Deník salonní ekoložky 4: Líný učitel

Srpen byl hodně nabitý měsíc. Mimo jiné jsem se ponořila do tajů učení permakultury. No a jinak pořád chroupu tu kápézetkovou zeleninu...

Původně jsme měli v plánu uspořádat dva mezinárodní kurzy s britským lektorem Tomasem Remiarzem, který u nás učil už loni v létě velký kurz permakulturního designu ve Sluňákově u Olomouce. Jenomže Tomas je německý občan, propadl mu pas a neexistoval způsob, jak by mohl včas získat nový a z Británie k nám vycestovat. Skoro jsem nemohla uvěřit, že britské úřady takovou věc nedokáží řešit, ale je to tak. My můžeme po EU cestovat i s občankou, ale Tomas žádný takový doklad nemá, takže se nedalo nic dělat.

Tím pádem jsme museli rychle vymyslet a zrealizovat plán B: Tomas nám místo sebe dohodil jiného britského lektora, George Sobola, který měl naštěstí volno a odučil první z obou kurzů, určený aspirujícím učitelům permakultury. George má ruské kořeny a bohaté zkušenosti s učením ve střední a východní Evropě. V raných devadesátých letech (1993) k nám právě on a jeho partnerka Patsy Garrardová permakulturu dovezli.

Druhý kurz, design lesní zahrady v severních Čechách, jsme se rozhodli učit vlastními silami, s hlavní lektorkou Katkou Horáčkovou, což je zkušená permakulturnice, pěstitelka a bylinkářka. V tomhle kurzu jsme měli jen jediného přihlášeného účastníka, který nerozumí česky, Itala Marka, a tak jsme mu nabídli vrácení kurzovného, ale Marco se rozhodl – protože už stejně měl zařízený pobyt v Čechách kvůli učitelskému kurzu – že se vypraví i na druhý českojazyčný kurz a bude pomáhat v kuchyni. Což bylo naprosto skvělé, nejen že vytrhl trn z paty naší kuchařce, která by toho jinak měla naloženo příliš, ale připravoval nám skvělou italskou kávu a všechno oživoval svým osobitým humorem. Na závěr jsme mu za odměnu sborově zazpívali píseň „Ital nezná ten zázrak, a tak mu chátrá tělo...“ a on byl nadšený a pečlivě si to nahrával na mobil.

Jak se ne/zavděčit studentům

V prvním kurzu šlo o metody učení permakultury, které by měly být kreativní a dají se použít nejen v permakulturních kurzech, ale univerzálně. Jak všichni víme, člověk si daleko lépe zapamatuje látku, kterou si sám prakticky vyzkouší, osvojí si ji formou hry, nebo ji alespoň vnímá více smysly, zatímco když do nás učitel jenom něco monotónně hučí od katedry, neuvízne nám v mozku skoro nic. A o tom to právě je.

Takové učení mám z pozice lektorky opravdu hodně ráda, protože mi šetří práci. Vyzvu lidi k brainstormingu nebo k vymýšlení nějakých návrhů a oni na všechno přijdou vlastními silami. Sdílejí své zkušenosti a zážitky, kreslí si myšlenkové mapy, a pokud jsou v něčem odborníci, mohou to tlumočit ostatním. Je to prostě ideál líného učitele, tak jako permakulturní zahradničení je skvělé pro líného zahradníka: v obou případech využíváte už existující zdroje, neodporujete přírodě a jen elegantně povzbuzujete a usměrňujete přirozený vývoj.

Náš učitel neboli tutor George Sobol mi ale připadal líný (respektive, abych ho neurážela, pomalejší a pohodlný) nejen tímhle podle mě správným způsobem. Během kurzu se hodně času prokecalo, a to nejen v plánovaných dlouhých pauzách, a vznikaly tam prodlevy, kdy se tak nějak nic nedělo. Na druhé straně je George pohodář, nic ho nerozhází (ani kritické připomínky) a zas úplně špatné to taky nebylo! Hlavně my zkušenější bychom jen byli uvítali konkrétnější a nahuštěnější informace a možnost sdílení vlastních zkušeností s učením. Osobně jsem si našla inspiraci třeba ve skládání origami (up-cycling použitých papírů na sešit-zápisníček, nebo sáček na semínka), v nakličování různých druhů semínek během kurzu – a jejich konzumaci, a hlavně v možnosti učit takzvané „mikrolekce“ na témata, která jsme si sami zvolili. No, možná jsem si jen od tohohle kurzu neměla slibovat až příliš.

Druhý kurz se konal v Merbolticích na Děčínsku, což je obec, kde se nedávno usadila Katka Horáčková a sdílí tady se svými přáteli ze spolku Hvozd pozemek s ovocným sadem, který volá po permakulturních řešeních. Merboltice mají v sobě něco uhrančivého, protože tudy šly dějiny a jejich mohutné šlápoty jsou patrné dodnes. Bývala to německá obec, kde po odsunu v roce 1947 nezbyl z původních 2000 obyvatel prakticky nikdo a dnes je tu přes zimu kolem 200 lidí, přes léto značně víc, protože se v mnoha staveních usadili chalupáři. Ovšem hodně chalup muselo být ve zchátralém stavu rozvaleno buldozerem, a stejně tak kostel – dnes tu stojí jen zvonice, obnovená a opatřená novými zvony ve spolupráci s potomky odsunutých Němců. Do Merboltic se postupně sestěhovávají alternativci, vedou tu třeba občasnou kavárnu, nebo tu mají kozí farmu a produkcí biosýrů. Takže my ekologové jsme se ocitli mezi svými – je to tu samá náplava.

Katka se narychlo radila skypem s Tomasem Remiarzem a připravila program kurzu, my tři „vedlejší lektoři“ jsme přislíbili pomoc. Program pěkně odsejpal, ale podle mě jsme se trochu minuli s náplní, jakou studenti čekali. Známý ochránce přírody Mojmír Vlašín jako lektor opravdu perlil, uplatňoval svůj osobitý humor a zajistil nám ekologicko-zoologickou náplň včetně odchytu a názorného předvedení živé zmije a živého netopýra. Jenže na samotný design pozemku (nebo pozemků obecně) zbylo poměrně málo času a prostoru. Pozorovala jsem, že někteří studenti mají velice detailní znalosti o oblíbených permakulturních jedlých rostlinách a byli by je rádi sdíleli s ostatními, ale mohli to dělat jenom o pauzách, neboli „v kuloárech“. A další studenti očekávali opravdu intenzivní „huštění“ informací v powerpointových prezentacích, při kterém se jen pasivně sedí a píše se do notýsků. Což my programově dělat nechceme, ale měli bychom tu očekávanou náplň zprostředkovávat nějakými kreativními způsoby.

Samá zelenina

Na jídelní frontě se stále prokousávám plnou ledničkou zeleniny, což je ztíženo tím, že vyjíždím z domova na různé akce a zelenina se pak hromadí.

Jak už jsem psala, od května odebírám poprvé v životě pravidelné podíly zeleniny ze skupiny KPZ – komunitou podporovaného zemědělství. Skupinu dalo dohromady sdružení Kokoza a každé úterý večer si chodíme nafasovat své podíly do kavárny Výletná na Letnou (ta je také alternativní, vlastně jde o dobročinný spolek obnovující historickou budovu u tenisových kurtů).

V praxi to vypadá tak, že jsme si zeleninu předplatili na celou sezónu – to je pojistka pro zemědělce, který může být postižen různými přírodními pohromami a jeho zákazníci to chápou a nesou s ním riziko. Dostáváme vždycky to, co se urodí, na jaře to byly hlavně saláty a celkové množství bylo menší než teď na sklonku léta, kdy je toho opravdu hodně! Můj přítel je bohužel vybíravý a sem tam si smlsne nějaké rajče, papriku nebo cuketu, a sláva, naučil se používat červenou řepu. Mně ale zbývají spousty zelí, pórku, tuřínu, mangoldu a dalšího… a to i když si náš podíl rozdělujeme s rodinou mého syna a některé položky, jako třeba cibuli, si neberu vůbec. Zeleninu si teď vařím k obědu i k večeři, teď například musím zkonzumovat pórek a zelí, a tak se prokousávám a prokousávám. Rozhodně jím o mnoho zdravěji než dřív!

Taááák, jdu zdolat poslední dávku zelí. Vzpomínáte si na takzvanou tukožroutskou dietu, kdy se týden jedlo jen zelí? Tak to je prakticky ono…