Hledali jsme nějaký nepříliš náročný turistický cíl na nepříliš prodloužený víkend. Když máte jeden nebo dva dny času, je Lipsko hodně příjemné místo, kde můžete neuspěchaně „pobejt“ a leccos zajímavého uvidět.
Název města je skutečně slovanský a původně odvozený od lípy. Na první pohled je tu všechno hodně podobné Čechám, sem tam zahlédnete panelák jako vyloupnutý z totáče a vizuálně bych saské lidičky hemžící se v ulicích nepoznala od našich, zatímco takoví Bavoři a i Rakušáci se mi zdají v sobě mít cosi starosvětsky usedlého a důstojného. Možná je tu přece jen větší příměs lidí z jiných kultur, běžně vidíte muslimské šátky a asiatské obličeje, a proti Praze ohromné množství cyklistů.
Z našeho penzionu jsme tramvají dojeli rovnou do centra k hlavnímu nádraží. To je v Lipsku vskutku monumentální, asi tak pětkrát větší, než byste ve zhruba půlmilionovém městě čekali. Centrum samo je kompaktní a snadno je za půl hodinky obejdete, historické domy se tu (jako všude v Německu vzhledem k válečným škodám) střídají s novodobou výstavbou, příjemné je velké množství pěších zón s cukrárnami a kavárnami, ulice jsou propojeny pěknými historickými pasážemi. Z tramvaje jsme na fasádách pozorovali barvitá grafiti, většinou neagresivního naivistického typu, zobrazující kytičky, tučňáky, obrovskou sýkorku a podobně.
Co se týče památek, hodně se nám líbila stará radnice na hlavním náměstí (Markt), v jejíchž historických sálech a v nově upraveném podkroví sídlí úžasné městské muzeum, no a pak kostely: Nikolaikirche s půvabným pastelově vyvedeným interiérem v odstínech makronek a se sloupy připomínajícími stromy a nedotčeně gotický Thomaskirche, kde působil J. S. Bach a jeho fanoušci mu tam chodí položit květiny na hrob. V Lipsku je vůbec hodně památek na různé skladatele (Mendelssohn, Wagner, Schumann…) a jejich fanoušci si je určitě pěkně užijí.
Z moderní architektury mi připadal nejzajímavější komplex univerzity, svižně kombinující novodobé a historické prvky a skýtající pohodyplné prostory pro posedávání a vstřebávání atmosféry. Na nádvoří mě nadchlo uskupení starých van a barelů osázených zelení, které na mě působilo vskutku permakulturně.
Dlouho jsme se kochali obrazy a sochami v úžasné moderní galerii výtvarného umění (Museum der bildenden Künste), což je krychlovitá stavba se skleněnou fasádou jen pár kroků od hlavního náměstí. Hvězdou je tu Max Klinger, symbolistně secesní umělec, schopný naprosto ohromujících a fantastických úletů (asi jako kdyby Alfons Mucha experimentoval s LSD).
Co se v průvodcích nezdůrazňuje, ale nám to připadalo ohromně zajímavé a působivě autentické, je museum Stasi přímo v bývalých prostorách této instituce, se zbytky kancelářského vybavení včetně hnusného linolea, se shromážděnými pomůckami k odposlouchávání a špiclování a s nejrůznějšími památkami na socialistické časy. Muzeum je na okraji historického centra, jmenuje se Runde Ecke Memorial Museum a najdete je na www.runde-ecke-leipzig.de.
Naopak jsme si nechali ujít asi nejslavnější položku ze seznamu lipských památek – Volkerschlachtdenkmal, památník bitvy národů, v níž byl 1813 poražen Napoleon. Ale to byla od nás spíš lenost, protože i tahle stavba je svým způsobem krásná a symptomatická pro období počátku 20. století, kdy bylo podle všech známek Lipsko v největším rozkvětu a překypovalo bohatstvím.
Co se týče jídla, typické buřty (Bratwurst) jsou trochu útokem na žlučník, ale pěší zóny v centru se hemží pizzeriemi a zahlédla jsem tu i veganskou restauraci, takže myslím, že po kratším hledání si nakonec vybere každý.
