen se vám občas otevře závratná vyhlídka do krajiny pod vámi.

Sympatické je, že při příjezdu do Orvieta vás vítají cedule s výzvou k „slow travellingu“ a s logem šnečka. Web propagující slow travelling ovšem doporučuje strávit na jednom místě týden a vychutnat si ho opravdu pořádně, včetně místních hospůdek, pokrmů a vín. Ale i těch čtyřiadvacet hodin, které jsem v Orvietu strávila já, představovalo možná třikrát nebo čtyřikrát pomalejší tempo než u konvenčních turistů, kteří proběhnou hlavní ulicí plnou krámků se suvenýry ke katedrále, pak si dají k obědu pizzu a už uhánějí dál do další destinace.

Zvlášť fascinující mi připadal pohled z věže Torre del Moro do okolní krajiny, a pak zase naopak pohled do hlubin osm metrů široké studny sv. Patrika, což je jakoby věž obrácená naruby: studnu lemují dvě spirálová schodiště pro osly, kteří po jedněch schodech chodili s vodou vzhůru a po druhých zase sestupovali, a obě schodiště mají okna, která na ně pouštějí ze šachty světlo, čím jste hlouběji, tím méně. V papežském paláci najdete úžasné archeologické muzeum s místními památkami po dávných Etruscích. A samozřejmě tu stojí slavná katedrála s černobílými pruhy bazaltu a travertinu a jedinečnými freskami, a k tomu objevujete spousty kostelíků, úzkých lomených uliček, butiků s drobnůstkami, keramikou a hračkami, kavárniček a trattorií, a mezi tím se vám otevírají průhledy lidem do soukromí, na zadní dvorky se sušícím se prádlem a záplavou květináčů, a často přímo do kuchyně – zdejší lidé evidentně soukromí tak moc neprožívají.

Kemp nebo penzion?

Uhlíková stopa se dá přirozeně snížit i tím, že spíte v přírodě (pokud je to povoleno) pod stanem nebo pod širákem. Musím říct, že to obvykle sníží kvalitu mého života (a tím prožívání dané cesty) tak drsně, že raději podpořím majitele místního ubytování a chovám se zhýčkaně.

Tedy v dětství a mládí jsem kempovala celkem běžně, ale z nedávné doby mám dva nepříliš příjemné zážitky. Přespat pod stanem jsem zkusila na setkání permakulturníků v severní Anglii, kde ani jiná možnost nebyla. Jenomže jsem měla investovat do teplého spacáku, což jsem neudělala a tak nějak jsem si říkala „no co, dvě noci, nějak to už dopadne“. No, dopadlo... třásla jsem se zimou, vůbec jsem nespala a ve tři ráno jsem se pokaždé přesunula do uprázdněné společenské místnosti, kde do té doby probíhala rušná párty. Pak jsem se pochopitelně cítila jak rozlámaná, ale byla to moje hloupost. – Zakoupila jsem tedy teplý spacák (s názvem nějak jako Eskymo Iglú), vydala jsem se na evropskou permakulturní konvergenci do Bulharska a předplatila jsem si tam nocování ve vigvamu. Jenže se ukázalo, že ve vigvamu, kam by se podle mého názoru vešli s bágly tak tři lidé, nás mělo spát asi dvanáct!!! Čili žádné místo na věci, do všeho se míchala slaměná podestýlka z volně rozhozené slámy, a když jsem se nemohla na podlahu týpí vůbec vejít, dostala jsem radu, že se s ostatními přespávajícími ženami mám poskládat jako lžíce do sebe (anglicky „spoon“), čehož nejsem schopná – v noci se převaluju a několikrát chodím čůrat. Navíc byl uprostřed týpí ohníček a lidi se u něj hlasitě bavili ještě po půlnoci, což je pro mě už dávno doba tvrdého spánku. A všechno bylo načichlé dýmem, který mě dusil! – Prostě po všech stránkách zhmotnělé peklo na zemi, což mé spolubydlící vůbec nechápaly a líbilo se jim tam. Já jsem ale po první noci zbaběle utekla a pracně (protože opožděně) jsem si našla místo na ubytovně na posteli. Ale kdyby se to bylo nepovedlo, byla jsem odhodlaná si zaplatit i nějaký běžný turistický hotel.

No, tedy někdy si mezi ekology opravdu připadám jako černá ovce...

Autor: Eva Hauserová | pondělí 19.9.2016 9:51 | karma článku: 28.81 | přečteno: 410x

Další články blogera

Eva Hauserová

S malým Felixem do Kadaně

Vůbec poprvé jsem se se svým vnoučkem vypravila na dvoudenní výlet. Užila jsem si to a doufám, že on taky!

24.7.2017 v 8:29 | Karma článku: 14.59 | Přečteno: 374 | Diskuse

Eva Hauserová

O stromech trochu příliš populárně

Kniha Petera Wohllebena Tajný život stromů je prý světovým bestsellerem. Pro mě bylo poněkud těžké se do ní začíst, a to pro její pouťově-vyvolavačský tón. Přitom její obsah vůbec není špatný!

23.6.2017 v 8:49 | Karma článku: 10.76 | Přečteno: 251 | Diskuse

Eva Hauserová

EKO a EZO

Pozoruju, že často bývají sdružovány a spojovány činnosti a záležitosti orientované ekologicky a „ezotericky“. To dávám do uvozovek, protože definice ezoterična může být různá. Každopádně: proč se to vůbec děje?

22.6.2017 v 8:17 | Karma článku: 9.48 | Přečteno: 260 | Diskuse

Eva Hauserová

Nová koťátka

Pořád jsme smutnili po Hustoušovi a neplánovali jsme další kočku nebo kočky – i když jsem obvykle doma mívala dvě až tři. Jak se dalo čekat, situace se náhle a radikálně změnila.

28.5.2017 v 9:16 | Karma článku: 28.69 | Přečteno: 649 | Diskuse

Další články z rubriky Cestování

Marek Síbrt

Co o nás vypovídá Jáchymovské peklo? A co estébák Havel?

Nedokážeme se jednoznačně postavit ke své minulosti. I proto můžou politici i skoroprezidenti s praxí z Haló novin přirovnávat práci současné policie a justice k 50. letům a lidem to nepřijde nevkusné. Navštívili Jáchymov?

17.8.2017 v 13:47 | Karma článku: 22.68 | Přečteno: 836 | Diskuse

Jan Ziegler

Chcete užít parádní dovolenou, Horní Planá s krásným okolím je ideální volbou

Mimořádně pestrá nabídka pro návštěvníky, kteří se tady rozhodně nemusí nudit. To je Horní Planá v letních měsících. Toto šumavské město navíc leží v relativní blízkosti dalších návštěvnických magnetů.

17.8.2017 v 7:08 | Karma článku: 11.43 | Přečteno: 389 | Diskuse

Ervín Dostálek

Místo báječné k narození - 201: Llanfairpwllgwyngyllgogerychwyrndrobwllllantysiliogogogoch

Ano, čtete správně název obce na ostrově Anglesey ve Walesu, známé jen pro své dlouhé jméno, což v překladu zní asi takto: Kostel Panny Marie v roklině bílých lísek poblíž prudkého víru a kostela sv Tysilia u červené jeskyně...

16.8.2017 v 20:48 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 187 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Korálový miniatlas (II). Pomec – císařský, nebo královský?

V úvodním díle (15/8/2017) tohoto nepravidelného cyklu o korálových rybách v Rudém moři jsme se zastavili u klipek. Řekli jsme si, že jeden a týž druh může mít (a také má) víc názvů. Dnes je na řadě pomec.

16.8.2017 v 8:00 | Karma článku: 8.43 | Přečteno: 138 | Diskuse

Milan Zajíc

Cestou k mrakům .... výlet na Brandlscharte

V 4.45 mi zvoní budík, hbitě vstávám a začínám "balit" propriety na dnešní výlet. Dnes se vydávám na jeden z místních kopců Brandlscharte 2371 m.

15.8.2017 v 16:52 | Karma článku: 9.77 | Přečteno: 184 | Diskuse
VIP
Počet článků 283 Celková karma 11.61 Průměrná čtenost 2535
Spisovatelka, publicistka, překladatelka na volné noze, původně bioložka, www.hauserova.cz.Pořádám dílny tvůrčího psaní, viz www.tvurci-psani.cz, a také radím s pořizováním téměř bezúdržbových přírodních zahrádek, viz www.prirodni-zahradky.cz. Pracuji v neziskovce Permakultura (CS), viz www.permakulturacs.cz.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.