Deník salonní ekoložky 2: Kde brát jídlo?

První zastávka mého ekologického „auto-auditu“ se týká toho, že většinu svého jídla pořád z pohodlnosti nakupuju v supermarketu. Tenhle zažraný zvyk je dost těžké zlomit...

Upřímně se to stydím přiznat, ale je to tak: supermarket Albert mám z domu nejblíž, a jelikož pracuju doma, chodím tam nejčastěji. Nejpohodlnější na velké nákupy autem se nám jeví hypermarket Kaufland dole v Podbabě, tak tam jezdíme jednou za čtrnáct dní. K tomu jsem se obvykle tak jednou týdně přiměla zajít do obchodu typu Sklizeno či Koloniál a dokoupit pár sýrů a kousků pečiva. Mým nejrevolučnějším činem je, že jsem se letos na jaře zapojila do iniciativy KPZ (komunitou podporované zemědělství) a jednou týdně si chodíme odebírat na Letnou pytel s čerstvou biozeleninou přímo ze statku. Co se týče potravin z mé vlastní zahrádky, ty tvoří tak nejvýš tisícinu toho, co jím: jednak toho moc nevyprodukuju a jednak to nemám čas sklízet, respektive jsem na to líná.

Pro srovnání - rodina mého syna nakupuje jídlo skoro výhradně v Country Life a peče si vlastní kváskový chleba. Kamarádka si dělá jednou týdně největší nákup na farmářských trzích na Kulaťáku. No ale někdo musí taky o té ekologii psát, že – a potom člověku nezbývá čas to dělat v praxi…

Největší potíž pro mě je zřeknout se nakupování tam, kde seženu všechno na jednom místě, a místo toho své nákupy rozdrobit do více obchodů a časově je tím roztáhnout na dvojnásobek nebo trojnásobek. Že to bude o trochu dražší, to mi vadí míň než ta ztráta času. Ale co se dá dělat, musím to své příšerně neekologické líné já vybičovat k akci!

Takže jsem si vytvořila metodiku, jak na to:

1) Ideální je samozásobitelství – aha, na zahrádce momentálně mám: rukolu, pažitku, červenou lebedu (na salát), ačokču (něco mezi hráškem a zelenou paprikou), spoustu jablek (teď začínají padat, budu je budu sbírat často a vyrobím z nich pyré a zavařím), meruňky, mátu, meduňku… a brzy bude spousta rajčat! Jen je nepropást a pilně je sbírat a zpracovávat.

2) Na druhém místě jsou místní bio produkty od farmářů, nebo případně i produkty bez oficiálního certifikátu, jelikož je údajně drahý a komplikovaný a farmáři to často čistě z tohohle důvodu vzdají. Co nemáme od farmáře přímo, to by bylo dobré pořizovat v nějakém malém krámku, kam to farmář dodává.

3) Když do celého procesu vstoupí nějaký mezičlánek, který jídlo vozí na dlouhé vzdálenosti, složitě zpracovává a balí do maličkých (někdy i plastových) obalů, je to přitěžující okolnost, ale u některých potravin (jako třeba ovesné vločky a tyčinky) si tedy vyberu nejpřijatelnější variantu.

4) A konečně se bohužel nedokážu vzdát produktů, které se prostě musí dovážet zdaleka, jako čokolády, kávy a banánů, ale u těch si aspoň můžu dát závazek, že budu kupovat už výhradně jen v kvalitě bio nebo Fair Trade.

První zkušenosti

Od května odebíráme v rámci skupiny KPZ každé úterý velký pytel biozeleniny, o který se dělíme se synovou rodinou. Osobně je pro mě docela fuška se prokousat takovým množstvím salátu, mangoldu, zelí nebo kedluben. Obsah pytle bývá dosti pestrý, ale přece jen je obvykle některého druhu příliš a připadám si trochu jako králík. Tím spíš, že můj přítel mi pomáhá s konzumací jen málo, jelikož zrovna „salátoidy“ a „brukvoidy“ moc nemusí. Takže tenhle týden jsem například jedla kapustu s vejci, kapustovou polévku, dušenou kapustu s indickým kořením… a tak nějak to jde pořád, s tím rozdílem, že jiný týden je například zelný, mrkvový nebo bramborový. No nic, říkám si, že naši předkové asi taky vždycky jedli pořád dokola to, co se jim zrovna urodilo.

Naše sobotní farmářské tržiště – když odhlédnu od toho, že část nabízených produktů nepochází od drobných farmářů a výrobců – mě odrazuje velkou tlačenicí lidí s frontami a taky tím, že v nabídce převažují lákadla v podobě kalorických bomb, které mě osobně zas tak nepřitahují, jako koláče a uzeniny. Pak tu máme náš místní obchůdek na Hanspaulce zvaný Koloniál Mlsný medvěd, který má podobnou nabídku jako farmářské tržiště. Roztomilé retro prostředí, všechno takové domácí a v malém měřítku, a zase mňamky s milionem kalorií – drobenkové koláče, kynuté buchty, dlouhý pult uzenin, které jsou prý příšerně mňam a všichni se nad nimi rozplývají, jenomže mně uzeniny prostě nechutnají… můžu se tu zásobovat mléčnými produkty, na kterých jsem, přiznávám, docela závislá, tedy jogurty a sýry. Jenomže ke svému údivu zjišťuju, že jsem zvyklá na ty průmyslově vyrobené, dokonale hladké a bez divných příchutí připomínajících siláž nebo stáj - tedy vlastně bez chuti, takže farmářské jogurty a tvarohy mi vesměs přijdou sražené, zrnité, vypocující vodu, s pachutěmi… ale ono to tak zřejmě od přírody má být! Nastává variace na ono známé „hádání duše s tělem“ - duše ví, že tohle je správné jídlo, ale smyslové buňky (nepochybně zmatené léty konzumace supermarketového zboží) protestují. No, tohle bude určitě věc zvyku.

Zase přiznám něco, za co se stydím - poprvé v životě jsem zašla do naší dejvické pobočky Country Life. Zjistila jsem, že tam mají dostatečně pestrou nabídku, aby to připomínalo supermarket. Hurá! Docela ráda bych je podporovala, protože od svých začátků před pětadvaceti lety prosazovali biopotraviny a ekologickou udržitelnost. Ovšem háček je v tom, že své zákazníky mají ambice až hodně vychovávat: nevedou normální kafe s kofeinem (jen špaldové – ne, to fakt nebudu pít, mně jde prosím o ten kofein...), ani víno či pivo, naopak nabízejí různé exotické „zdravovýživové“ záležitosti a vymyšlenosti imitující něco jiného jako sójové granuláty, kostky a nudličky, různě ochucené šmakouny, japonské řasy, módní záležitosti jako chia semínka, fazolové či jakoby tataráčkové svačinky v malých baleních, generující kupy odpadu… Zkusila jsem zakoupit čokoládu slazenou stevií a páni, nikdy více! Na můj vkus je příšerná, no ale jednou jsem to tedy vyzkoušela. Zato tu mají skvělé jiné druhy čokolády, například s kousky kakaových bobů. Takže aspoň nějaký hřích člověku v Country Life povolí.

Že nemají maso, to mě osobně netrápí (sice nejsem vegetariánka, ale už se nepamatuju, kdy jsem maso jedla naposledy), a chybějící položky by člověk mohl doplnit v obchodech Sklizeno, kde mají i to víno. I když řetězec Sklizeno, jak známo, bere zboží i od velkých dodavatelů, a to už jsme skoro zase u těch supermarkertů, které se v poslední době snaží nabízet víc a víc biovýrobků. (Podotknu, že ze zásady fandím malým farmářům proti velkým, protože právě velcí majitelé zemědělské půdy mají nejhorší vliv na krajinu, na erozi půdy, ztráty vody a podobně; chci, aby naše krajina vypadala jako ta v Rakousku.)

size="12pt"Když to shrnu, zatím se stále vytrvale snažím nějak poskládat své nákupy, aby to všechno vyšlo ekologicky co nejlíp. Pořád si připomínám, že tady v praxi realizuju zákaznickou volbu, skoro jako bych několikrát týdně chodila k volbám „konzumerismus kontra opravdové hodnoty“. V supermarketech pořizuju jen pár položek, na jaké jsem jinde nenatrefila, a hledám, jak to eliminovat úplně. Nakupováním trávím asi dvakrát času než dřív a utrácím zřejmě o něco víc peněz, ale není to nijak katastrofální. No a můj jídelníček se řídí hlavně obsahem pytlů z KPZky.

Tak doufám, že si to všechno brzy zautomatizuju, zvyknu si a přestane mě to stát tolik duševní energie.

Víkendové permakulturní putování

Mimochodem minulý víkend byl úžasný a plný zážitků. S Martinou, což je koordinátorka naší sítě permakulturních projektů v ČR, jsme si zajely do Brna, odkud jsme s naší místní průvodkyní Evou Freibergovou hvězdicovitě vyjely na prohlídky tří zajímavých míst. Jedno z nich buduje sama Eva s rodinou na Tišnovsku a je v úplných počátcích, ale už se tam rýsuje pozoruhodná historická truhlářská dílna; druhý projekt je malá zvířecí farma v Nížkovicích s velkou koncentrací koz, slepic, krůt, psů, koček a dokonce jedné krávy, a třetí je velice impozantní Horní mlýn ve Křtinách (což je obec s úžasným poutním barokním chrámem od Santiniho v krásném prostředí Moravského krasu). Majitelé mlýna, Katka a Petr Jelínkovi, se zaměřují na komunitní záležitosti – ekologické tábory a pobyty, přednášky, workshopy, a protože jedno patro velkého mlýna zabírá sál, ve kterém se dá schůzovat, scházejí se tu všechny spolky z okolí… záběr Jelínkových je ohromující.

Třešinkou na dortu bylo, žev Brně jsme sehnaly přes AirB&B ubytování u republikových šampionů v pole-dance,takže jsme měly v ložnici tyč na tento sport, žebřiny a další sportovní náčiní. Do té doby jsem tušila jen mlhavě, že něco jako pole-dance vůbec existuje! Člověkprostě naráží na fascinující překvapenídoslova na každém kroku.